Parietaria officinalis je rozšířena v teplejší, zejména submediteránní části Evropy (Meusel et al. 1965) a v tomto území je pravděpodobně také rozšířena asociace Urtico-Parietarietum. Je dosud udávána z Německa (Klotz 1985), Rakouska (Mucina in Mucina et al. 1993: 203–251), Slovinska (Šilc & Košir 2006) a Slovenska (Jarolímek et al. 1997). Odpovídají jí rovněž některé snímky, které publikovali pod jinými jmény z Itálie Hruška (1981), z Rumunska Groza (2004) a ze severního Řecka Bergmeier (1990). Asociace byla pozorována rovněž ve středním a jižním Bulharsku a dále v jihozápadní Asii (Sádlo, nepubl.). Tam pokračuje její rozšíření přes Turecko až po severovýchod Íránu, kde byly v lesních enklávách zazemněných sutí pozorovány porosty s druhovým složením velmi podobným evropským porostům (Sádlo, nepubl.). Parietaria officinalis je v České republice neofytem, ale již ve slovenských Karpatech je její výskyt hodnocen jako původní (Chrtek sen. in Hejný et al. 1988: 530–539). Proto výskyty asociace Urtico-Parietarietum u nás lze chápat jen jako její dílčí přesah blízko za hranice původního areálu. Většina lokalit leží v sídlech nebo jejich blízkosti (např. Brno; Wünschová 2003), zejména v okolí hradů a zámků, vzácnější jsou porosty mimo sídla, které mívají větší podíl druhů přirozených stanovišť (Pavlovské vrchy, Chytrý, nepubl.). Bez dokladů fytocenologickými snímky byla tato asociace zaznamenána také např. v Roudnici nad Labem, Brandýse nad Labem, Mladé Boleslavi, Bělé pod Bezdězem a Štramberku (Sádlo, nepubl.).