Údaj o výšce taxonu je převzat z Klíče ke květeně České republiky (Kaplan et al. 2019) a je relevantní pro oblast České republiky. Hodnoty jsou uváděny v metrech a vztahují se k plně vyvinutým rostlinám rostoucím ve volné přírodě. Pro každý taxon jsou uváděny dvě hodnoty: minimum (běžná dolní hranice) a maximum (běžná horní hranice).
Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek Jr. J., Kirschner J., Kubát K., Štěpánek J. & Štech M. (eds) (2019): Klíč ke květeně České republiky. – Academia, Praha.
Růstová forma popisuje potenciální délku života rostliny a jejích částí (ramet), její reproduktivní strategii a trvalost nadzemních částí (Klimešová et al. 2016, Ottaviani et al. 2017). Růstové formy zde dělíme do devíti kategorií, které rovněž zohledňují bylinný nebo dřevnatý charakter stonku. Jednoleté byliny žijí typicky jen jednu sezónu, během níž se pohlavně rozmnožují. Některé z nich mohou být klonální, ale klonalita u nich zpravidla nevede k fragmentaci. Vytrvalé byliny zahrnují rostliny bez vytrvalých nadzemních částí nebo s nízkými (do 20 cm) nadzemními částmi. Ty jsou děleny do tří kategorií: (i) monokarpické vytrvalé neklonální byliny, které se pohlavně rozmnožují jen jednou za život a nemají zdřevnatělé nadzemní části ani orgány klonálního růstu, (ii) polykarpické vytrvalé neklonální byliny, které se pohlavně rozmnožují vícekrát za život, ale nemají orgány klonálního růstu, a (iii) klonální byliny, které mají orgány klonálního růstu, takže mohou během svého života fragmentovat a vytvářet samostatné jednotky (ramety) vegetativním rozmnožováním; celá rostlina se pohlavně rozmnožuje vícekrát za život, zatímco jednotlivé ramety se mohou rozmnožovat jedenkrát nebo vícekrát během svého života. Další kategorie zahrnují dřeviny – rostliny s dřevnatějícími stonky, které mohou, ale nemusí mít orgány klonálního růstu a být schopny fragmentace. Dřeviny se dělí na keříčky (rostliny vysoké zpravidla do 30 cm, zahrnující i druhy se stonky dole dřevnatými a nahoře bylinnými), keře (vyšší dřeviny větvené na bázi), stromy (vyšší dřeviny s vyvinutým kmenem a korunou), dřevnaté liány a parazitické epifyty, k nimž u nás patří jen Loranthus europaeus a Viscum album. Data byla zčásti převzata z agregované databáze CLO-PLA verze 3.4 (Klimešová et al. 2017), původní kategorie však byly doplněny rozlišením bylinných a dřevnatých druhů a údaje byly doplněny pro taxony chybějící v databázi CLO-PLA.
Dřevojan P. (2020): Růstová forma. – www.pladias.cz.
Klimešová J., Nobis M.P. & Herben T. (2016): Links between shoot and plant longevity and plant
economics spectrum: Environmental and demographic implications. – Perspectives in Plant Ecology, Evolution and Systematics 22: 55–62.
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017): CLO-PLA: a database of clonal and bud-bank traits of the Central European flora. – Ecology 98: 1179.
Ottaviani G., Martínková J., Herben T., Pausas J. G. & Klimešová J. (2017): On plant modularity traits: functions and challenges. – Trends in Plant Science 22: 648–651.
Klasifikace životních forem podle Raunkiaerova systému (Raunkiaer 1934). Životní formy jsou převzaty z Klíče ke květeně České republiky (Kaplan et al. 2019), přičemž dominantní životní forma se uvádí na prvním místě.
Makrofanerofyty jsou dřeviny s obnovovacími pupeny, kterými přežívají nepříznivé období, umístěnými nejméně 2 m nad zemí, obvykle stromy; nanofanerofyty jsou dřeviny s obnovovacími pupeny ve výšce 0,3–2 m nad zemí, obvykle menší keře; chamaefyty jsou byliny nebo nízké dřeviny s obnovovacími pupeny nad zemí do výše 30 cm; hemikryptofyty jsou vytrvalé nebo dvouleté byliny s obnovovacími pupeny na nadzemních stoncích těsně při povrchu půdy; geofyty jsou vytrvalé byliny s obnovovacími pupeny pod povrchem půdy, obvykle cibulemi, hlízami nebo oddenky; hydrofyty jsou rostliny s obnovovacími pupeny pod vodní hladinou, obvykle na dně; terofyty jsou jednoleté nebo ozimé byliny bez obnovovacích pupenů, které přežívají nepříznivá období pouze v semenech klíčících na podzim, v zimě nebo na jaře.
Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek Jr. J., Kirschner J., Kubát K., Štěpánek J. & Štech M. (eds) (2019): Klíč ke květeně České republiky. – Academia, Praha.
Raunkiaer C. (1934): The life forms of plants and statistical plant geography. – Clarendon Press, Oxford.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: kompetitivní strategii (C), výhodnou na stanovištích, která mají dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními podmínkami, ale omezeným narušováním; a ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale úroveň narušování je značná. Dále existují přechodné strategie mezi všemi třemi základními typy (CR, CS, SR, CSR). Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Klotz & Kühn 2002).
Klotz S. & Kühn I. (2002): Ökologische Strategietypen. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 197–201.
Grime J. P. (1974): Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979): Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: kompetitivní strategii (C), výhodnou na stanovištích, která mají dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními podmínkami, ale omezeným narušováním; a ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale úroveň narušování je značná.
Taxonům české flóry byly přiřazeny životní strategie metodou, kterou navrhli Pierce et al. (2017). Tato metoda používá tři klíčové funkční vlastnosti listů: listovou plochu (LA; je velká u konkurenčně silných taxonů), obsah sušiny v listech (LDMC; je velký u taxonů tolerujících stress) a specifickou listovou plochu (SLA; je velká u ruderálních taxonů). Z těchto dat se počítají skóre, která vyjadřují míru příslušnosti taxonů ke strategiím C, S nebo R. Tato míra je měřena v procentech a součet tří skóre pro každý jednotlivý taxon je 100 %. Na základě získaných skóre se taxony řadí do základních strategií C, S a R, přechodných strategií CS, CR, SR a CSR a přechodů mezi nimi, např. C/CS nebo SR/CSR. Údaje o vlastnostech listů pro tyto výpočty, případně přímo vypočtené hodnoty byly převzaty z database LEDA (Kleyer et al. 2008) a z prací Bjorkman et al. (2018), Dayrell et al. (2018), Findurová (2018) a Tavşanoğlu & Pausas (2018).
Guo W. & Pierce S. (2019): Životní strategie. – www.pladias.cz.
Bjorkman A. D., Myers‐Smith I. H. , Elmendorf S. C. et al. (2018): Tundra Trait Team: A database of plant traits spanning the tundra biome. Glob. Ecol. Biogeogr. 27: 1402–1411.
Dayrell R. L., Arruda A. J., Pierce S., Negreiros D., Meyer P. B., Lambers H., & Silveira F. A. (2018): Ontogenetic shifts in plant ecological strategies. – Funct. Ecol. 32: 2730–2741.
Findurová A. (2018): Variabilita listových znaků SLA a LDMC vybraných druhů rostlin České republiky [Variability of leaf traits SLA and LDMC in selected species of the Czech flora]. – Master thesis, Masaryk University, Brno.
Grime J. P. (1974): Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979): Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G., Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Gӧtzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D., Ozinga W. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H.J., Tackenberg O., Wilmann B., Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008): The LEDA Traitbase: a database of life-history traits of the Northwest European flora. – J. Ecol. 96: 1266–1274.
Pierce S., Negreiros D., Cerabolini B. E. L., Kattge J., Díaz S., Kleyer M., Shipley B., Wright S. J., Soudzilovskaia N. A., Onipchenko V. G., van Bodegom P. M., Frenette-Dussault C., Weiher E., Pinho B. X., Cornelissen J. H. C., Grime J. P., Thompson K., Hunt R., Wilson P. J., Buffa G., Nyakunga O. C., Reich P. B., Caccianiga M., Mangili F., Ceriani R. M., Luzzaro A., Brusa G., Siefert A., Barbosa N. P. U., Chapin F. S., Cornwell W. K., Fang J., Fernandes G. W., Garnier E., Le Stradic S., Peñuelas J., Melo F. P. L., Slaviero A., Tabarelli M., Tampucci D. (2017): A global method for calculating plant CSR ecological strategies applied across biomes world-wide. – Funct. Ecol. 31: 444–457.
Tavşanoğlu Ç. & Pausas J. G. (2018): A functional trait database for Mediterranean Basin plants. Sci. Data 5: 180135.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: kompetitivní strategii (C), výhodnou na stanovištích, která mají dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními podmínkami, ale omezeným narušováním; a ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale úroveň narušování je značná.
Taxonům české flóry byly přiřazeny životní strategie metodou, kterou navrhli Pierce et al. (2017). Tato metoda používá tři klíčové funkční vlastnosti listů: listovou plochu (LA; je velká u konkurenčně silných taxonů), obsah sušiny v listech (LDMC; je velký u taxonů tolerujících stress) a specifickou listovou plochu (SLA; je velká u ruderálních taxonů). Z těchto dat se počítají skóre, která vyjadřují míru příslušnosti taxonů ke strategiím C, S nebo R. Tato míra je měřena v procentech a součet tří skóre pro každý jednotlivý taxon je 100 %. Na základě získaných skóre se taxony řadí do základních strategií C, S a R, přechodných strategií CS, CR, SR a CSR a přechodů mezi nimi, např. C/CS nebo SR/CSR. Údaje o vlastnostech listů pro tyto výpočty, případně přímo vypočtené hodnoty byly převzaty z database LEDA (Kleyer et al. 2008) a z prací Bjorkman et al. (2018), Dayrell et al. (2018), Findurová (2018) a Tavşanoğlu & Pausas (2018).
Guo W. & Pierce S. (2019): Životní strategie. – www.pladias.cz.
Bjorkman A. D., Myers‐Smith I. H. , Elmendorf S. C. et al. (2018): Tundra Trait Team: A database of plant traits spanning the tundra biome. Glob. Ecol. Biogeogr. 27: 1402–1411.
Dayrell R. L., Arruda A. J., Pierce S., Negreiros D., Meyer P. B., Lambers H., & Silveira F. A. (2018): Ontogenetic shifts in plant ecological strategies. – Funct. Ecol. 32: 2730–2741.
Findurová A. (2018): Variabilita listových znaků SLA a LDMC vybraných druhů rostlin České republiky [Variability of leaf traits SLA and LDMC in selected species of the Czech flora]. – Master thesis, Masaryk University, Brno.
Grime J. P. (1974): Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979): Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G., Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Gӧtzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D., Ozinga W. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H.J., Tackenberg O., Wilmann B., Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008): The LEDA Traitbase: a database of life-history traits of the Northwest European flora. – J. Ecol. 96: 1266–1274.
