Struktura a druhové složení. V porostech dominuje klonální ostřice dvouřadá (Carex disticha), která se vyznačuje živě až sytě zeleným zbarvením a lodyhami hustě olistěnými úzkými listy. Dominanta obvykle dosahuje výšky 60–100 cm a pokryvnosti 40–80 %. Produkce biomasy je ve srovnání s ostatními druhy vysokých ostřic menší. Díky tomu se ve společenstvu, zejména na příležitostně sečených pozemcích, vyskytuje mnoho vytrvalých mokřadních druhů (např. Carex acuta, C. vulpina, Galium palustre agg., Iris pseudacorus a Phalaris arundinacea) i druhů vlhkých luk (např. Alopecurus pratensis, Poa trivialis a Ranunculus repens). Celkem se na ploše 16–25 m² může vyskytovat i více než 25 druhů cévnatých rostlin, nejčastěji se však jejich počet pohybuje v rozmezí 10–20. Mechové patro většinou chybí.
Stanoviště. Společenstvo se nejčastěji vyskytuje v mělkých prohlubních na vlhkých loukách, na okrajích mrtvých ramen a tůní, vzácně i v nesečených lemech rybničního litorálu a v zamokřených příkopech. Stanoviště jsou obvykle plně osluněná. Substrátem jsou hlinité až jílovité půdy typu glej, humózní a s dostatkem živin, někdy mírně zasolené (Balátová-Tuláčková 1968, 1976, Oťaheľová et al. in Valachovič 2001: 51–183). Půdní rozbor na jedné lokalitě v Hornomoravském úvalu prokázal v půdě z porostů Carex disticha vysoký obsah dusíku, fosforu a bazických kationtů, zejména vápníku a hořčíku (Hanáková & Duchoslav 2003b). Půdní reakce se pohybovala mezi pH 7,8 v povrchové vrstvě substrátu a 7,6 hlouběji pod povrchem. Jde o nejvyšší hodnoty ze všech studovaných společenstev třídy Phragmito-Magno-Caricetea, ve studii však nebyla zahrnuta asociace Caricetum vulpinae, pro kterou jiní autoři z nížinných úvalů uvádějí podobné hodnoty (např. Vicherek 1962b, Balátová-Tuláčková 1965). Na jaře je povrch půdy mělce zaplaven. Trvání záplavy se liší podle stanoviště: zatímco mimo říční nivy bývá jen krátké, v zaplavovaných nivách se voda v porostech může udržet i několik týdnů. V oblastech s kontinentálním podnebím půdy v létě silně vysychají a voda klesá až 1 m pod povrch půdy (Balátová-Tuláčková 1968, Oťaheľová et al. in Valachovič 2001: 51–183). V srážkově bohatších oblastech se substrát může udržovat vlhký po celý rok. Na déle zaplavených stanovištích dominantní Carex disticha ustupuje porostům druhů C. acuta, C. riparia, Glyceria maxima a Phalaris arundinacea. Na krátce zamokřených místech roste pokryvnost lučních druhů a Caricetum distichae přechází ve společenstva svazů Calthion palustris nebo Deschampsion cespitosae; tato místa jsou většinou pravidelně sečena. U nás se Caricetum distichae vyskytuje hlavně v teplých a suchých nížinách a pahorkatinách, dosti často však proniká i do chladnějších a vlhčích oblastí, výjimečně až do podhorského stupně. Nejvýše položená lokalita byla zaznamenána v nadmořské výšce 625 m v Jihlavských vrších (Merunková 2006).
Dynamika a management. Většinou jde o přirozenou vegetaci, která je jedním ze závěrečných stadií zazemňování sladkovodních nádrží. Některé porosty na loukách jsou však sekundárního původu, neboť vznikly po smýcení lužních lesů pod vlivem seče a občasné pastvy. Ve srovnání s druhy Carex riparia nebo Phalaris arundinacea je Carex disticha konkurenčně slabá. Proto se Caricetum distichae vyskytuje hlavně na občas sečených loukách a při ponechání ladem ustupuje jiným společenstvům svazu Magno-Caricion gracilis s podobnými vlhkostními nároky. Podle vlhkosti stanoviště je vhodným udržovacím managementem seč s odstraněním posečené biomasy prováděná jedenkrát ročně až ob jeden rok, případně i v delších intervalech. Při častější seči je Caricetum distichae nahrazováno luční vegetací s převahou trav. Interval seče a odstraňování biomasy závisí na podmínkách konkrétní lokality, zejména vlhkosti substrátu a výskytu konkurenčně silnější vegetace nebo invazních druhů, a také na prioritách ochrany na dané lokalitě.
Variabilita. Rozlišujeme dvě varianty, které se liší především vlastnostmi půdy:
Varianta Equisetum palustre (MCH05a) zahrnuje porosty na kyselých, trvale zamokřených půdách. K diagnostickým druhům patří Angelica sylvestris, Cirsium palustre, Equisetum palustre, Filipendula ulmaria a Galium uliginosum. Varianta je typická pro chladnější a vlhčí oblasti, kde navazuje na louky svazu Calthion palustris.
Varianta Phalaris arundinacea (MCH05b) je vegetací bazických, často i mírně zasolených půd, které v létě obvykle silně vysychají. Vyznačuje se přítomností druhů Eleocharis uniglumis, Iris pseudacorus, Lysimachia nummularia, Phalaris arundinacea, Potentilla anserina a Ranunculus repens. Tyto porosty se vyskytují hlavně v nížinách, kde jsou kontaktní vegetací zaplavovaných luk svazu Deschampsion cespitosae. V litorálu eutrofních rybníků se nacházejí i ve vyšších polohách.
Hospodářský význam a ohrožení. Tato vegetace byla v minulosti zřejmě sečena na seno horší kvality a na stelivo. V současnosti se její porosty na zaplavovaných loukách sice sečou, ale biomasa často nemá žádné využití a na místě se spaluje. Hlavní význam této vegetace v současnosti spočívá v ochraně zaplavovaných půd před erozí a uchování biodiverzity mokřadů. V rozvolněných porostech asociace Caricetum distichae se mohou vyskytovat některé silně a kriticky ohrožené druhy rostlin, např. Gratiola officinalis a Pulegium vulgare (Holub & Procházka 2000).