Struktura a druhové složení. Toto společenstvo má 2–5 m vysoké keřové patro s dominancí bezu červeného (Sambucus racemosa) a případnou příměsí dalších pionýrských dřevin, např. břízy bělokoré (Betula pendula) a vrby jívy (Salix caprea). Převažují lesní druhy tolerantní k zástinu, jako jsou kapradiny (např. Dryopteris carthusiana agg.), trávy (např. Poa nemoralis) a světlomilné druhy přežívající z předchozích pasekových stadií (např. Epilobium angustifolium a Galeopsis tetrahit agg.). V porostech se obvykle vyskytuje 15–30 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 50–100 m2. Mechové patro je většinou dobře vyvinuto a má velkou pokryvnost mezofilních a stínomilných druhů.

Stanoviště. Senecioni-Sambucetum se vyskytuje na pasekách, lesních okrajích a světlinách ve středních a větších nadmořských výškách, zpravidla nad 500 m. Je náhradním společenstvem květnatých bučin a jedlobučin, příp. horských třtinových bučin. Nejčastěji se vyvíjí na hlubokých kambizemích, které jsou čerstvě vlhké, kypré a kyselé. Na povrchu se místy hromadí surový humus.

Dynamika a management. Bezové porosty navazují v sukcesi na porosty pasek s Rubus idaeus a Senecio ovatus. Později jsou často mýceny, nebo je přerostou dlouhověké dřeviny. Porosty se Sambucus racemosa tvoří lesní křovité pláště a na lesních světlinách mohou být i dlouhodobě stabilní. Na stanovištích bučin vznikají často na místech s nahromaděným detritem ze ztrouchnivělých pařezů (P. Petřík 2000).

Hospodářský význam a ohrožení. V současném pojetí lesního hospodářství jsou náletové dřeviny většinou považovány za nechtěné a jejich význam pro zachování půdní mikroflóry a jako ochrany pro stínomilné klimaxové dřeviny není doceněn. Příznivý vliv na vývoj půdy pod porosty bezu červeného lze doložit větším obsahem bází a místy také mulovou formou humusu (P. Petřík 2000). Keřové porosty s příměsí dalších druhů, jako jsou Populus tremula a Salix caprea, zvětšují krajinnou diverzitu a jsou vyhledávány ptactvem.