Pierce S., Negreiros D., Cerabolini B. E. L., Kattge J., Díaz S., Kleyer M., Shipley B., Wright S. J., Soudzilovskaia N. A., Onipchenko V. G., van Bodegom P. M., Frenette-Dussault C., Weiher E., Pinho B. X., Cornelissen J. H. C., Grime J. P., Thompson K., Hunt R., Wilson P. J., Buffa G., Nyakunga O. C., Reich P. B., Caccianiga M., Mangili F., Ceriani R. M., Luzzaro A., Brusa G., Siefert A., Barbosa N. P. U., Chapin F. S., Cornwell W. K., Fang J., Fernandes G. W., Garnier E., Le Stradic S., Peñuelas J., Melo F. P. L., Slaviero A., Tabarelli M., Tampucci D. (2017): A global method for calculating plant CSR ecological strategies applied across biomes world-wide. – Funct. Ecol. 31: 444–457.
Tavşanoğlu Ç. & Pausas J. G. (2018): A functional trait database for Mediterranean Basin plants. Sci. Data 5: 180135.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: kompetitivní strategii (C), výhodnou na stanovištích, která mají dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními podmínkami, ale omezeným narušováním; a ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale úroveň narušování je značná.
Taxonům české flóry byly přiřazeny životní strategie metodou, kterou navrhli Pierce et al. (2017). Tato metoda používá tři klíčové funkční vlastnosti listů: listovou plochu (LA; je velká u konkurenčně silných taxonů), obsah sušiny v listech (LDMC; je velký u taxonů tolerujících stress) a specifickou listovou plochu (SLA; je velká u ruderálních taxonů). Z těchto dat se počítají skóre, která vyjadřují míru příslušnosti taxonů ke strategiím C, S nebo R. Tato míra je měřena v procentech a součet tří skóre pro každý jednotlivý taxon je 100 %. Na základě získaných skóre se taxony řadí do základních strategií C, S a R, přechodných strategií CS, CR, SR a CSR a přechodů mezi nimi, např. C/CS nebo SR/CSR. Údaje o vlastnostech listů pro tyto výpočty, případně přímo vypočtené hodnoty byly převzaty z database LEDA (Kleyer et al. 2008) a z prací Bjorkman et al. (2018), Dayrell et al. (2018), Findurová (2018) a Tavşanoğlu & Pausas (2018).
Guo W. & Pierce S. (2019): Životní strategie. – www.pladias.cz.
Bjorkman A. D., Myers‐Smith I. H. , Elmendorf S. C. et al. (2018): Tundra Trait Team: A database of plant traits spanning the tundra biome. Glob. Ecol. Biogeogr. 27: 1402–1411.
Dayrell R. L., Arruda A. J., Pierce S., Negreiros D., Meyer P. B., Lambers H., & Silveira F. A. (2018): Ontogenetic shifts in plant ecological strategies. – Funct. Ecol. 32: 2730–2741.
Findurová A. (2018): Variabilita listových znaků SLA a LDMC vybraných druhů rostlin České republiky [Variability of leaf traits SLA and LDMC in selected species of the Czech flora]. – Master thesis, Masaryk University, Brno.
Grime J. P. (1974): Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979): Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G., Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Gӧtzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D., Ozinga W. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H.J., Tackenberg O., Wilmann B., Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008): The LEDA Traitbase: a database of life-history traits of the Northwest European flora. – J. Ecol. 96: 1266–1274.
Pierce S., Negreiros D., Cerabolini B. E. L., Kattge J., Díaz S., Kleyer M., Shipley B., Wright S. J., Soudzilovskaia N. A., Onipchenko V. G., van Bodegom P. M., Frenette-Dussault C., Weiher E., Pinho B. X., Cornelissen J. H. C., Grime J. P., Thompson K., Hunt R., Wilson P. J., Buffa G., Nyakunga O. C., Reich P. B., Caccianiga M., Mangili F., Ceriani R. M., Luzzaro A., Brusa G., Siefert A., Barbosa N. P. U., Chapin F. S., Cornwell W. K., Fang J., Fernandes G. W., Garnier E., Le Stradic S., Peñuelas J., Melo F. P. L., Slaviero A., Tabarelli M., Tampucci D. (2017): A global method for calculating plant CSR ecological strategies applied across biomes world-wide. – Funct. Ecol. 31: 444–457.
Tavşanoğlu Ç. & Pausas J. G. (2018): A functional trait database for Mediterranean Basin plants. Sci. Data 5: 180135.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: kompetitivní strategii (C), výhodnou na stanovištích, která mají dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními podmínkami, ale omezeným narušováním; a ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale úroveň narušování je značná.
Taxonům české flóry byly přiřazeny životní strategie metodou, kterou navrhli Pierce et al. (2017). Tato metoda používá tři klíčové funkční vlastnosti listů: listovou plochu (LA; je velká u konkurenčně silných taxonů), obsah sušiny v listech (LDMC; je velký u taxonů tolerujících stress) a specifickou listovou plochu (SLA; je velká u ruderálních taxonů). Z těchto dat se počítají skóre, která vyjadřují míru příslušnosti taxonů ke strategiím C, S nebo R. Tato míra je měřena v procentech a součet tří skóre pro každý jednotlivý taxon je 100 %. Na základě získaných skóre se taxony řadí do základních strategií C, S a R, přechodných strategií CS, CR, SR a CSR a přechodů mezi nimi, např. C/CS nebo SR/CSR. Údaje o vlastnostech listů pro tyto výpočty, případně přímo vypočtené hodnoty byly převzaty z database LEDA (Kleyer et al. 2008) a z prací Bjorkman et al. (2018), Dayrell et al. (2018), Findurová (2018) a Tavşanoğlu & Pausas (2018).
Guo W. & Pierce S. (2019): Životní strategie. – www.pladias.cz.
Bjorkman A. D., Myers‐Smith I. H. , Elmendorf S. C. et al. (2018): Tundra Trait Team: A database of plant traits spanning the tundra biome. Glob. Ecol. Biogeogr. 27: 1402–1411.
Dayrell R. L., Arruda A. J., Pierce S., Negreiros D., Meyer P. B., Lambers H., & Silveira F. A. (2018): Ontogenetic shifts in plant ecological strategies. – Funct. Ecol. 32: 2730–2741.
Findurová A. (2018): Variabilita listových znaků SLA a LDMC vybraných druhů rostlin České republiky [Variability of leaf traits SLA and LDMC in selected species of the Czech flora]. – Master thesis, Masaryk University, Brno.
Grime J. P. (1974): Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979): Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G., Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Gӧtzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D., Ozinga W. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H.J., Tackenberg O., Wilmann B., Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008): The LEDA Traitbase: a database of life-history traits of the Northwest European flora. – J. Ecol. 96: 1266–1274.
Pierce S., Negreiros D., Cerabolini B. E. L., Kattge J., Díaz S., Kleyer M., Shipley B., Wright S. J., Soudzilovskaia N. A., Onipchenko V. G., van Bodegom P. M., Frenette-Dussault C., Weiher E., Pinho B. X., Cornelissen J. H. C., Grime J. P., Thompson K., Hunt R., Wilson P. J., Buffa G., Nyakunga O. C., Reich P. B., Caccianiga M., Mangili F., Ceriani R. M., Luzzaro A., Brusa G., Siefert A., Barbosa N. P. U., Chapin F. S., Cornwell W. K., Fang J., Fernandes G. W., Garnier E., Le Stradic S., Peñuelas J., Melo F. P. L., Slaviero A., Tabarelli M., Tampucci D. (2017): A global method for calculating plant CSR ecological strategies applied across biomes world-wide. – Funct. Ecol. 31: 444–457.
Tavşanoğlu Ç. & Pausas J. G. (2018): A functional trait database for Mediterranean Basin plants. Sci. Data 5: 180135.
Údaj o přítomnosti listů na rostlině a přeměnách listů. Jako zdroj dat byla použita Květena České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010) a Klíč ke květeně České republiky (Kubát et al. 2002).
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B.(eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds) (2002): Klíč ke květeně České republiky [Key to the Flora of the Czech Republic]. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Rozlišují se čtyři kategorie postavení listů na stonku: střídavé, vstřícné, přeslenité a v přízemní růžici. Znak je hodnocen u dobře vyvinutých jedinců, nikoli u jedinců kompenzačně větvených po poškození sečí nebo okusem ani u jedinců teratologicky změněných. Pokud může tento znak nabývat více stavů u jednoho taxonu, jsou zaznamenány všechny (např. Hylotelephium jullianum a Salix purpurea). Hodnoceny jsou i případy, kdy je odlišné postavení listů a lupenitých listenů v květenství (např. Veronica persica a V. polita). Listy s vmezeřenými palisty (Rubiaceae) jsou hodnoceny jako přeslenité. V některých případech není postavení listů snadno hodnotitelné, např. u Rhamnus cathartica jsou listy považovány za vstřícné, i když obvykle jsou na větvičce navzájem poněkud posunuty. Hodnocení se však netýká postavení lístků ve zpeřeném listu (např. Vicia dumetorum versus V. sepium).
Uspořádání listů na stonku bylo hodnoceno podle popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992, Slavík et al. 1997–2004, Štěpánková et al. 2010) a v případech nejasností (především u nepůvodních taxonů) konfrontována s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (http://www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017): Uspořádání listů na stonku. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Podle tvaru se rozlišují listy jednoduché a složené. Jednoduché listy se dále dělí na základě členění čepele podle žilnatiny na dlanitě členěné (např. Alchemilla), peřeně členěné (např. Achillea millefolium), vidličnaté (např. Batrachium, Ceratophyllum a Utricularia) a znožené (Helleborus). Uvedené zařazení do kategorií se vztahuje k dobře vyvinutým listům. I tak je členění listů často proměnlivé a na jedné rostlině existují přechody mezi listy celistvými a členěnými. Jako listy členěné jsou uvažovány listy se zářezy mezi úkrojky dosahujícími nejméně do 1/4 šířky čepele. Mnohé taxony s variabilními listy jsou zařazeny do dvou a více kategorií.
Složené listy se dělí na dlanité a zpeřené. Rostliny, které mají menší listy trojčetné a větší zpeřené, se dvěma jařmy (např. Aegopodium podagraria a některé další druhy z čeledi Apiaceae), jsou klasifikovány v obou kategoriích. Uváděný stupeň vícenásobného zpeření se vztahuje k dobře vyvinutým listům, a to zejména k jejich bazální části. Taxony s vícenásobně zpeřenými listy jsou klasifikovány ve více kategoriích složeného listu, ale velmi malé listy, které mohou mít charakter listu jednoduchého členěného, nejsou uvažovány.
V řadě případů existují i přechody mezi jednoduchými a složenými listy, zejména mezi peřenosečnými a zpeřenými. Listy s čárkovitými až nitkovitými úkrojky jsou hodnoceny jako jednoduché, a to i u listů vícenásobně členěných (např. lodyžní listy Batrachium fluitans, Cardamine pratensis a druhů rodu Seseli). Naopak širší úkrojky přisedající na vřeteno zřetelným zúžením nebo stopečkou jsou hodnoceny jako listy složené (např. lodyžní listy Cardamine dentata nebo přízemní listy Pimpinella saxifraga). Vícenásobně zpeřené listy jsou považovány za složené v případě, že alespoň první stupeň členění odpovídá listu složenému.
Heterofylní (různolisté) rostliny jsou zařazeny do více kategorií, za heterofylii se však nepovažuje odlišná míra členění mladších listů. Pro rostliny s listy zakrnělými (paraziti, např. Cuscuta) nebo s fylokladii nahrazujícími (zakrnělé) listy (např. Asparagus) je použita kategorie listy redukované.
Zdrojem údajů byly popisy v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988 et seq.). V nejasných případech (především u nepůvodních taxonů naší flóry) byly použity i další prameny, zejména Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993 et seq.), Flora of China (Wu et al. 1994 et seq.) a Flora of Pakistan (www.efloras.org).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017): Tvar listu – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Údaj o přítomnosti palistů, tj. párových listových úkrojků na bázi řapíku nebo přisedlé listové čepele. Palisty prchavé, tj. záhy opadavé (zpravidla po vývinu listové čepele), byly vždy posuzovány jako přítomné (např. Prunus). Jako palisty přítomné byly posuzovány i palisty vmezeřené, které nejsou morfologicky odlišitelné od pravých listů a tvoří s nimi čtyřčetné nebo vícečetné přesleny (Rubiaceae). Jako absence palistů byly naopak posuzovány případy přeměny palistů na žlázky (např. u rodu Lotus) nebo chlupovité útvary (např. u čeledi Portulacaceae).
Přítomnost palistů byla excerpována z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992, Slavík et al. 1997–2004, Štěpánková et al. 2010) a v případech nejasností (především u nepůvodních taxonů) konfrontována s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (http://www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017): Palisty. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Údaj o přítomnosti/nepřítomnosti řapíku. Jako zdroj dat byla použita Květena České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010), Klíč ke květeně České republiky (Kubát et al. 2002), Új magyar füvészkönyv (Király et al. 2011) a Exkursionsflora von Deutschland (Rothmaler 2000).
Prokešová H. & Grulich V. (2017): Řapík. – www.pladias.cz.
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B.(eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Király G., Virók V. & Molnár V. (eds) (2011): Új Magyar füvészkönyv. Magyarország hajtásos növényei: ábrák. – Aggteleki Nemzeti Park Igazgatóság, Jósvafő.
Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds) (2002): Klíč ke květeně Českérepubliky [Key to the flora of the Czech Republic]. – Academia, Praha.
Rothmaler W. (2000): Exkursionsflora von Deutschland. Gefäßpflanzen: Atlasband. – Spectrum Akademischer Verlag, Heidelberg, Berlin.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Vytrvalost listů je důležitá vlastnost pro konkurenceschopnost rostliny. Je ovlivněna dostupností živin a světla a také teplotou na typických stanovištích taxonu. Údaje jsou převzaty z databáze BiolFlor (Klotz & Kühn 2002). Rozlišují se tyto kategorie:
Klotz S. & Kühn I. (2002): Blattmerkmale. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 119–126.
Anatomie listů je důležitá ekologická adaptace rostlin zajišťující co nejúčinnější fotosyntézu v různých podmínkách prostředí. Odráží především dostupnost vody na stanovišti (Klotz & Kühn 2002). Sukulentní listy obsahují dužnatá pletiva a spolu se skleromorfními listy jsou adaptovány na suchá stanoviště, mezomorfní listy jsou adaptovány na stanoviště středně zásobená vodou, hygromorfní listy na humidní prostředí, helomorfní listy na nedostatek kyslíku na zamokřených půdách a hydromorfní listy na vodní prostředí. Nejčastějším typem listů v naší flóře jsou listy mezomorfní. Anatomie listů je převzata z databáze BiolFlor (Klotz & Kühn 2002).
Klotz S. & Kühn I. (2002): Blattmerkmale. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 119–126.
Doba kvetení je uvedena jako měsíc začátku kvetení a konce kvetení taxonu v České republice. Údaj je převzat z Klíče ke květeně České republiky (Kaplan et al. 2019).
Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek Jr. J., Kirschner J., Kubát K., Štěpánek J. & Štech M. (eds) (2019): Klíč ke květeně České republiky. – Academia, Praha.
Barva květu je uvedena pro téměř všechny krytosemenné rostliny s výjimkou okřehků (Araceae p. p.) a některých kříženců, k nimž se přesnější údaje o barvě květů nepodařilo zjistit.
Pokud se u jednoho druhu setkáváme s více barvami květu, jsou v případě planých druhů uvažovány všechny, a to bez ohledu na jejich frekvenci. Stejným způsobem jsou tedy hodnoceny jak druhy, které pravidelně vytvářejí populace rostlin s různou barvou květů (např. Corydalis cava a Iris pumila), tak i druhy, kde se s barevnou odchylkou setkáváme spíše výjimečně (např. albinismus u Salvia pratensis nebo růžové květy u Ajuga reptans). Celá variabilita barvy květů ale není důsledně uvedena u rostlin pěstovaných, takže nemusí být zahrnuty všechny barevně odlišné kultivary (např. Gladiolus hortulanus a Callistephus chinensis).
U rostlin s květy dvoubarevnými (např. Cypripedium calceolus) jsou uvedeny barvy obě, u rostlin s květy vícebarevnými, např. se „strakatým“ pyskem (např. Ophrys apifera), je uvedena barva převažující.
Má-li květ zřetelnou korunu nebo okvětí, udávaná barva květů se řídí těmito částmi. Pokud jsou u takového květu kontrastně zbarveny listeny (např. Melampyrum nemorosum), jejich barva není uvažována. Pokud koruna nebo okvětí není vyvinuto, barva květu vychází z kalicha (např. Daphne mezereum) nebo listenů (např. Aristolochia clematitis). Podobně u pryšců (Euphorbia) byla hodnocena barva soustavy listenů a listenců v květenství a u Bupleurum longifolium byla hodnocena barva listenů obalíčku. U áronovitých rostlin s kontrastně zbarveným vlastním květenství a toulcem (např. Calla palustris) je uvedena barva obou částí, zatímco u drobných vzplývavých druhů s miniaturními květy (okřehky) nebyla barva uvažována vůbec.
U dřevin s velmi redukovanými květy se udává celková barva květenství (např. jehnědy u rodu Betula nebo Salix). Podobným způsobem byla hodnocena barva redukovaných květů graminoidních rostlin, zejména Cyperaceae a Typhaceae. U lipnicovitých (Poaceae) byly klásky hodnoceny jako zelené, a to bez ohledu na případný fialový nádech; výjimkou jsou např. Melica ciliata agg. a Cortaderia, hodnocené jako bílé. Rovněž v dalších – málo obvyklých – případech je barva květů dána barvou květenství (např. Ficus carica – zelená).
U zástupců hvězdnicovitých byla zvlášť hodnocena barva paprsku a terče v případě, že paprsek je vyvinut a kontrastně zbarven (např. Bellis perennis). U druhů s velmi drobnými úbory a málo zřetelnými květy byla hodnocena především barva zákrovu (např. Artemisia campestris a Xanthium). Barva zákrovu byla hodnocena i u „slaměnek“ (např. Helichrysum a Xeranthemum).
Barvy květů byly rozděleny na tyto hlavní kategorie, zahrnující barvy různých odstínů a sytostí:
Informace o barvě květů byla získána z terénní znalosti, různých fotografií a popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992, Slavík et al. 1997–2004, Štěpánková et al. 2010). U taxonů, které v Květeně ČR nejsou uvedeny, jakož i ve sporných případech (převážně u nepůvodních druhů naší flóry), byly použity další prameny, zejména Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (http://www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Štěpánková P. & Grulich V. (2019): Barva květu. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Květy se dělí na zygomorfní (souměrné, s jednou rovinou souměrnosti) a aktinomorfní (pravidelné, s více rovinami souměrnosti). Z posuzování byly vyloučeny rostliny, které květy netvoří (cévnaté výtrusné a nahosemenné). Dále nebyla symetrie květů posuzována u taxonů, jimž květní obaly zcela chybějí (např. Salix), a taxonů, jejichž květní obaly jsou zakrnělé a přeměněné v šupinovité nebo štětinovité útvary. To se týká více rostlin adaptovaných na anemogamní nebo hydrogamní opylování: v případě prvním jsou to všichni zástupci čeledí Betulaceae, Fagaceae, Cyperaceae a Poaceae, v případě druhém např. druhy rodů Ceratophyllum a Zannichellia. U těchto rostlin jsou květy označeny jako redukované. Symetrie květů byla naopak posuzována u rostlin, jejichž květní obaly jsou redukovány jen na petalizované kalichy (Daphne, Aizoaceae), kde květní obaly nahrazuje petalizovaný listen (Aristolochia), nebo kde je v květu složitý soubor útvarů listového původu (listeny) spolu s vlastními květními obaly a případně i petalizovanými staminodii a tyčinkami (Canna). Druhy se spirálními nebo spirocyklickými květy, které činí na první pohled dojem květů s určitou symetrií (přestože jsou přísně vzato asymetrické), byly z hlediska tohoto znaku přiřazeny buď ke květům aktinomorfním (Nymphaeaceae, většina Ranunculaceae), anebo zygomorfním (např. Aconitum a Delphinium). Květy bisymetrické (Brassicaceae, Dicentra a Lamprocapnos) byly důsledně klasifikovány jako aktinomorfní.
Symetrie květů byla excerpována z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992, Slavík et al. 1997–2004, Štěpánková et al. 2010) a v případech nejasností (zejména u nepůvodních taxonů naší flóry) konfrontována s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (http://www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017): Symetrie květů. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Květní obaly, tj. části květu, které nemají reprodukční funkci, mohou být rozděleny na kalich a korunu (heterochlamydní kěty), nebo může být kalich a koruna morfologicky nerozlišitelná a tvořit okvětí (homochlamydní květy). Květní obaly mohou být redukované nebo chybět. V čeledi Apiaceae byla přítomnost kališních zoubků hodnocena jako kalich redukovaný; pokud tyto zoubky nejsou zřetelné, byl kalich hodnocen jako chybějící. U čeledi Asteraceae byl kalich hodnocen jako redukovaný, pokud je přeměněn v chmýr, šupiny nebo zřetelný lem na vrcholu nažky; pokud chmýr ani další analogické struktury nejsou přítomny, je uvedeno, že kalich chybí. V čeledi Cyperaceae byla přítomnost okvětních štětinek hodnocena jako okvětí redukované. Květy u všech zástupců čeledi Poaceae byly zahrnuty do kategorie okvětí redukované. U rodu Basella byly květní obaly arbitrárně hodnoceny jako kalich, ačkoli je některé prameny klasifikují jako okvětí. Hodnocení „okvětí, někdy chybí“ nebo „okvětí redukované, někdy chybí“ znamená, že na rostlině mohou být současně přítomny květy s okvětím (příp. redukovaným) i bez něj (např. v čeledi Amaranthaceae, zejména v rodu Atriplex). U rodu Aristolochia byly posuzovány skutečné (redukované) květní obaly, ačkoli v květu je mnohem nápadnější barevný srostlý zygomorfní listen (souměrnost květu je však posuzována s ohledem na tento listen).
Charakteristika byla excerpována z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992, Slavík et al. 1997–2004, Štěpánková et al. 2010) a v případech nejasností (především u nepůvodních taxonů naší flóry) konfrontována s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (http://www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Prokešová H. & Štěpánková P. (2017): Květní obaly. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Vlastnost je posuzována buď jako srůst koruny, nebo v případě nerozlišených květních obalů jako srůst okvětí (např. Liliaceae, Amaryllidaceae a Orchidaceae). Z posuzování byly vyloučeny rostliny, které květy netvoří (cévnaté výtrusné a nahosemenné) nebo jimž květní obaly chybějí (např. Salix). Dále nebyly posuzovány rostliny, jejichž květní obaly jsou zakrnělé, nezřetelné, nepočitatelné nebo přeměněné v šupinovité nebo štětinovité útvary, které mohou být volné (např. Cyperaceae), anebo dílčím způsobem srostlé (např. většina Poaceae). Květy těchto rostlin jsou označeny jako redukované. Za květy s redukovanými květními obaly (a v této vlastnosti tedy neposuzované) jsou považovány i květy druhů rodu Aristolochia (květní obaly jsou ve skutečnosti nepatrné šupinovité útvary uvnitř na dně srostlého trubkovitého útvaru listenového původu). Srůst koruny nebyl posuzován ani v rodu Daphne, kde koruna chybí a funkčně je nahrazena petalizovaným kalichem. Pokud se u taxonů s jednopohlavnými květy tyto květy srůstem koruny nebo okvětí liší, jsou zařazeny do obou hlavních kategorií (Cannabis). Do obou kategorií jsou rovněž zařazeny taxony, jejichž některé květy květní obaly vytvářejí a jiné nikoli (např. Atriplex).
Základní charakteristika byla excerpována z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992, Slavík et al. 1997–2004, Štěpánková et al. 2010), a v případech nejasností (zejména u nepůvodních taxonů naší flóry) konfrontována s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (http://www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017): Srůst koruny/okvětí. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B.(eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Kalich může být srostlý do kališní trubky (synsepalní, srostloplátečný kalich) nebo tvořen volnými kališními lístky (chorisepalní, volnoplátečný kalich). Češule (hypanthium) vzniká při srůstu květního lůžka s dolní částí květních obalů a tyčinkami. U některých rostlin (např. v čeledi Asteraceae) se kalich mění ve věneček štětinek označovaný jako chmýr. Údaje o srůstu kalicha byly sestaveny podle příruček Květena České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010), Klíč ke květeně České republiky (Kubát et al. 2002), Új magyar füvészkönyv (Király et al. 2011) a Exkursionsflora von Deutschland (Rothmaler 2000).
Prokešová H. & Grulich V. (2017): Srůst kalicha. – www.pladias.cz.
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B.(eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Király G., Virók V. & Molnár V. (eds) (2011): Új Magyar füvészkönyv. Magyarország hajtásos növényei: ábrák. – Aggteleki Nemzeti Park Igazgatóság, Jósvafő.
Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds) (2002): Klíč ke květeně Českérepubliky [Key to the flora of the Czech Republic]. – Academia, Praha.
Rothmaler W. (2000): Exkursionsflora von Deutschland. Gefäßpflanzen: Atlasband. – Spectrum Akademischer Verlag, Heidelberg, Berlin.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Typy květenství vycházejí z morfologického systému použitého v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992, Slavík et al. 1997–2004, Štěpánková et al. 2010). Přesné určení typu květenství je však často nejednoznačné kvůli různým interpretacím téhož objektu. U druhů s jednopohlavnými květy mohou být květy různých pohlaví uspořádány v odlišných typech květenství. V některých případech není možné typ květenství rozlišit bez podrobnějších znalostí evoluční morfologie, např. okolík versus lichookolík u rodu Butomus. Vyskytují se také květenství složená, jejichž jednotlivé komponenty mohou mít výrazně odlišnou stavbu, zejména u rostlin hvězdnicovitých (Asteraceae), kde může být až trojité skládání (např. Echinops nese často kružel hlávek úborů).
Charakteristika byla excerpována z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992, Slavík et al. 1997–2004, Štěpánková et al. 2010) a v případech nejasností (především u nepůvodních taxonů naší flóry) konfrontována s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (http://www.tropicos.org/Project/Pakistan). U kritických skupin (např. rod Rubus) byla zejména u nedávno popsaných druhů tato charakteristika dohledána v originálních pramenech.
Grulich V. & Štěpánková P. (2019) Typ květenství. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Diklinie popisuje prostorové oddělení samčích a samičích generativních orgánů. Synecické (monoklinní) rostliny, zahrnující většinu taxonů středoevropské flóry, mají jen oboupohlavné (hermafroditní) květy. Rostliny s jednopohlavnými květy jsou buď jednodomé (monoecické, s květy různých pohlaví vyskytujícími se na stejném jedinci), nebo dvoudomé (diecické, s květy různých pohlaví vyskytujícími se na různých jedincích). Rostliny gynomonoecické mají samičí a oboupohlavné květy na jednom jedinci, zatímco rostliny andromonoecické mají samčí a oboupohlavné květy na jednom jedinci. Rostliny gynodiecické mají samičí a oboupohlavné květy na různých jedincích, anebo někteří jedinci mají jen samičí květy a jiní jedinci samčí i samičí květy. Rostliny androdiecické mají samčí a oboupohlavné květy na různých jedincích, anebo někteří jedinci mají jen samčí květy a jiní jedinci samčí i samičí květy. Rostliny triecické mají jedince jen se samčími květy, jedince jen se samičími květy a jedince s oboupohlavnými (nebo samčími i samičími) květy. Rostliny trimonoecické mají na jedné rostlině samčí, samičí i oboupohlavné květy. Další rostliny mají samčí orgány sterilní. Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Durka 2002).
Durka W. (2002): Blüten- und Reproduktionsbiologie. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 133–175.
Údaje o způsobu generativního rozmnožování taxonů české flóry byly získány rešerší dostupných literárních zdrojů, přičemž jsou uvedeny jen ověřené údaje. Způsob generativního rozmnožování je určován původem gamet, které se účastní vzniku potomstva. Na jedné straně může jít o obligátní alogamii (cizosprášení, kdy je k opylení potřeba pyl geneticky odlišného jedince), podmíněnou geneticky odmítnutím vlastního pylu (autoinkompatibilita), vzájemným časovým posunem tvorby vaječných buněk a pylu v rámci jednoho květu nebo jedné rostliny (dichogamie), nebo prostorovým oddělením samčích a samičích orgánů (v krajním případě dvoudomost). Na druhé straně může jít o obligátní autogamii, kdy dochází k opylení a oplození v rámci jednoho květu. Zřejmě nejčastější jsou u krytosemenných rostlin smíšené strategie, kdy rostliny v různé míře využívají opylení jak cizím, tak i vlastním pylem. Míra samosprášení může být ovlivněna jak genetickými, tak ekologickými faktory, mimo jiné frekvencí, diverzitou a způsobem pohybu opylovačů. Zde se rozlišují tři kategorie: (i) fakultativní alogamie (cizosprášení převládá, samosprášení je ale možné, často jako „pojistka“ při nedostatku cizího pylu), (ii) fakultativní autogamie (převážně samosprášení, občas ale i cizosprášení) a (iii) smíšená reprodukce, kde míra cizo- a samosprášení kolísá v rámci jednoho druhu (časté jsou např. rozdíly mezi populacemi na gradientu určitého geograficky strukturovaného ekologického faktoru). Poslední hlavní kategorií je apomixe, tj. tvorba semen bez oplození vaječné buňky. Může být buď obligátní (potomstvo je geneticky totožné s mateřskou rostlinou), nebo fakultativní (doprovázená zbytkovou sexualitou, zpravidla ale s nízkou četností). Nejasné případy spadají do kategorie apomixe. Hybridní rostliny jsou často sterilní (sterilita), ale mohou se někdy šířit vegetativně, a tak na lokalitě dlouhodobě přežívat a vytvářet porosty. V některých případech (např. u rodu Pilosella) jsou sterilní hybridy hodnoceny jako druhy a zařazeny do tohoto seznamu. Některé morfologicky dobře definované a široce přijímané druhy zahrnují populace s kontrastními způsoby reprodukce (zpravidla úzce spojenými s ploidní úrovní), např. některé populace jsou sexuální a alogamické, zatímco jiné jsou apomiktické.
Chrtek J. Jr. (2018): Způsob generativního rozmnožování. – www.pladias.cz
Přenos pylu na bliznu je zprostředkován buď abiotickými vektory (přenašeči), jako je vítr (anemofilie) nebo voda (hydrofilie), anebo biotickými vektory, jako je hmyz (entomofilie), plži (malakofilie), ptáci (ornitofilie) nebo letouni (chiropterofilie). Alternativním mechanismem je samoopylení (autogamie), které může mít různé speciální formy, jako je kleistogamie (samoopylení v neúplně vyvinutých, obligátně autogamních květech), pseudokleistogamie (samoopylení v květech, které se neotevřou kvůli nepříznivým podmínkám prostředí) nebo geitonogamie (samoopylení pylem ze sousedního květu stejné rostliny, kdy pyl není přenesen vektorem). Vektory opylení byly převzaty z databáze BiolFlor (Durka 2002).
Durka W. (2002): Blüten- und Reproduktionsbiologie. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 133–175.
Základní členění plodů je na suché a dužnaté. V rámci těchto kategorií jsou plody dále klasifikovány typologickou metodou podle schématu popsaného v 1. svazku Květeny České republiky (Slavíková 1988). Typ plodu tedy není odvozován od typu plodu u blízce příbuzných druhů nebo rodů, pokud plod z morfologického hlediska formálně naplňuje charakteristiku jiného typu plodu.
Jednosemenné nepukavé plody u druhů čeledi Brassicaceae jsou důsledně hodnoceny jako nažka (např. Crambe). Nepukavé vícesemenné plody v téže čeledi, které se rozlamují na jednosemenné díly, se označují jako struk (např. Bunias a Raphanus), a to i v případě, kdy se plod láme na dvě samostatné části, z nichž jedna je jednosemenná a nepukavá, zatímco druhá, morfologicky odlišná dvousemenná nebo vícesemenná část se otvírá (např. Rapistrum rugosum). Podobně jsou posuzovány i plody u většiny zástupců čeledi Fabaceae. Pukavé plody většiny taxonů jsou označeny jako lusk, zatímco nepukavé vícesemenné plody rozlamující se na jednosemenné díly jsou označeny jako struk (např. Hippocrepis a Securigera). Nepukavé jednosemenné plody jsou hodnoceny jako nažka (např. Onobrychis a Trifolium). Termín lusk však zůstal zachován pro dvou- a vícesemenné, ale nepukavé plody, pro něž v české morfologické terminologii neexistuje vhodné označení (Sophora japonica, Vicia faba). Plody všech pryšců (Euphorbia) jsou hodnoceny jako tobolky, ačkoli v některých případech se zřejmě samotná semena neuvolňují. Dužnaté nepravé plody rodů Basella, Ficus, Maclura, Morus, Nuphar a Nymphaea jsou sloučeny do zvláštní kategorie.
Informace o typu plodů byly získány především z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988 et seq.). U taxonů, které v Květeně České republiky nejsou uvedeny, jakož i ve sporných případech (převážně u nepůvodních taxonů naší flóry), byly konfrontovány další prameny, zejména kompendia Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993 et seq.), Flora of China (Wu et al. 1994 et seq.) a Flora of Pakistan (www.efloras.org), v případě čeledi Fabaceae také Flora iberica (Castroviejo et al. 1986 et seq.).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017): Typ plodu. – www.pladias.cz.
Castroviejo, S., Laínz M., López González G., Montserrat P., Muñoz Garmendia F., Paiva J.
& Villar L. (eds.) (1986): Flora Iberica. Plantas vasculares de la Península Ibérica e Islas Baleares. – Real Jardín Botánico, Madrid.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993): Flora of North America North of Mexico. – Oxford University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Slavíková Z. (1988): Terminologický slovník. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky 1, Academia, Praha, p. 130–153.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994): Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Barva plodu se stupnicí členěnou do desíti základních barev podle Květeny České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010) a Klíče ke květeně České republiky (Kubát et al. 2002).
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B.(eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds) (2002): Klíč ke květeně Českérepubliky [Key to the flora of the Czech Republic]. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Rozmnožování je tvorba potomků, kteří jsou fyzicky oddělení od mateřské rostliny. Rostliny se rozmnožují buď semeny (nebo sporami), anebo vegetativně, přičemž kombinace obou typů rozmnožování u jednoho taxonu je běžná. Nepohlavní tvorba semen (apomixe) není považována za vegetativní rozmnožování. Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Durka 2002).
Durka W. (2002): Blüten- und Reproduktionsbiologie. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 133–175.
Diaspora, nazývaná také disperzule nebo propagule, je generativní nebo vegetativní část těla rostliny, která se šíří od mateřské rostliny a může dát vzniknout novému jedinci.
Generativní diaspory zahrnují spory (u kapraďorostů), semena (u nahosemenných a krytosemenných) a plody nebo podobné jednotky šíření (např. souplodí u Fragaria, plodenství u Morus, šiška nahosemenných, semeno obklopené míškem u Taxus nebo klásky a jejich různé fragmenty u Poaceae). U rostlin s pukavými plody nebo rozkládajícími se dužnatými plody, které uvolňují semena, se za diasporu považuje semeno i plod, zatímco u rostlin s nepukavými plody je diasporou pouze plod. Zvláštním typem generativních diaspor jsou velké nadzemní části rostlin s větvemi a velkým květenstvím u tzv. stepních běžců (např. Crambe tataria a Falcaria vulgaris).
Vegetativní diaspory jsou odlišné od nepohyblivých klonálních modulů. Jde o životaschopné a přenositelné části rostlin, které vznikají nad zemí nebo ve vodě a oddělují se od mateřské rostliny před zakořeněním a tvorbou výhonků. Za vegetativní diaspory nepovažujeme (i) klonální orgány spojené s mateřskou rostlinou do té doby, než se dceřiná rostlina osamostatní (např. výběžky u Fragaria) a (ii) různé typy podzemních orgánů nebo bazálních částí prýtů rostoucích v zemi (např. hlízy u Helianthus tuberosus a podzemní výběžky trav). Vegetativní diaspory zahrnují (1) turiony (např. u Myriophyllum a Utricularia) a podobné přezimující struktury (např. oddělitelné pupeny u Elodea a Groenlandia a zkrácené prýty některých rdestů tvořené podzemním oddenkem, např. u Potamogeton alpinus); (2) pacibulky a hlízky stonkového původu (např. u Allium oleraceum a Dentaria bulbifera) nebo kořenového původu (jen u Ficaria); (3) rostlinky vzniklé pseudoviviparií, tj. vyrostlé vegetativně v květu nebo klásku (např. Poa alpina); (4) rostlinky vzniklé z pupenů na listech (např. Cardamine pratensis); (5) rostlinky vzniklé na koncích výběžků a oddělitelné před zakořeněním (např. Hydrocharis a Jovibarba); (6) nespecializované fragmenty prýtů (např. Sedum album a řada vodních rostlin), konce výhonků (např. Ceratophyllum demersum) nebo oddělitelné útvary vzniklé z úžlabních pupenů (např. Agrostis canina, Arabidopsis halleri a Rorippa amphibia); (7) rostliny množící se pučením (jen Lemnaceae); a (8) gemy tvořené gametophyty (jen Trichomanes speciosum).
Sádlo J., Chytrý M., Pergl J. & Pyšek P. (2018): Plant dispersal strategies: a new classification based on the multiple dispersal modes of individual species. – Preslia 90: 1–22.
Koncepce strategií šíření diaspor je převzata z práce Sádlo et al. (2018). Rostliny se šíří různými způsoby v závislosti na vektorech šíření (např. anemochorie je šíření větrem, hydrochorie šíření vodou, endozoochorie v trávicím traktu zvířat, epizoochorie přichycením na povrchu těla zvířat apod.). Jednotlivé rostlinné taxony však využívají spíše kombinace různých způsobů šíření než jediný způsob. Kombinace způsobů šíření, které se opakovaně vyskytují u různých rostlinných taxonů, se nazývají strategie šíření. Sádlo et al. (2018) rozlišili devět strategií šíření nazvaných podle rodových jmen typických zástupců. U každé strategie jsou v závorce uvedeny způsoby šíření patřící do této strategie, přičemž dominantní způsoby šíření jsou psány velkými písmeny:
Allium (AUTOCHORIE, anemochorie, endozoochorie, epizoochorie). Jde o nejběžnější strategii šíření zahrnující asi 56 % taxonů české flóry. Přibližně polovina zahrnutých taxonů jsou z hlediska šíření generalisté bez jasného morfologického přizpůsobení k anemochorii nebo zoochorii.
Bidens (AUTOCHORIE, EPIZOOCHORIE, endozoochorie). Tato strategie kombinuje dva základní způsoby šíření, z nichž autochorie je významnější, a to i přes přítomnost morfologických struktur naznačujících epizoochorii.
Cornus (AUTOCHORIE, ENDOZOOCHORIE). Tato strategie je typická pro byliny, keře a nižší stromy s dužnatými plody, často z čeledi Rosaceae. Patří sem i vyšší stromy s velkými, těžkými a živinami bohatými semeny.
Epilobium (ANEMOCHORIE, AUTOCHORIE, endozoochorie, epizoochorie). Rostliny s touto strategií šíření jsou typické pro mezická a suchá stanoviště. Nápadná je anemochorie (72 % zahrnutých taxonů jsou z čeledi Asteraceae), zatímco význam autochorie je méně zjevný a pravděpodobně podceňovaný.
Lycopodium (ANEMOCHORIE, autochorie, endozoochorie, epizoochorie, hydrochorie). Tato strategie šíření se spoléhá na lehké, velmi malé spory a semena, které jsou kromě větru šířeny i různými jinými vektory. Ve srovnání s jinými strategiemi zde má malý význam autochorie.
Phragmites (ANEMOCHORIE, HYDROCHORIE, autochorie, endozoochorie, epizoochorie). Mokřadní rostliny s lehkými semeny nebo plody vybavenými létacím aparátem. Většina taxonů s touto strategií postrádá vegetativní diaspory. Typické růstové formy spojené s touto strategií šíření jsou dřeviny, vysoké klonální traviny a byliny.
Sparganium (AUTOCHORIE, HYDROCHORIE, endozoochorie, epizoochorie). Tato strategie je mokřadní analogií strategie Wolffia, která je typická pro vodní rostliny. Patří sem převážně jednoděložné rostliny tvořící nažky s dobrou plovatelností a často s vegetativními diasporami.
Wolffia (HYDROCHORIE, endozoochorie, epizoochorie). Tato strategie šíření je typická pro vodní makrofyty šířící se pomocí plodů, semen i spor. U většiny z nich však převládá vegetativní reprodukce, např. fragmentací stonků, tvorbou výběžků nebo v případě čeledi Lemnaceae pučením.
Zea. Taxony s touto strategií se šíří generativními diasporami jen výjimečně nebo vůbec a netvoří nadzemní vegetativní diaspory.
Sádlo J., Chytrý M., Pergl J. & Pyšek P. (2018): Plant dispersal strategies: a new classification based on the multiple dispersal modes of individual species. – Preslia 90: 1–22.
Myrmekochorní rostliny, tedy taxony šířené mravenci, mají semena nebo plody s elaiosomem, dužnatým přívěskem bohatým na živiny. U mnoha taxonů je však morfologická indikace myrmekochorie nejistá a přímé doklady sporné. Proto je zde rozlišováno více kategorií než jednoduché binární dělení na myrmekochorní a nemyrmekochorní taxony:
Rostliny přenášené mravenci často do mraveniště, aniž by měly elaiosom, buď omylem, nebo jako materiál na stavbu hnízda, jsou považovány za nemyrmekochorní.
Údaje byly shromážděny literární rešerší a prozkoumáním vzorků semen taxonů, které jsou v literatuře uváděny jako myrmekochorní nebo jsou blízce příbuzné myrmekochorním taxonům. Fotografie jejich semen jsou uloženy na http://botanika.prf.jcu.cz/myrmekochorie/. Tyto taxony byly vybrány z čeledí české flóry obsahujících aspoň jeden taxon uváděný jako myrmekochorní v literatuře (Sernander 1906, Hejný et al. 1988 et seq., Fitter & Peat 1994, Klotz et al. 2002, Grime et al. 2007, Kleyer et al. 2008, Servigne 2008, Študent 2012). Tyto taxony patří do těchto 36 čeledí: Amaryllidaceae, Apiaceae, Apocynaceae, Aristolochiaceae, Asparagaceae, Asteraceae, Boraginaceae, Caryophyllaceae, Celastraceae, Colchicaceae, Crassulaceae, Cyperaceae, Dipsacaceae, Euphorbiaceae, Fabaceae, Iridaceae, Juncaceae, Lamiaceae, Liliaceae, Linaceae, Montiaceae, Orobanchaceae, Oxalidaceae, Papaveraceae, Plantaginaceae, Poaceae, Polygalaceae, Polygonaceae, Portulacaceae, Primulaceae, Ranunculaceae, Rosaceae, Resedaceae, Santalaceae, Urticaceae a Violaceae. Taxony nepatřící do těchto čeledí byly klasifikovány jako nemyrmekochorní (b).
Pro každou z uvedených pěti kategorií je použita subkategorie nv (= non vidimus, tj. neviděli jsme) u taxonů, pro které se nepodařilo najít žádný literární údaj, fotografii semene, ani se nepodařilo získat vlastní sběr, ale dotyčná kategorie je pravděpodobná na základě vlastností blízce příbuzných taxonů. Například Centaurea bruguiereana je zařazena v subkategorii myrmekochorní nv, protože všechny taxony rodu Centaurea, pro které máme údaje, elaiosom mají, tedy jsou myrmekochorní.
Konečná M., Štech M. & Lepš J. (2018): Myrmekochorie. – www.pladias.cz.
Fitter A. H. & Peat H. J. (1994): The Ecological Flora Database. – J. Ecol. 82: 415–425.
Grime J. P., Hodgson J. G. & Hunt R. (eds) (2007): Comparative plant ecology: A functional
approach to common British species. 2nd edition. – Castlepoint Press, Colvend, Dalbeattie.
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., Van Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G., Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Götzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A.-K., Kühn I., Kunzmann D., Ozinga W. A., Römermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H. J., Tackenberg O., Wilmann B., Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008): The LEDA Traitbase: a database of life-history traits of the Northwest European flora. – J. Ecol. 96: 1266–1274.
Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds) (2002): BIOLFLOR – Eine Datenbank zu biologisch-ökologischen Merkmalen der Gefäßpflanzen in Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 1–334.
Konečná M., Moos M., Zahradníčková H., Šimek P. & Lepš J. (2018): Tasty rewards for ants: differences in elaiosome and seed metabolite profiles are consistent across species and reflect taxonomic relatedness. – Oecologia 188: 753–764.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Sernander R. (1906): Entwurf einer Monographie der europäischen Myrmekochoren. – Kung. Svensk. Vetenskapsakad. Handling. 41: 1–410.
Servigne P. (2008): Etude expérimentale et comparative de la myrmécochorie: le cas des
fourmis dispersatrices Lasius niger et Myrmica rubra. – Ph.D. thesis, Université libre de Bruxelles, Bruxelles.
Študent V. (2012): Společné funkční vlastnosti myrmekochorních druhů rostlin České republiky a sezónní a denní dynamika odnosu diaspor všivce lesního (Pedicularis sylvatica) mravenci [Traits of myrmecochorous plants of the Czech Republic and a seasonal and daily seed’s removal dynamics of lousewort (Pedicularis sylvatica) by ants]. – Mgr. thesis, Jihočeská Univerzita, České Budějovice.
Stonkové metarmorfózy jsou přeměny stonku, při nichž se vyvíjejí různé struktury zajišťující speciální funkce, jako je vegetativní šíření a ukládání zásobních látek. Typy stonkových metamorfóz jsou převzaty z databáze BiolFlor (Krumbiegel 2002). Rozlišují se následující kategorie:
Krumbiegel A. (2002): Morphologie der vegetativen Organe (außer Blätter). – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 93–118.
Existence orgánů sloužících jako zásobárna živin nebo vody je u rostlin často propojená se schopností vegetativního rozmnožování a šíření. Údaje o zásobních orgánech byly převzaty z databáze BiolFlor (Krumbiegel 2002). Rozlišují se následující kategorie:
Krumbiegel A. (2002): Morphologie der vegetativen Organe (außer Blätter). – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 93–118.
Tato vlastnost, definovaná pro byliny, vyjadřuje počet roků od začátku formování nadzemní části prýtu po jeho kvetení a plození (Serebryakov 1952). Protože podle morfologických znaků (např. přítomnost zbytků listů z předcházejícího roku) lze bezpečně rozeznat jen prýty s cyklicitou jeden rok (monocyklické prýty) od prýtů s cyklicitou více než jeden rok (di- a polycyklické prýty), používáme tyto dvě kategorie. U sympodiálně se větvících rostlin se vlastnost týká všech prýtů rostliny, protože všechny jsou potenciálně schopné kvetení, ale u monopodiálně se větvících rostlin se cyklicita týká jen kvetoucích prýtů (vysvětlení rozdílu mezi monopodiálním a sympodiálním větvením viz "Typ větvení orgánů klonálního růstu stonkového původu"). Monocyklické prýty jsou zpravidla bez listové růžice a všechny prýty v populaci mohou kvést. Oproti tomu di- a polycyklické prýty obvykle mají přízemní listovou růžici a populace prýtů obsahuje nekvetoucí listové růžice i kvetoucí prýty. Přítomnost kvetoucích prýtů a současně nekvetoucích listových růžic je však také typická pro monopodiálně se větvící rostliny (viz "Typ větvení orgánů klonálního růstu stonkového původu"). Údaje vznikly agregací různých pozorování pro jednotlivé taxony z databáze CLO-PLA3 (Klimešová & Klimeš 2006) tak, že byla vybrána častější hodnota a di- a polycyklické prýty byly sloučeny do jedné kategorie nazvané polycyklické prýty (Klimešová et al. 2017).
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017):
CLO-PLA: a database of clonal and bud-bank traits of the Central
European flora. Ecology 98: 1179.
Klimešová J. & Klimeš L. (2006): CLO-PLA3: a database of clonal growth architecture of Central-European plants. – http://clopla.butbn.cas.cz.
Serebryakov I.G. (1952): Morfologiya vegetativnykh organov vysshikh rastenii. – Sovetskaya nauka, Moskva.
Typ větvení stonků vytrvalých bylin určuje, zda má rostlina dva typy prýtů, které se liší kvetením, nebo má jeden typ prýtu. Jsou-li všechny prýty rostliny potenciálně schopné kvetení, jedná se o sympodiální větvení, kdy se konstrukčně podobné prýty v ontogenezi vzájemně nahrazují. Má-li rostlina dva typy prýtů, z nichž jeden nikdy nekvete a druhý kvete a současně vyrůstá z paždí listů nekvetoucího prýtu, potom se jedná o monopodiální větvení. U výtrusných rostlin se vyskytuje dichotomické větvení, které je funkčně podobné monopodiálnímu větvení. Údaje vznikly agregací různých pozorování pro jednotlivé taxony z databáze CLO-PLA3 (Klimešová & Klimeš 2006) tak, že byla vybrána častější hodnota (Klimešová et al. 2017).
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017):
CLO-PLA: a database of clonal and bud-bank traits of the Central
European flora. Ecology 98: 1179.
Klimešová J. & Klimeš L. (2006): CLO-PLA3: a database of clonal growth architecture of Central-European plants. – http://clopla.butbn.cas.cz.
Rozeznáváme dvě možnosti: buď je hlavní kořen jediným kořenem po celý život rostliny, rostlina není schopná tvořit kořeny na stoncích (adventivní kořeny) a je neklonální (pokud nedovede tvořit ani adventivní pupeny na kořenech; Groff & Kaplan 1988), anebo rostlina má hlavní kořen jen v raných stádiích ontogeneze a ten je později nahrazen adventivními kořeny vyrůstajícími z podzemních částí stonků, tudíž má předpoklady růst klonálně. U některých taxonů majících hlavní kořen po celý život může u starých jedinců docházet ke štěpení kořene a rozpadu rostliny na několik samostatných částí. Některé taxony produkují adventivní kořeny jen za určitých podmínek, jako je vlhká půda, poranění hlavního kořene nebo velké stáří rostliny; informace o těchto znacích jsou však nedostatečné a nejsou v datech zahrnuty. Údaje o přítomnosti hlavního kořene vznikly agregací různých pozorování pro jednotlivé taxony z databáze CLO-PLA3 (Klimešová & Klimeš 2006) tak, že byla vybrána častější hodnota (Klimešová et al. 2017). Tato vlastnost je definována jen pro byliny.
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017):
CLO-PLA: a database of clonal and bud-bank traits of the Central
European flora. Ecology 98: 1179.
Klimešová J. & Klimeš L. (2006): CLO-PLA3: a database of clonal growth architecture of Central-European plants. – http://clopla.butbn.cas.cz.
Groff P.A. & Kaplan D.R. (1988): The relation of root systems to shoot systems in vascular plants. – Botanical Review 54: 387–422.
Na rozdíl od pupenů na stoncích, které jsou vždy umístěny v paždí listového orgánu, adventivní pupeny na kořenech nebo hypokotylu jsou umístěny na těchto orgánech nepravidelně, vyskytují se jen na některých typech kořenů, nebo se objevují až po poranění rostliny, případně jen po poranění kořene. Umístění banky pupenů na kořenech je podle práce Bartušková et al. (2017). Adventivní pupeny mohou být umístěny na hypokotylu, hlavním kořeni nebo na adventivních kořenech.
Hypokotyl je uveden, když se pupeny nemohou vyskytovat na žádném typu kořenů; hlavní kořen je uveden, když se pupeny mohou vyskytovat na hypokotylu a hlavním kořeni; adventivní kořeny jsou uvedeny, když se pupeny vyskytují na všech třech typech orgánů.
Bartušková A., Malíková L. & Klimešová J. (2017): Checklist of root-sprouters in the Czech flora: mapping the gaps in our knowledge. – Folia Geobotanica 52: 337–343.
Adventivní pupeny na kořenech nebo hypokotylu se vyskytují asi u 10 % taxonů české flóry a u jednotlivých taxonů mají různý význam. Role banky těchto pupenů je klasifikována podle práce Bartušková et al. (2017). U některých taxonů se adventivní pupeny na kořenech nebo hypokotylu zakládají po poranění rostliny a umožňují její regeneraci, mají tedy regenerativní roli. U dalších taxonů se tvoří pupeny nezávisle na poranění, a přispívají tak ke zvětšení počtu prýtů a tím potenciálně i k semenné produkci, případně ke klonálnímu šíření rostliny. Vyskytují se jen v některých populacích nebo u některých jedinců populace a nejsou nezbytné pro dokončení životního cyklu rostliny. Mají tedy obohacující roli. Malý počet taxonů je na adventivních kořenech a z nich vyrůstajících odnožích závislý, protože jen s jejich pomocí může rostlina vykvést nebo přezimovat. U těchto taxonů se pupeny na kořenech vyskytují u všech jedinců a ve všech populacích a role pupenů na kořenech je v životě rostliny nezbytná (Rauh 1937; Klimešová 2007).
Bartušková A., Malíková L. & Klimešová J. (2017): Checklist of root-sprouters in the Czech flora: mapping the gaps in our knowledge. – Folia Geobotanica 52: 337–343.
Klimešová J. (2007): Root-sprouting in myco-heterotrophic plants: prepackaged symbioses or overcoming meristem limitation? – New Phytologist 173: 8–10.
Rauh W. (1937): Die Bildung von Hypocotyl- und Wurzelsprossen und ihre Bedeutung für die Wuchsformen der Pflanzen. – Acta Nova Leopoldina 4/24: 395–555.
Jako banka pupenů jsou označovány všechny spící pupeny na rostlině, které mohou dát vznik novým prýtům (Klimešová & Klimeš 2007). Nejdůležitější část pupenů je uložená mimo dosah mrazu nebo sucha v sezónním klimatu (Raunkiaer 1934), tj. v našich podmínkách při povrchu nebo pod povrchem půdy. Zde uvedené údaje se proto týkají jen přízemní a podzemní banky pupenů. Počet pupenů na orgánech uložených v různé hloubce půdy byl odhadnut podle morfologických znaků (Klimešová & Klimeš 2007). Odhad vychází z předpokladu, že v každém paždí listu (nebo listové šupiny) je jeden pupen. Počty byly odhadnuty v kategoriích (0, 0–10, >10 pupenů na prýt; Klimešová & Klimeš 2006) a dále bylo pracováno se středy těchto kategorií (0, 5, 15 pupenů na prýt). Výsledná hodnota je průměrem těchto hodnot uváděných pro jeden taxon a danou hloubku banky pupenů v databázi CLO-PLA (Klimešová et al. 2017). Velikost podzemní banky pupenů byla stanovena jako součet počtů pupenů na prýt na povrchu půdy a v půdě. Hloubka podzemní banky pupenů byla stanovena jako průměrná hloubka pupenů. Kromě pupenů na stoncích má asi 10 % taxonů české flóry schopnost tvořit přídatné (adventivní) pupeny na kořenech nebo hypokotylu. Protože adventivní pupeny obvykle nelze přesně spočítat, pro kategorie se zahrnutými adventivními pupeny na kořenech či hypokotylu bylo arbitrárně přidáno pro každou hloubku 15 pupenů (pro zjednodušení používáme jen označení „pupeny na kořenech“ místo „adventivní pupeny na kořenech a hypokotylu“; Klimešová et al. 2017). Všechny charakteristiky jsou udávány jednak pouze pro pupeny stonkového původu (s vyloučením pupenů na kořenech), jednak pro všechny pupeny (včetně pupenů na kořenech):
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017):
CLO-PLA: a database of clonal and bud-bank traits of the Central
European flora. Ecology 98: 1179.
Klimešová J. & Klimeš L. (2006): CLO-PLA3: a database of clonal growth architecture of Central-European plants. – http://clopla.butbn.cas.cz.
Klimešová J. & Klimeš L. (2007): Bud banks and their role in vegetative regeneration – a literature review and proposal for simple classification and assessment. – Perspectives in Plant Ecology, Evolution and Systematics 8: 115–129.
Raunkiaer C. (1934): The life forms of plants and statistical plant geography. – Clarendon Press, Oxford.
Rostlinný parazitismus je založený na dvou mechanismech. První skupina parazitických rostlin parazituje přímo na jiné rostlině. K čerpání zdrojů z cévních svazků hostitele používají tito paraziti specializovaný orgán, haustorium, proto se označují jako haustorioví paraziti. Druhá skupina parazituje na houbách, s nimiž navazuje mykorhizní interakci a čerpá od nich organický uhlík, proto se tyto rostliny nazývají mykoheterotrofové.
Zástupci obou skupin vykazují různou míru závislosti na hostiteli. V rámci haustoriových parazitů se tradičně rozlišují zelení poloparaziti (tj. částeční paraziti s vlastní fotosyntézou, kteří ovšem mohou získávat i část organického uhlíku od hostitele) a nezelení holoparaziti (úplní paraziti bez schopnosti fotosyntetizovat). Z funkčního hlediska je dále významné, zda se napojují na kořen, nebo stonek hostitele. Hranice mezi částečným a úplným parazitizmem není vždy úplně jasná. Mezi holoparazity tak byly zařazeny rostliny v dospělosti převážně nezelené, i když některé mohou mít reziduální fotosyntézu (např. Cuscuta).
Ve skupině mykoheterotrofů existuje kontinuum od iniciálních mykoheterotrofů přes částečné mykoheterotrofy až po úplné mykoheterotrofy. U iniciálních mykoheterotrofů je mykoheterotrofní pouze gametofyt nebo klíčící rostlina, jejíž přežití je závislé na přítomnosti houby, ale dospělci jsou plně autotrofní, ač stále závislí na mykorhizní symbióze jakožto zdroji vody a minerálních živin. U částečných mykoheterotrofů fotosyntetizující dospělci od hub přijímají kromě vody a minerálních živin v různé míře i organický uhlík. Úplní mykoheterotrofové ztratili chlorofyl a mohou být s jistotou zařazeny mezi úplné parazity. U některých částečných mykoheterotrofů (např. rod Cephalanthera), můžeme najít chlorotické jedince (tj. jedince postrádající chlorofyl), kteří jsou závislí na houbovém symbiontu v plné míře.
Klasifikace haustoriových parazitů byla převzata podle práce Těšitel (2016) a upravena. Identifikace mykoheterotrofních rostlin byla provedena podle práce Merckx (2012).
Těšitel J., Těšitelová T., Blažek P. & Lepš J. (2016): Parazitismus a mykoheterotrofie. – www.pladias.cz.
Těšitel J. (2016): Functional biology of parasitic plants: a review. – Plant Ecology and Evolution 149: 5–20.
Merckx V. S. F. T. (2012): Mycoheterotrophy: The biology of plants living on fungi. – Springer, Berlin.
Masožravé rostliny jsou rostliny, které přitahují, chytají a zabíjejí svoji kořist, tj. živočichy (hlavně hmyz, nebo malé korýše) a prvoky, a následně získávají živiny z jejich mrtvých těl. Nedochází zde k toku energie z kořisti do masožravých rostlin.
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B.(eds) (1992): Květena České republiky 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000): Květena České republiky 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997): Květena České republiky 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995): Květena České republiky 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004): Květena České republiky 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010): Květena České republiky 8. – Academia, Praha.
Rostliny jsou rozděleny na ty, které nemají symbiotické bakterie fixující vzdušný dusík, a na ty, které je mají. Ty dělíme do skupiny, jejichž symbiotické bakterie patří do skupiny rhizobií (např. rody Allorhizobium, Bradyrhizobium, Mesorhizobium, Rhizobium a Sinorhizobium), a skupiny tvořící symbiosu s bakteriemi rodu Frankia (Bond 1983, Pawlowski & Sprent 2007, Sprent 2008, Benson 2016).
Blažek P. & Lepš J. (2016): Symbiotická fixace dusíku. – www.pladias.cz.
Benson D. R. (2016): Frankia & Actinorhizal Plants. – http://web.uconn.edu/mcbstaff/benson/Frankia/FrankiaHome.htm (accessed on 28 Apr 2016)
Bond G. (1983): Taxonomy and distribution of non-legume nitrogen-fixing systems. – In: Gordon J. C. & Wheeler C. T. (eds), Biological nitrogen fixation in forests: foundations and applications, p. 55–87, Martinus Nijhoff/Dr W. Junk Publ., The Hague.
Pawlowski K. & Sprent J. I. (2007): Comparison between actinorhizal and legume symbioses. – In: Pawlowski K. & Newton W. E. (eds), Nitrogen-fixing actinorhizal symbioses, p. 261–288, Springer, Dordrecht.
Sprent J. I. (2008): Evolution and diversity of legume symbiosis. – In: Dilworth M. J., James E. K., Sprent J. I. & Newton W. E. (eds), Nitrogen-fixing leguminous symbioses, p. 1–21, Springer, Dordrecht.
Taxony jsou rozděleny do skupin v závislosti na tom, zda jsou na území České republiky původní, nebo nepůvodní. Nepůvodní taxony jsou rozděleny podle toho, zda byly na území České republiky zavlečeny v předkolumbovském období (archeofyty), nebo v novověku (neofyty). Další kategorií nepůvodních taxonů jsou taxony pěstované, ale dosud nezplanělé.
Původní taxon na území České republiky vznikl v průběhu evoluce nebo se sem dostal bez přispění člověka z území, kde vznikl. Nepůvodní taxon se na území České republiky dostal v důsledku činnosti člověka z území, ve kterém je původní, anebo přirozenou cestou z území, ve kterém je nepůvodní. Archeofyt je definován jako nepůvodní taxon zavlečený v období mezi počátkem neolitického zemědělství a rokem 1500, tj. dobou následující po objevení Ameriky charakterizovanou rozvojem zámořského obchodu. Neofyt je nepůvodní taxon zavlečený po roce 1500 (podrobné definice viz Richardson et al. 2000, Pyšek et al. 2008). Zvlášť jsou uváděny nepůvodní taxony, které jsou na území České republiky pouze pěstovány v kultuře, ale nezplaňují.
Údaje o původnosti a době zavlečení pocházejí z Katalogu nepůvodní flóry České republiky (Pyšek et al. 2012; zde jsou uvedeny i odkazy na originální zdroje informací o původu taxonů) a jsou doplněny o údaje ze Seznamu cévnatých rostlin květeny České republiky (Danihelka et al. 2012) a novější údaje.
Danihelka J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (2012): Checklist of vascular plants of the Czech Republic. – Preslia 84: 647–811.
Pyšek P., Danihelka J., Sádlo J., Chrtek J. jun., Chytrý M., Jarošík V., Kaplan Z., Krahulec F., Moravcová L., Pergl J., Štajerová K. & Tichý L. (2012): Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd edition): checklist update, taxonomic diversity and invasion patterns. – Preslia 84: 155–255.
Pyšek P., Chytrý M., Moravcová L., Pergl J., Perglová I., Prach K. & Skálová H. (2008): Návrh české terminologie vztahující se k rostlinným invazím. – Zprávy České botanické společnosti 43, Materiály 23: 219–222.
Richardson D. M., Pyšek P., Rejmánek M., Barbour M. G., Panetta F. D. & West C. J. (2000): Naturalization and invasion of alien plants: concepts and definitions. – Diversity and Distributions 6: 93–107.
Invazní status je uveden pouze pro nepůvodní taxony. Jde o rozdělení taxonů do tří skupin v závislosti na stupni jejich zapojení do místní flóry. Taxony přechodně zavlečené jsou taxony, jejichž přežívání v území závisí na opakovaném přísunu diaspor v důsledku lidské činnosti; pokud se rozmnožují mimo kulturu, pak pouze přechodně. Taxony zdomácnělé (naturalizované) jsou nepůvodní taxony, které se v území pravidelně rozmnožují po dlouhou dobu a nezávisle na činnosti člověka. Taxony invazní jsou zdomácnělé taxony, které se v území rychle šíří na značné vzdálenosti od mateřské populace a zpravidla na rozsáhlém území (Richardson et al. 2000, 2011, Pyšek et al. 2008). Tato klasifikace není použita pro původní a vyhynulé druhy, které jsou označeny zvlášť.
Klasifikace byla převzata z aktualizovaného Katalogu nepůvodní flóry České republiky (Pyšek et al. 2012), kde jsou také uvedeny odkazy na zdroje originálních informací.
Pyšek P., Danihelka J., Sádlo J., Chrtek J. jun., Chytrý M., Jarošík V., Kaplan Z., Krahulec F., Moravcová L., Pergl J., Štajerová K. & Tichý L. (2012): Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd edition): checklist update, taxonomic diversity and invasion patterns. – Preslia 84: 155–255.
Pyšek P., Chytrý M., Moravcová L., Pergl J., Perglová I., Prach K. & Skálová H. (2008): Návrh české terminologie vztahující se k rostlinným invazím. – Zprávy České botanické společnosti 43, Materiály 23: 219–222.
Richardson D. M., Pyšek P. & Carlton J. T. (2011): A compendium of essential concepts and terminology in biological invasions. – In: Richardson D. M. (ed.), Fifty years of invasion ecology: the legacy of Charles Elton, p. 409–420, Blackwell Publishing, Oxford.
Richardson D. M., Pyšek P., Rejmánek M., Barbour M. G., Panetta F. D. & West C. J. (2000): Naturalization and invasion of alien plants: concepts and definitions. – Diversity and Distributions 6: 93–107.
Údaj o geografickém původu je uveden jen pro nepůvodní taxony. Pokud areál původního rozšíření taxonu zahrnuje více oblastí, je taxon zařazen do více než jedné kategorie. Evropský původ se vztahuje k jiné části Evropy než k území České republiky. Mediteránní oblast je klasifikována zvlášť a zahrnuje část jižní Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Údaje o původu taxonu z Afriky, Asie a Evropy se nevztahují k oblasti Mediteránu. Hybridní původ označuje taxony vzniklé křížením; ty jsou považovány za nepůvodní, pokud je nepůvodní alespoň jeden z rodičů. Anekofyt je taxon, pro který není známa oblast jeho původního rozšíření. Data byla převzata z aktualizovaného Katalogu nepůvodní flóry České republiky (Pyšek et al. 2012), kde jsou také uvedeny odkazy na zdroje originálních informací.
Pyšek P., Danihelka J., Sádlo J., Chrtek J. jun., Chytrý M., Jarošík V., Kaplan Z., Krahulec F., Moravcová L., Pergl J., Štajerová K. & Tichý L. (2012): Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd edition): checklist update, taxonomic diversity and invasion patterns. – Preslia 84: 155–255.
Údaj o způsobu zavlečení nepůvodních taxonů rostlin rozlišuje, zda k němu došlo úmyslně, nebo neúmyslně (Hulme et al. 2008). Úmyslné zavlečení zahrnuje jak přímé vysazení do přírody za účelem např. krajinářských úprav, tak pěstování původně v kultuře (např. okrasné rostliny), odkud taxon postupně unikl do přírody. Neúmyslně zavlečené taxony se do území dostaly např. jako příměs osiva či jiných výrobků nebo jako “černí pasažéři” rozličných dopravních prostředků. Některé taxony mohou být zavlékány oběma způsoby. Data byla převzata z aktualizovaného Katalogu nepůvodní flóry České republiky, 2. vydání (Pyšek et al. 2012), kde jsou také uvedeny odkazy na zdroje originálních informací.
Pyšek P., Danihelka J., Sádlo J., Chrtek J. jun., Chytrý M., Jarošík V., Kaplan Z., Krahulec F., Moravcová L., Pergl J., Štajerová K. & Tichý L. (2012): Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd edition): checklist update, taxonomic diversity and invasion patterns. – Preslia 84: 155–255.
Hulme P. E., Bacher S., Kenis M., Klotz S., Kühn I., Minchin D., Nentwig W., Olenin S., Panov V., Pergl J., Pyšek P., Roques A., Sol D., Solarz W. & Vila M. (2008): Grasping at the routes of biological invasions: a framework for integrating pathways into policy. – Journal of Applied Ecology 45: 403–414.
Indikační hodnota pro světlo je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu ke světlu. Indikační hodnoty pro stromy se vztahují k mladým jedincům rostoucím v bylinném nebo keřovém patře.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018): Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991): Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scr. Geobot. 18: 1–248.
Indikační hodnota pro teplotu je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k teplotě.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018): Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991): Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scr. Geobot. 18: 1–248.
Indikační hodnota pro vlhkost je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 12, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k vlhkosti.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018): Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991): Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scr. Geobot. 18: 1–248.
Indikační hodnota pro reakci půdy nebo vody je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k reakci prostředí. V kyselých prostředích tato indikační hodnota vyjadřuje variabilitu v pH, zatímco v prostředích neutrálních nebo bazických vyjadřuje spíš koncentraci vápníku.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018): Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991): Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scr. Geobot. 18: 1–248.
Indikační hodnota pro živiny je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k dostupnosti živin. Tato hodnota vyjadřuje variabilitu v dostupnosti dusíku nebo fosforu a do jisté míry také primární produktivitu stanoviště.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018): Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991): Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scr. Geobot. 18: 1–248.
Indikační hodnota pro salinitu je vyjádřená na ordinální stupnici od 0 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Tato indikační hodnota vyjadřuje koncentraci lehce rozpustných solí, zejména síranů, chloridů a uhličitanů sodíku, draslíku, vápníku a hořčíku.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018): Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991): Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scr. Geobot. 18: 1–248.
Údaj o výskytu taxonu v biotopech České republiky je založen na datech z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003) a jejich expertní revize a doplnění na základě literatury a terénní zkušenosti, zejména pro vzácné a taxonomicky obtížné taxony. Použitá klasifikace rozlišuje 88 základních biotopů sdružených do 13 širších biotopů, které definují Sádlo et al. (2007: Appendix 1):
Výskyt taxonu v každém biotopu je hodnocen čtyřstupňovou stupnicí:
Sádlo J., Chytrý M. & Pyšek P. (2007): Regional species pools of vascular plants in habitats of the Czech Republic. – Preslia 79: 303–321.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003): Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Údaj o výskytu taxonu v lesním prostředí podle metodiky použité v německém národním seznamu lesních taxonů (Schmidt et al. 2011). Jako výchozí zdroj dat byly použity údaje ze seznamu taxonů v českých biotopech (Sádlo et al. 2007), které byly agregovány a expertně revidovány na základě terénní zkušenosti a literatury. Klasifikace každého taxonu byla provedena samostatně pro oblast termofytika a oblast sloučeného mezofytika a oreofytika (Skalický 1988).
Taxony byly klasifikovány do kategorií:
Dřevojan P., Chytrý M., Sádlo J. & Pyšek P. (2016): Vazba na lesní prostředí. – www.pladias.cz
Sádlo J., Chytrý M. & Pyšek P. (2007): Regional species pools of vascular plants in habitats of theCzech Republic. – Preslia 79: 303–321.
Schmidt M., Kriebitzsch W.-U. & Ewald J. (eds.) (2011): Waldartenlisten der Farn- und Blütenpflanzen, Moose und Flechten Deutschlands. – BfN-Skripten 299: 1–111.
Skalický V. (1988): Regionálně fytogeografické členění. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky 1, p. 103–121, Academia, Praha.
Floristická zóna Země, kde se taxon vyskytuje podle fytogeografických atlasů (Meusel et al. 1965, 1978, Meusel & Jäger 1992). Údaje jsou převzaty z databáze BiolFlor (Kühn & Klotz 2002). Rozlišují se tyto zóny:
Kühn I. & Klotz S. (2002): Angaben zu den Arealen. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 227–239.
Meusel H. & Jäger E. (1992): Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band III. – Gustav Fischer, Jena.
Meusel H., Jäger E. & Weinert E. (1965): Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band I. – Gustav Fischer, Jena.
Meusel H., Jäger E., Rauschert S. & Weinert E. (1978): Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band II. – Gustav Fischer, Jena.
Floristická oblast je udávána jako kontinent nebo jeho část, kde se taxon vyskytuje podle atlasových údajů (Meusel et al. 1965, 1978, Meusel & Jäger 1992). Údaje jsou převzaty z databáze BiolFlor (Kühn & Klotz 2002).
Kühn I. & Klotz S. (2002): Angaben zu den Arealen. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenr. Vegetationsk. 38: 227–239.
Meusel H. & Jäger E. (1992): Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band III. – Gustav Fischer, Jena.
Meusel H., Jäger E. & Weinert E. (1965): Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band I. – Gustav Fischer, Jena.
Meusel H., Jäger E., Rauschert S. & Weinert E. (1978): Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band II. – Gustav Fischer, Jena.
Rozsah areálu taxonu podle gradientu kontinentality od oceánické západní Evropy do kontinentální střední Asie vyjádřený pomocí tříd kontinentality, které pro holarktickou květennou oblast definoval Jäger (1968). Hodnota vyjadřuje počet sousedních regionů přiřazených do různých tříd kontinentality, do nichž zasahuje areál taxonu. Data jsou převzaty z práce Berg et al. (2017).
Berg C., Welk E. & Jäger E.J. (2017): Revising Ellenberg’s indicator values for continentality based on global vascular plant species distribution. – Appl. Veg. Sci. 20: 482–493.
Jäger E.J. (1968): Die pflanzengeographische Ozeanitätsgliederung der Holarktis und die Ozeanitätsbindung der Pflanzenareale. – Feddes Repert. 79: 157–335.
Počet základních polí a kvadrantů síťového mapování středoevropské flóry na území České republiky, v nichž byl taxon zaznamenán. Základní pole mají rozměr 10 × 6 minut (10 ve směru západ–východ, 6 ve směru jih–sever), což na 50. rovnoběžce odpovídá přibližně 12,0 × 11,1 km, tj. 133,2 km2. Území České republiky obsahuje celkem 679 těchto základních polí (včetně neúplných pohraničních polí). Kvadranty jsou odvozeny od základních polí síťového mapování rozdělených na čtvrtiny a mají rozměr 5 × 3 minuty (5 ve směru západ–východ, 3 ve směru jih–sever), což na 50. rovnoběžce odpovídá přibližně 6,0 × 5,55 km, tj. 33,3 km2. Údaj se generuje z aktuálních záznamů o rozšíření taxonů v databázi Pladias. Údaje označené při revizi jako chybné se nezapočítávají.
Pladias. Databáze české flóry a vegetace. www.pladias.cz.
Počet biotopů, v nichž se taxon vyskytuje, založený na datech z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003) a jejich expertní revize provedené zejména pro vzácné a taxonomicky problematické taxony. Tento údaj je mírou ekologické amplitudy taxonu. Použitá klasifikace rozlišuje 88 základních biotopů sdružených do 13 širších biotopů, které definují Sádlo et al. (2007: Appendix 1, viz také Výskyt v biotopech). Jsou vymezeny čtyři míry:
Sádlo J., Chytrý M. & Pyšek P. (2007): Regional species pools of vascular plants in habitats of the Czech Republic. – Preslia 79: 303–321.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003): Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Národní kategorie ohrožení podle Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2017 (Grulich 2017). Tyto kategorie, zavedené v předchozích vydáních, jsou podobné kategoriím používaným pro červené seznamy IUCN, přesně jim však neodpovídají. Hlavní kategorie A zahrnuje taxony vyhynulé nebo nezvěstné, zatímco hlavní kategorie C zahrnuje taxony ohrožené včetně vzácnějších taxonů vyžadujících pozornost a nejasných případů.
Grulich V. (2017): Červený seznam cévnatých rostlin ČR. – Příroda 35: 75–132.
Mezinárodní kategorie ohrožení podle IUCN stanovené v Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2017 (Grulich 2017). Taxony byly do těchto kategorií zařazeny s ohledem na mezinárodně uznávaná pravidla (IUCN 2012, 2014) a poněkud se liší od národních kategorií tradičně používaných v České republice.
Grulich V. (2017): Červený seznam cévnatých rostlin ČR. – Příroda 35: 75–132.
IUCN (2012): Guidelines for application of IUCN Red List criteria at regional and national levels. Version 4.0. – IUCN, Gland.
IUCN (2014): Guidelines for using the IUCN Red List categories and criteria. Version 11. – IUCN, Gland.
Zákonná ochrana se v České republice vztahuje na zvláště chráněné druhy, což jsou vzácné, ohrožené a vědecky nebo kulturně významné taxony zahrnuté v příloze II vyhlášky č. 395/1992 Sb. Zahrnují 487 taxonů cévnatých rostlin rozdělených do tří kategorií podle stupně ohrožení: 246 kriticky ohrožených, 149 silně ohrožených a 92 ohrožených.
Vyhláška Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb.