Výšky rostlin se vztahují k území České republiky. Uvádějí se v metrech a vztahují se k plně vyvinutým rostlinám v generativním stavu rostoucím ve volné přírodě. Pro každý taxon jsou uvedeny dvě hodnoty: minimum (běžná dolní hranice) a maximum (běžná horní hranice). Údaje byly převzaty z Klíče ke květeně České republiky (Kaplan et al. 2019).
Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. Jr., Kirschner J., Kubát K., Štěpánek J. & Štech M. (eds) (2019) Klíč ke květeně České republiky [Key to the flora of the Czech Republic]. Ed. 2. – Academia, Praha.
Růstová forma popisuje potenciální délku života rostliny a jejích částí (ramet), její reproduktivní strategii a trvalost nadzemních částí (Klimešová et al. 2016, Ottaviani et al. 2017). Růstové formy zde dělíme do devíti kategorií, které rovněž zohledňují bylinný nebo dřevnatý charakter stonku. Jednoleté byliny žijí obvykle jen jednu sezónu, během níž se pohlavně rozmnožují. Některé z nich mohou být klonální, ale klonalita u nich zpravidla nevede k fragmentaci. Vytrvalé byliny se dělí do tří kategorií: (i) monokarpické vytrvalé neklonální byliny, které se pohlavně rozmnožují jen jednou za život a nemají zdřevnatělé nadzemní části ani orgány klonálního růstu, (ii) polykarpické vytrvalé neklonální byliny, které se pohlavně rozmnožují víc než jednou za život, ale nemají orgány klonálního růstu, a (iii) klonální byliny, které mají orgány klonálního růstu, takže mohou během svého života fragmentovat a vytvářet samostatné jednotky (ramety) vegetativním rozmnožováním; celá rostlina se pohlavně rozmnožuje vícekrát za život, zatímco jednotlivé ramety se mohou rozmnožovat jedenkrát nebo vícekrát během svého života. Další kategorie zahrnují dřeviny, tj. rostliny s dřevnatějícími stonky, které mohou (ale nemusí) mít orgány klonálního růstu a být schopny fragmentace. Dřeviny se dělí na keříčky (rostliny vysoké zpravidla do 30 cm, zahrnující i druhy, u nichž z dřevnaté báze vyrůstají přímé bylinné prýty, které na podzim odumírají s výjimkou nejspodnější části s obnovovacími pupeny), keře (vyšší dřeviny větvené na bázi), stromy (vyšší dřeviny s vyvinutým kmenem a korunou), dřevnaté liány a parazitické epifyty, k nimž u nás patří jen Loranthus europaeus a Viscum album.
Data byla zčásti převzata z agregované databáze CLO-PLA verze 3.4 (Klimešová et al. 2017), původní kategorie však byly doplněny rozlišením bylinných a dřevnatých druhů a kromě toho byly doplněny údaje pro taxony nezahrnuté v databázi CLO-PLA.
Dřevojan P. (2020) Růstová forma. – www.pladias.cz.
Klimešová J., Nobis M. P. & Herben T. (2016) Links between shoot and plant longevity and plant economics
spectrum: Environmental and demographic implications. – Perspectives in Plant Ecology, Evolution and
Systematics 22: 55–62.
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017) CLO-PLA: a database of clonal and budbank
traits of the Central European flora. – Ecology 98: 1179.
Ottaviani G., Martínková J., Herben T., Pausas J. G. & Klimešová J. (2017) On plant modularity traits: functions
and challenges. – Trends in Plant Science 22: 648–651.
Životní formy jsou klasifikovány podle Raunkiaerova systému (Raunkiaer 1934) na základě polohy obnovovacích pupenů, kterými rostliny přežívají nepříznivé období. Makrofanerofyty jsou dřeviny s obnovovacími pupeny umístěnými nejméně 2 m nad zemí, obvykle stromy; nanofanerofyty jsou dřeviny s obnovovacími pupeny ve výšce 0,3–2 m nad zemí, obvykle keře; chamaefyty jsou byliny nebo nízké dřeviny s obnovovacími pupeny nad zemí do výše 30 cm; hemikryptofyty jsou vytrvalé nebo dvouleté byliny s obnovovacími pupeny na nadzemních stoncích těsně při povrchu půdy; geofyty jsou vytrvalé byliny s obnovovacími pupeny pod povrchem půdy, obvykle s cibulemi, hlízami nebo oddenky; hydrofyty jsou rostliny s obnovovacími pupeny pod vodní hladinou, obvykle na dně; terofyty jsou jednoleté nebo ozimé byliny bez obnovovacích pupenů, které přežívají nepříznivá období pouze v semenech klíčících na podzim, v zimě nebo na jaře.
Data byla převzata z Klíče ke květeně České republiky (Kaplan et al. 2019). Pro nově nalezené nepůvodní taxony byly údaje doplněny na základě údajů v databázi FloraVeg.EU (Dřevojan et al. 2022). Některé taxony mohou mít víc než jednu životní formu, přičemž dominantní životní forma se v tom případě uvádí na prvním místě.
Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. Jr., Kirschner J., Kubát K., Štěpánek J. & Štech M. (eds) (2019) Klíč ke květeně České republiky [Key to the flora of the Czech Republic]. Ed. 2. – Academia, Praha.
Dřevojan P., Čeplová N., Štěpánková P. & Axmanová I. (2022) Life form. – www.FloraVeg.EU.
Raunkiaer C. (1934) The life forms of plants and statistical plant geography. – Clarendon Press, Oxford.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: kompetitivní strategii (C), výhodnou na stanovištích, která mají dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními podmínkami, ale omezeným narušováním; a ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale úroveň narušování je značná. Dále existují přechodné strategie mezi všemi třemi základními typy (CR, CS, SR, CSR). Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Klotz & Kühn 2002).
Klotz S. & Kühn I. (2002) Ökologische Strategietypen. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 119–126.
Grime J. P. (1974) Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979) Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: (i) kompetitivní strategii (C), výhodnou na stabilních stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; (ii) stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními a velmi variabilními podmínkami, ale omezeným narušováním; a (iii) ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale často dochází k narušování.
Taxonům české flóry byly přiřazeny životní strategie metodou, kterou navrhl Pierce et al. (2017). Tato metoda používá data o třech klíčových funkčních vlastnostech listů, které odrážejí rozdíly v investování živin: listovou plochu (LA; je velká u konkurenčně silných taxonů), obsah sušiny v listech (LDMC; je velký u taxonů tolerujících stres) a specifickou listovou plochu (SLA; je velká u ruderálních taxonů). Z těchto dat se počítají skóre, která na procentické stupnici vyjadřují míru C, S nebo R selekce. Tato míra se vyjadřuje v procentech a součet všech tří skóre pro každý jednotlivý taxon je 100 %. Na základě získaných skóre se taxony řadí do základních strategií C, S a R, přechodných strategií CS, CR, SR a CSR a přechodů mezi nimi, např. C/CS nebo SR/CSR (viz Grime 1979). Údaje o vlastnostech listů pro tyto výpočty, případně přímo vypočtené hodnoty byly převzaty z databáze LEDA (Kleyer et al. 2008) a dalších prací (Bjorkman et al. 2018, Dayrell et al. 2018, Findurová 2018, Tavşanoğlu & Pausas 2018). Databáze Pladias obsahuje jednak tři hodnoty skóre pro strategie C, S a R, jednak kategorizované životní strategie.
Guo W.-Y. & Pierce S. (2019) Životní strategie. – www.pladias.cz.
Bjorkman A. D., Myers-Smith I. H., Elmendorf S. C. et al. (2018) Tundra Trait Team: A database of plant traits spanning the tundra biome. – Global Ecology and Biogeography 27: 1402–1411.
Dayrell R. L., Arruda A. J., Pierce S., Negreiros D., Meyer P. B., Lambers H. & Silveira F. A. (2018)
Ontogenetic shifts in plant ecological strategies. – Functional Ecology 32: 2730–2741.
Findurová A. (2018) Variabilita listových znaků SLA a LDMC vybraných druhů rostlin České republiky [Variability
of leaf traits SLA and LDMC in selected species of the Czech flora]. – Master thesis, Masaryk University, Brno.
Grime J. P. (1974) Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979) Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van
Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G.,
Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Götzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D.,
OzingaW. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H. J., Tackenberg O., Wilmann B.,
Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008) The LEDA Traitbase: a database of life-history
traits of the Northwest European flora. – Journal of Ecology 96: 1266–1274.
Pierce S., Negreiros D., Cerabolini B. E. L., Kattge J., Díaz S., Kleyer M., Shipley B., Wright S. J.,
Soudzilovskaia N. A., Onipchenko V. G., van Bodegom P. M., Frenette-Dussault C., Weiher E., Pinho B. X.,
Cornelissen J. H. C., Grime J. P., Thompson K., Hunt R., Wilson P. J., Buffa G., Nyakunga O. C., Reich P. B.,
CaccianigaM., Mangili F., Ceriani R. M., Luzzaro A., Brusa G., Siefert A., Barbosa N. P. U., Chapin F. S.,
Cornwell W. K., Fang J., Fernandes G. W., Garnier E., Le Stradic S., Peńuelas J., Melo F. P. L., Slaviero A.,
Tabarelli M. & Tampucci D. (2017) A global method for calculating plant CSR ecological strategies
applied across biomes world-wide. – Functional Ecology 31: 444–457.
Tavşanoğlu Ç. & Pausas J. G. (2018) A functional trait database for Mediterranean Basin plants. – Scientific
Data 5: 180135.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: (i) kompetitivní strategii (C), výhodnou na stabilních stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; (ii) stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními a velmi variabilními podmínkami, ale omezeným narušováním; a (iii) ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale často dochází k narušování.
Taxonům české flóry byly přiřazeny životní strategie metodou, kterou navrhl Pierce et al. (2017). Tato metoda používá data o třech klíčových funkčních vlastnostech listů, které odrážejí rozdíly v investování živin: listovou plochu (LA; je velká u konkurenčně silných taxonů), obsah sušiny v listech (LDMC; je velký u taxonů tolerujících stres) a specifickou listovou plochu (SLA; je velká u ruderálních taxonů). Z těchto dat se počítají skóre, která na procentické stupnici vyjadřují míru C, S nebo R selekce. Tato míra se vyjadřuje v procentech a součet všech tří skóre pro každý jednotlivý taxon je 100 %. Na základě získaných skóre se taxony řadí do základních strategií C, S a R, přechodných strategií CS, CR, SR a CSR a přechodů mezi nimi, např. C/CS nebo SR/CSR (viz Grime 1979). Údaje o vlastnostech listů pro tyto výpočty, případně přímo vypočtené hodnoty byly převzaty z databáze LEDA (Kleyer et al. 2008) a dalších prací (Bjorkman et al. 2018, Dayrell et al. 2018, Findurová 2018, Tavşanoğlu & Pausas 2018). Databáze Pladias obsahuje jednak tři hodnoty skóre pro strategie C, S a R, jednak kategorizované životní strategie.
Guo W.-Y. & Pierce S. (2019) Životní strategie. – www.pladias.cz.
Bjorkman A. D., Myers-Smith I. H., Elmendorf S. C. et al. (2018) Tundra Trait Team: A database of plant traits spanning the tundra biome. – Global Ecology and Biogeography 27: 1402–1411.
Dayrell R. L., Arruda A. J., Pierce S., Negreiros D., Meyer P. B., Lambers H. & Silveira F. A. (2018)
Ontogenetic shifts in plant ecological strategies. – Functional Ecology 32: 2730–2741.
Findurová A. (2018) Variabilita listových znaků SLA a LDMC vybraných druhů rostlin České republiky [Variability
of leaf traits SLA and LDMC in selected species of the Czech flora]. – Master thesis, Masaryk University, Brno.
Grime J. P. (1974) Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979) Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van
Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G.,
Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Götzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D.,
OzingaW. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H. J., Tackenberg O., Wilmann B.,
Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008) The LEDA Traitbase: a database of life-history
traits of the Northwest European flora. – Journal of Ecology 96: 1266–1274.
Pierce S., Negreiros D., Cerabolini B. E. L., Kattge J., Díaz S., Kleyer M., Shipley B., Wright S. J.,
Soudzilovskaia N. A., Onipchenko V. G., van Bodegom P. M., Frenette-Dussault C., Weiher E., Pinho B. X.,
Cornelissen J. H. C., Grime J. P., Thompson K., Hunt R., Wilson P. J., Buffa G., Nyakunga O. C., Reich P. B.,
CaccianigaM., Mangili F., Ceriani R. M., Luzzaro A., Brusa G., Siefert A., Barbosa N. P. U., Chapin F. S.,
Cornwell W. K., Fang J., Fernandes G. W., Garnier E., Le Stradic S., Peńuelas J., Melo F. P. L., Slaviero A.,
Tabarelli M. & Tampucci D. (2017) A global method for calculating plant CSR ecological strategies
applied across biomes world-wide. – Functional Ecology 31: 444–457.
Tavşanoğlu Ç. & Pausas J. G. (2018) A functional trait database for Mediterranean Basin plants. – Scientific
Data 5: 180135.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: (i) kompetitivní strategii (C), výhodnou na stabilních stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; (ii) stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními a velmi variabilními podmínkami, ale omezeným narušováním; a (iii) ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale často dochází k narušování.
Taxonům české flóry byly přiřazeny životní strategie metodou, kterou navrhl Pierce et al. (2017). Tato metoda používá data o třech klíčových funkčních vlastnostech listů, které odrážejí rozdíly v investování živin: listovou plochu (LA; je velká u konkurenčně silných taxonů), obsah sušiny v listech (LDMC; je velký u taxonů tolerujících stres) a specifickou listovou plochu (SLA; je velká u ruderálních taxonů). Z těchto dat se počítají skóre, která na procentické stupnici vyjadřují míru C, S nebo R selekce. Tato míra se vyjadřuje v procentech a součet všech tří skóre pro každý jednotlivý taxon je 100 %. Na základě získaných skóre se taxony řadí do základních strategií C, S a R, přechodných strategií CS, CR, SR a CSR a přechodů mezi nimi, např. C/CS nebo SR/CSR (viz Grime 1979). Údaje o vlastnostech listů pro tyto výpočty, případně přímo vypočtené hodnoty byly převzaty z databáze LEDA (Kleyer et al. 2008) a dalších prací (Bjorkman et al. 2018, Dayrell et al. 2018, Findurová 2018, Tavşanoğlu & Pausas 2018). Databáze Pladias obsahuje jednak tři hodnoty skóre pro strategie C, S a R, jednak kategorizované životní strategie.
Guo W.-Y. & Pierce S. (2019) Životní strategie. – www.pladias.cz.
Bjorkman A. D., Myers-Smith I. H., Elmendorf S. C. et al. (2018) Tundra Trait Team: A database of plant traits spanning the tundra biome. – Global Ecology and Biogeography 27: 1402–1411.
Dayrell R. L., Arruda A. J., Pierce S., Negreiros D., Meyer P. B., Lambers H. & Silveira F. A. (2018)
Ontogenetic shifts in plant ecological strategies. – Functional Ecology 32: 2730–2741.
Findurová A. (2018) Variabilita listových znaků SLA a LDMC vybraných druhů rostlin České republiky [Variability
of leaf traits SLA and LDMC in selected species of the Czech flora]. – Master thesis, Masaryk University, Brno.
Grime J. P. (1974) Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979) Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van
Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G.,
Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Götzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D.,
OzingaW. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H. J., Tackenberg O., Wilmann B.,
Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008) The LEDA Traitbase: a database of life-history
traits of the Northwest European flora. – Journal of Ecology 96: 1266–1274.
Pierce S., Negreiros D., Cerabolini B. E. L., Kattge J., Díaz S., Kleyer M., Shipley B., Wright S. J.,
Soudzilovskaia N. A., Onipchenko V. G., van Bodegom P. M., Frenette-Dussault C., Weiher E., Pinho B. X.,
Cornelissen J. H. C., Grime J. P., Thompson K., Hunt R., Wilson P. J., Buffa G., Nyakunga O. C., Reich P. B.,
CaccianigaM., Mangili F., Ceriani R. M., Luzzaro A., Brusa G., Siefert A., Barbosa N. P. U., Chapin F. S.,
Cornwell W. K., Fang J., Fernandes G. W., Garnier E., Le Stradic S., Peńuelas J., Melo F. P. L., Slaviero A.,
Tabarelli M. & Tampucci D. (2017) A global method for calculating plant CSR ecological strategies
applied across biomes world-wide. – Functional Ecology 31: 444–457.
Tavşanoğlu Ç. & Pausas J. G. (2018) A functional trait database for Mediterranean Basin plants. – Scientific
Data 5: 180135.
Grime (1974, 1979) rozlišil tři základní ekologické strategie rostlin: (i) kompetitivní strategii (C), výhodnou na stabilních stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní a narušování je omezené; (ii) stres toleranční strategii (S), výhodnou na stanovištích s nedostatkem zdrojů, extrémními a velmi variabilními podmínkami, ale omezeným narušováním; a (iii) ruderální strategii (R), výhodnou na stanovištích, kde je dostatek zdrojů, podmínky nejsou extrémní, ale často dochází k narušování.
Taxonům české flóry byly přiřazeny životní strategie metodou, kterou navrhl Pierce et al. (2017). Tato metoda používá data o třech klíčových funkčních vlastnostech listů, které odrážejí rozdíly v investování živin: listovou plochu (LA; je velká u konkurenčně silných taxonů), obsah sušiny v listech (LDMC; je velký u taxonů tolerujících stres) a specifickou listovou plochu (SLA; je velká u ruderálních taxonů). Z těchto dat se počítají skóre, která na procentické stupnici vyjadřují míru C, S nebo R selekce. Tato míra se vyjadřuje v procentech a součet všech tří skóre pro každý jednotlivý taxon je 100 %. Na základě získaných skóre se taxony řadí do základních strategií C, S a R, přechodných strategií CS, CR, SR a CSR a přechodů mezi nimi, např. C/CS nebo SR/CSR (viz Grime 1979). Údaje o vlastnostech listů pro tyto výpočty, případně přímo vypočtené hodnoty byly převzaty z databáze LEDA (Kleyer et al. 2008) a dalších prací (Bjorkman et al. 2018, Dayrell et al. 2018, Findurová 2018, Tavşanoğlu & Pausas 2018). Databáze Pladias obsahuje jednak tři hodnoty skóre pro strategie C, S a R, jednak kategorizované životní strategie.
Guo W.-Y. & Pierce S. (2019) Životní strategie. – www.pladias.cz.
Bjorkman A. D., Myers-Smith I. H., Elmendorf S. C. et al. (2018) Tundra Trait Team: A database of plant traits spanning the tundra biome. – Global Ecology and Biogeography 27: 1402–1411.
Dayrell R. L., Arruda A. J., Pierce S., Negreiros D., Meyer P. B., Lambers H. & Silveira F. A. (2018)
Ontogenetic shifts in plant ecological strategies. – Functional Ecology 32: 2730–2741.
Findurová A. (2018) Variabilita listových znaků SLA a LDMC vybraných druhů rostlin České republiky [Variability
of leaf traits SLA and LDMC in selected species of the Czech flora]. – Master thesis, Masaryk University, Brno.
Grime J. P. (1974) Vegetation classification by reference to strategies. – Nature 250: 26–31.
Grime J. P. (1979) Plant strategies and vegetation processes. – Wiley, Chichester.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van
Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G.,
Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Götzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D.,
OzingaW. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H. J., Tackenberg O., Wilmann B.,
Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008) The LEDA Traitbase: a database of life-history
traits of the Northwest European flora. – Journal of Ecology 96: 1266–1274.
Pierce S., Negreiros D., Cerabolini B. E. L., Kattge J., Díaz S., Kleyer M., Shipley B., Wright S. J.,
Soudzilovskaia N. A., Onipchenko V. G., van Bodegom P. M., Frenette-Dussault C., Weiher E., Pinho B. X.,
Cornelissen J. H. C., Grime J. P., Thompson K., Hunt R., Wilson P. J., Buffa G., Nyakunga O. C., Reich P. B.,
CaccianigaM., Mangili F., Ceriani R. M., Luzzaro A., Brusa G., Siefert A., Barbosa N. P. U., Chapin F. S.,
Cornwell W. K., Fang J., Fernandes G. W., Garnier E., Le Stradic S., Peńuelas J., Melo F. P. L., Slaviero A.,
Tabarelli M. & Tampucci D. (2017) A global method for calculating plant CSR ecological strategies
applied across biomes world-wide. – Functional Ecology 31: 444–457.
Tavşanoğlu Ç. & Pausas J. G. (2018) A functional trait database for Mediterranean Basin plants. – Scientific
Data 5: 180135.
Údaje o přítomnosti listů na rostlině, přeměnách a redukcích listů byly převzaty z Květeny České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010) a Klíče ke květeně České republiky (Kubát et al. 2002).
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. Jr., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds) (2002) Klíč ke květeně České republiky [Key to the flora of the Czech Republic]. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Rozlišují se čtyři kategorie postavení listů na stonku: střídavé, vstřícné, přeslenité a v přízemní růžici. Znak je hodnocen u dobře vyvinutých rostlin, nikoli u jedinců kompenzačně větvených po poškození sečí nebo okusem ani jedinců teratologicky změněných. Pokud může tento znak nabývat více než jednoho stavu u jednoho taxonu, jsou zaznamenány všechny (např. Hylotelephium jullianum a Salix purpurea). Hodnoceny jsou i případy, kdy je odlišné postavení listů a lupenitých listenů v květenství (např. Veronica persica a V. polita). Listy s vmezeřenými palisty u čeledi Rubiaceae jsou hodnoceny jako přeslenité. U Rhamnus cathartica jsou listy považovány za vstřícné, i když obvykle jsou na letorostu od sebe poněkud oddáleny.
Uspořádání listů na stonku bylo hodnoceno podle popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010) a v případech nejasností (především u nepůvodních taxonů) konfrontováno s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017) Uspořádání listů na stonku. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993) Flora of North America North of Mexico. – Oxford
University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994) Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical
Garden, St. Louis.
Podle tvaru se rozlišují listy jednoduché a složené. Jednoduché listy se dále dělí podle členění čepele a souvisejícího uspořádání žilnatiny na celistvé (např. Fagus sylvatica), dlanitě členěné (např. Alchemilla), peřeně členěné (např. Achillea millefolium), vidličnaté (např. Batrachium, Ceratophyllum a Utricularia) a znožené (Helleborus). Uvedené zařazení do kategorií se vztahuje k dobře vyvinutým listům. I tak je členění listů často proměnlivé a na jedné rostlině existují přechody mezi listy celistvými a členěnými. Za listy členěné se považují listy se zářezy mezi úkrojky dosahujícími nejméně do 1/4 šířky čepele. Mnohé taxony s variabilními listy jsou zařazeny do dvou a více kategorií.
Složené listy se dělí na dlanité a zpeřené. Rostliny, které mají menší listy trojčetné a větší zpeřené, se dvěma jařmy (např. Aegopodium podagraria a některé další druhy čeledi Apiaceae), jsou klasifikovány v obou kategoriích. Uváděný stupeň vícenásobného zpeření se vztahuje k dobře vyvinutým listům, a to zejména k jejich bazální části. Taxony s vícenásobně zpeřenými listy jsou klasifikovány ve více než jedné kategorii složeného listu, ale velmi malé listy, které mohou mít charakter listu jednoduchého členěného, nejsou vzaty v potaz.
Nezřídka existují i přechody mezi jednoduchými a složenými listy, zejména mezi peřenosečnými a zpeřenými. Listy s čárkovitými až nitkovitými úkrojky jsou hodnoceny jako jednoduché, a to i u listů vícenásobně členěných (např. lodyžní listy Batrachium fluitans, Cardamine pratensis a druhů rodu Seseli). Naopak širší úkrojky přisedající na vřeteno zřetelným zúžením nebo stopečkou jsou hodnoceny jako listy složené (např. lodyžní listy Cardamine dentate nebo přízemní listy Pimpinella saxifrage). Vícenásobně zpeřené listy se považují za složené v případě, že alespoň první stupeň členění odpovídá listu složenému.
Heterofylní (různolisté) rostliny jsou zařazeny do více kategorií, za heterofylii se však nepovažuje odlišná míra členění mladších listů. Pro rostliny s listy zakrnělými (paraziti, např. Cuscuta) nebo s fylokladii nahrazujícími (zakrnělé) listy (např. Asparagus) je použita kategorie listy redukované.
Zdrojem údajů jsou popisy v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010). V nejasných případech (především u nepůvodních taxonů naší flóry) byly použity i další prameny, zejména Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017) Tvar listu. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993) Flora of North America North of Mexico. – Oxford
University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994) Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical
Garden, St. Louis.
Palisty, tedy párové listové úkrojky na bázi řapíku nebo přisedlé listové čepele, mohou být přítomny nebo chybět. Palisty prchavé, tj. záhy opadavé (zpravidla po vývinu listové čepele), jsou posuzovány jako přítomné (např. Prunus). Za palisty se považují i palisty vmezeřené, které nejsou morfologicky odlišitelné od pravých listů, s nimiž tvoří čtyřčetné nebo vícečetné přesleny (např. Rubiaceae). Palisty přeměněné na žlázky (např. Lotus) nebo chlupovité útvary (např. Portulacaceae) se zde nepovažují za palisty.
Přítomnost palistů byla excerpována z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010) a v nejasných případech (především u nepůvodních taxonů) byly popisy konfrontovány s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017) Palisty. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993) Flora of North America North of Mexico. – Oxford
University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994) Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical
Garden, St. Louis.
Řapík může být přítomen nebo chybět. U některých rostlin může být u některých listů přítomen a u jiných chybět. Jako zdroj dat byla použita Květena České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010), Klíč ke květeně České republiky (Kubát et al. 2002) a atlasy Új magyar füvészkönyv (Király et al. 2011) a Exkursionsflora von Deutschland (Jäger & Werner 2000).
Prokešová H. & Grulich V. (2017) Řapík. – www.pladias.cz.
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Jäger E. J. & Werner K. (eds) (2000) Rothmaler, Exkursionsflora von Deutschland. Band 3. Gefäßpflanzen: Atlasband. Ed. 10. – Spectrum Akademischer Verlag, Heidelberg & Berlin.
Király G., Virók V. & Molnár V. (eds) (2011) Új Magyar füvészkönyv. Magyarország hajtásos növényei: ábrák [New Hungarian Herbal. The vascular plants of Hungary: Figures]. – Aggteleki Nemzeti Park Igazgatóság, Jósvafő.
Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. Jr., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds) (2002) Klíč ke květeně České republiky [Key to the flora of the Czech Republic]. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Vytrvalost listů je důležitá vlastnost pro konkurenceschopnost rostliny. Je ovlivněna jednak podnebím v areálu taxonu, jednak mikroklimatem a dostupností živin a světla na stanovištích taxonu. Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Klotz & Kühn 2002).
Kategorie
Klotz S. & Kühn I. (2002) Blattmerkmale. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 119–126.
Anatomie listů je důležitá ekologická adaptace rostlin zajišťující co nejúčinnější fotosyntézu v různých podmínkách prostředí. Odráží především dostupnost vody na stanovišti (Klotz & Kühn 2002). Sukulentní a skleromorfní listy jsou adaptovány na suchá stanoviště. Oba tyto typy mají silnější pokožku a kutikulu. Zatímco sukulentní listy obsahují dužnaté pletivo pro uchovávání vody, skleromorfní listy mají mechanismy podporující transport vody v obdobích jejího dostatku. Mezomorfní listy jsou adaptovány na méně suchá stanoviště, hygromorfní listy na stinná prostředí, která jsou suchem postižena jen vzácně, helomorfní listy na nedostatek kyslíku na zamokřených půdách a hydromorfní listy na vodní prostředí. Nejčastějším typem listů v naší flóře jsou listy mezomorfní. Anatomie listů je převzata z databáze BiolFlor (Klotz & Kühn 2002), která obsahuje rozšířenou a korigovanou verzi datové sady, kterou původně zveřejnil Ellenberg (1979).
Klotz S. & Kühn I. (2002) Blattmerkmale. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR: eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 119–126.
Ellenberg H. (1979) Zeigerwerte der Gefäßpflanzen Mitteleuropas. Ed. 2. – Scripta Geobotanica 9: 1–122.
Doba kvetení je uvedena jako měsíce začátku a konce kvetení taxonu v České republice. Údaj je převzat z Klíče ke květeně České republiky (Kaplan et al. 2019).
Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. Jr., Kirschner J., Kubát K., Štěpánek J. & Štech M. (eds) (2019) Klíč ke květeně České republiky [Key to the flora of the Czech Republic]. Ed. 2. – Academia, Praha.
Doba kvetení rostlin se obvykle uvádí v měsících. Protože však začátek a konec kvetení závisí na počasí, přesná doba kvetení se rok od roku může měnit. Z toho důvodu Dierschke (1995) rozdělil rostlinné taxony do symfenologických skupin, tj. do skupin taxonů, které kvetou současně. Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Trefflich et al. 2002).
Trefflich A., Klotz S. & Kühn I. (2002) Blühphänologie. – In: Klotz S., Kühn I. & DurkaW. (eds), BIOLFLOR, eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 127–131.
Dierschke H. (1995) Phänologische and symphänologische Artengruppen von Blütenpflanzen in Mitteleuropa. – Tuexenia 15: 523–560.
Barva květu je uvedena pro téměř všechny krytosemenné rostliny s výjimkou okřehků (Araceae p. p.) a některých kříženců, k nimž se přesné údaje o barvě květů nepodařilo zjistit.
Pokud má jeden druh více barev květu, jsou u planých druhů uvažovány všechny, a to bez ohledu na jejich frekvenci. Stejným způsobem jsou tedy hodnoceny jak druhy, které pravidelně vytvářejí populace rostlin s různou barvou květů (např. Corydalis cava a Iris pumila), tak druhy, kde se s barevnou odchylkou setkáváme spíše výjimečně (např. albinismus u Salvia pratensis nebo růžové květy u Ajuga reptans). Celá variabilita barvy květů ale není důsledně uvedena u rostlin pěstovaných, tudíž nemusí být zahrnuty všechny barevně odlišné kultivary (např. Gladiolus hortulanus a Callistephus chinensis). U rostlin s květy dvoubarevnými (např. Cypripedium calceolus) jsou uvedeny barvy obě, u rostlin s květy vícebarevnými (např. „strakatý“ pysk u Ophrys apifera) je uvedena barva převažující.
Má-li květ zřetelnou korunu nebo okvětí, udávaná barva květů se řídí těmito částmi. Pokud jsou u takového květu kontrastně zbarveny listeny (např. Melampyrum nemorosum), jejich barva se nebere v potaz. Pokud koruna nebo okvětí není vyvinuto, barva květu vychází z kalicha (např. Daphne mezereum), listenů (např. Aristolochia clematitis), souboru listenů a listenců v květenství (Euphorbia) nebo listenů obalíčku (Bupleurum longifolium). U áronovitých rostlin s kontrastně zbarveným vlastním květenství a toulcem (např. Calla palustris) je uvedena barva obou částí. U některých skupin rostlin s velmi redukovanými květy se udává celková barva květenství (např. Betula, Salix, některé Cyperaceae a Typhaceae). U lipnicovitých (Poaceae) jsou klásky hodnoceny jako zelené, a to bez ohledu na případný fialový nádech; výjimkou jsou např. Melica ciliata agg. a Cortaderia, hodnocené jako bílé. Rovněž v dalších, vzácných případech je jako barva květů uvedena barva květenství (např. zelená u Ficus carica). U zástupců hvězdnicovitých byla zvlášť hodnocena barva paprsku a terče v případě, že paprsek je vyvinut a kontrastně zbarven (např. Bellis perennis). U druhů s velmi drobnými úbory a málo zřetelnými květy byla hodnocena především barva zákrovu (např. Artemisia campestris a Xanthium). Barva zákrovu byla hodnocena i u „slaměnek“ (např. Helichrysum a Xeranthemum).
Informace o barvě květů byla získána z terénní znalosti, různých fotografií a popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010). U taxonů, které v Květeně České republiky nejsou uvedeny, jakož i ve sporných případech (převážně u nepůvodních druhů naší flóry), byly použity další prameny, zejména Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (http://www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Kategorie
Štěpánková P. & Grulich V. (2019) Barva květu. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993) Flora of North America North of Mexico. – Oxford
University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994) Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical
Garden, St. Louis.
Květní obaly krytosemenných, tj. části květu, které nemají reprodukční funkci, mohou být rozděleny na kalich a korunu (heterochlamydní květy), anebo mohou být kalich a koruna morfologicky nerozlišitelné a tvořit okvětí (homochlamydní květy). Květní obaly mohou být redukované nebo mohou chybět.
V čeledi Apiaceae je přítomnost kališních zoubků hodnocena jako kalich redukovaný; pokud tyto zoubky nejsou zřetelné, je kalich hodnocen jako chybějící. U čeledi Asteraceae je kalich považován za redukovaný, jestliže je přeměněn v chmýr, šupiny nebo zřetelný lem na vrcholu nažky; pokud tyto struktury nejsou přítomny, je kalich považován za chybějící. V čeledi Cyperaceae je přítomnost okvětních štětinek hodnocena jako okvětí redukované. Květy u všech zástupců čeledi Poaceae jsou hodnoceny jako květy s okvětím redukovaným. U rodu Basella jsou květní obaly arbitrárně hodnoceny jako kalich, ačkoli je některé prameny klasifikují jako okvětí. Hodnocení „okvětí, někdy chybí“ nebo „okvětí redukované, někdy chybí“ znamená, že na rostlině mohou být současně přítomny květy s okvětím (případně redukovaným) i bez něj (např. Atriplex).
Údaje byly excerpovány z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010) a v případech nejasností (především u nepůvodních taxonů naší flóry) konfrontovány s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (www.tropicos.org/Project/Pakistan).
Grulich V., Prokešová H. & Štěpánková P. (2017) Květní obaly. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993) Flora of North America North of Mexico. – Oxford
University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994) Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical
Garden, St. Louis.
Typy květenství vycházejí z morfologického systému použitého v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010). Přesné určení typu květenství je však často nejednoznačné kvůli různým interpretacím téhož objektu. U druhů s jednopohlavnými květy mohou být květy různých pohlaví uspořádány v odlišných typech květenství. V některých případech není možné typ květenství rozlišit bez podrobnějších znalostí evoluční morfologie, např. okolík versus lichookolík u rodu Butomus. Vyskytují se také květenství složená, jejichž jednotlivé komponenty mohou mít výrazně odlišnou stavbu, zejména u čeledi Asteraceae, kde může být až trojité skládání (např. Echinops sphaerocephalus má často kružel hlávek úborů).
Údaje byly získány z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010) a v případech nejasností (především u nepůvodních taxonů naší flóry) konfrontovány s dalšími prameny, zejména s popisy v kompendiích Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (www.tropicos.org/Project/Pakistan). U kritických skupin (např. Rubus) byla zejména u nedávno popsaných druhů tato charakteristika vyhledána v originálních pramenech.
Grulich V. & Štěpánková P. (2019) Typ květenství. – www.pladias.cz.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993) Flora of North America North of Mexico. – Oxford
University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994) Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical
Garden, St. Louis.
Diklinie popisuje prostorové oddělení samčích a samičích generativních orgánů. Synecické (monoklinní) rostliny, zahrnující většinu taxonů středoevropské flóry, mají jen oboupohlavné (hermafroditní) květy. Rostliny s jednopohlavnými květy jsou jednodomé (monoecické, s květy různých pohlaví na témže jedinci), anebo dvoudomé (diecické, s květy různých pohlaví na různých jedincích). Rostliny gynomonoecické mají samičí a oboupohlavné květy na jednom jedinci, zatímco rostliny andromonoecické mají samčí a oboupohlavné květy na jednom jedinci. Rostliny gynodiecické mají samičí a oboupohlavné květy na různých jedincích, anebo někteří jedinci mají jen samičí květy a jiní jedinci samčí i samičí květy. Rostliny androdiecické mají samčí a oboupohlavné květy na různých jedincích, anebo někteří jedinci mají jen samčí květy a jiní jedinci samčí i samičí květy. Rostliny triecické mají jedince jen se samčími květy, jedince jen se samičími květy a jedince s oboupohlavnými (nebo samčími i samičími) květy. Rostliny trimonoecické mají na jedné rostlině samčí, samičí i oboupohlavné květy. Další rostliny mají samčí orgány sterilní. Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Durka 2002).
Durka W. (2002) Blüten- und Reproduktionsbiologie. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR – Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 133–175.
Způsob generativního rozmnožování je určován původem gamet, které se účastní vzniku potomstva. Na jedné straně může jít o obligátní alogamii (cizosprášení, kdy je k opylení potřeba pyl geneticky odlišného jedince), podmíněnou geneticky odmítnutím vlastního pylu (autoinkompatibilita), vzájemným časovým posunem tvorby vaječných buněk a pylu v rámci jednoho květu nebo jedné rostliny (dichogamie) nebo prostorovým oddělením samčích a samičích orgánů (v krajním případě dvoudomost). Na druhé straně může jít o obligátní autogamii, kdy dochází k opylení a oplození v rámci jednoho květu. Zřejmě nejčastější jsou smíšené strategie, kdy rostliny v různé míře využívají opylení jak cizím, tak i vlastním pylem. Míra samosprášení může být ovlivněna jak genetickými, tak ekologickými faktory, mimo jiné frekvencí, diverzitou a způsobem pohybu opylovačů. Zde se rozlišují tři kategorie: (i) fakultativní alogamie (cizosprášení převládá, samosprášení je ale možné, často jako „pojistka“ při nedostatku cizího pylu), (ii) fakultativní autogamie (převážně samosprášení, občas ale i cizosprášení) a (iii) smíšená reprodukce, kde podíl cizosprášení a samosprášení kolísá v rámci jednoho druhu (časté jsou např. rozdíly mezi populacemi na gradientu určitého geograficky strukturovaného ekologického faktoru). Poslední hlavní kategorií je apomixe, tj. tvorba semen bez oplození vaječné buňky. Může být buď obligátní (potomstvo je geneticky totožné s mateřskou rostlinou), nebo fakultativní (doprovázená zbytkovou sexualitou, zpravidla ale s malou četností). Nejasné případy spadají do kategorie apomixe. Hybridní rostliny jsou často sterilní (sterilita), ale mohou se někdy šířit vegetativně, a tak na lokalitě dlouhodobě přežívat a vytvářet porosty. V některých případech (např. Pilosella) jsou sterilní hybridy hodnoceny jako druhy a zařazeny do tohoto seznamu. Některé morfologicky dobře definované a široce přijímané druhy zahrnují populace s kontrastními způsoby reprodukce (zpravidla úzce spojenými s ploidní úrovní), např. některé populace jsou sexuální a alogamické, zatímco jiné jsou apomiktické. Údaje o způsobu generativního rozmnožování taxonů české flóry byly získány rešerší různých literárních zdrojů.
Chrtek J. jun. (2018) Způsob generativního rozmnožování. – www.pladias.cz.
Přenos pylu na bliznu je zprostředkován buď abiotickými vektory (přenašeči), jako je vítr (anemofilie) nebo voda (hydrofilie), anebo biotickými vektory, jako je hmyz (entomofilie). Alternativním mechanismem je samoopylení (autogamie), které může mít různé speciální formy, jako je kleistogamie (samoopylení v neúplně vyvinutých, obligátně autogamních květech), pseudokleistogamie (samoopylení v květech, které se neotevřou kvůli nepříznivým podmínkám prostředí) nebo geitonogamie (samoopylení pylem ze sousedního květu stejné rostliny, kdy pyl není přenesen vektorem). Informace o způsobech opylení byla převzata z databáze BiolFlor (Durka 2002).
Durka W. (2002) Blüten- und Reproduktionsbiologie. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR – Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 133–175.
Základní členění plodů je na suché a dužnaté. V rámci těchto kategorií jsou plody dále klasifikovány typologickou metodou podle schématu popsaného v prvním svazku Květeny České republiky (Slavíková 1988). Typ plodu tedy není odvozen od typu plodu u blízce příbuzných druhů nebo rodů, pokud plod z morfologického hlediska formálně naplňuje charakteristiku jiného typu plodu.
Jednosemenné nepukavé plody u druhů čeledi Brassicaceae jsou důsledně hodnoceny jako nažka (např. Crambe). Nepukavé vícesemenné plody v téže čeledi, které se rozlamují na jednosemenné díly, se označují jako struk (např. Bunias a Raphanus), a to i v případě, kdy se plod láme na dvě samostatné části, z nichž jedna je jednosemenná a nepukavá, zatímco druhá, morfologicky odlišná dvousemenná nebo vícesemenná část se otvírá (např. Rapistrum rugosum). Podobně jsou posuzovány i plody u většiny zástupců čeledi Fabaceae. Pukavé plody většiny taxonů jsou označeny jako lusk, zatímco nepukavé vícesemenné plody, které se lámou na jednosemenné díly, jsou označeny jako struk (např. Hippocrepis a Securigera). Nepukavé jednosemenné plody jsou hodnoceny jako nažka (např. Onobrychis a Trifolium). Termín lusk však zůstal zachován pro dvousemenné a vícesemenné, ale nepukavé plody, pro něž v české morfologické terminologii neexistuje vhodné označení (Sophora japonica, Vicia faba). Plody všech pryšců (Euphorbia) jsou hodnoceny jako tobolky, ačkoli v některých případech se zřejmě samotná semena neuvolňují. Do samostatné kategorie plodů zvláštního typu se řadí plody, které se podle použitých schémat obtížně klasifikují. Dužnaté nepravé plody rodů Basella, Ficus, Maclura, Morus, Nuphar a Nymphaea jsou sloučeny do zvláštní kategorie.
Informace o typu plodů byly získány především z popisů v Květeně České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010). U taxonů, které v Květeně České republiky nejsou uvedeny, jakož i ve sporných případech (převážně u nepůvodních taxonů naší flóry), byly konfrontovány další prameny, zejména kompendia Flora of North America (Flora of North America Editorial Committee 1993), Flora of China (Wu et al. 1994) a Flora of Pakistan (www.tropicos.org/Project/Pakistan), v případě čeledi Fabaceae také Flora iberica (Castroviejo et al. 1986).
Grulich V., Holubová D., Štěpánková P. & Řezníčková M. (2017) Typ plodu. – www.pladias.cz.
Castroviejo S., Laínz M., López González G., Montserrat P., Muńoz Garmendia F., Paiva J. & Villar L. (eds) (1986) Flora Iberica. Plantas vasculares de la Península Ibérica e Islas Baleares. – Real Jardín Botánico, Madrid.
Flora of North America Editorial Committee (eds) (1993) Flora of North America North of Mexico. – Oxford
University Press, New York.
Flora of Pakistan. – http://www.tropicos.org/Project/Pakistan
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Slavíková Z. (1988) Terminologický slovník [Terminological dictionary]. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J.,
Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist
Republic] 1: 130–153, Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Wu Z., Raven P. H. & Huang D. (eds) (1994) Flora of China. – Science Press, Beijing & Missouri Botanical Garden, St. Louis.
Rozmnožování je tvorba potomků, kteří jsou fyzicky oddělení od mateřské rostliny. Rostliny se rozmnožují buď semeny (nebo sporami), anebo vegetativně, přičemž kombinace obou typů rozmnožování u jednoho taxonu je běžná. Nepohlavní tvorba semen (apomixe) není považována za vegetativní rozmnožování. Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Durka 2002).
Durka W. (2002) Blüten- und Reproduktionsbiologie. – In: Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds), BIOLFLOR – Eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 133–175.
Diaspora, nazývaná také disperzule nebo propagule, je generativní nebo vegetativní část těla rostliny, která se šíří od mateřské rostliny a může dát vzniknout novému jedinci.
Generativní diaspory zahrnují spory, semena a plody nebo podobné jednotky šíření (např. souplodí v rodu Fragaria, plodenství v rodu Morus, šiška nahosemenných, semeno obklopené míškem v rodu Taxus nebo klásky a jejich různé fragmenty v čeledi Poaceae). U rostlin s pukavými plody nebo rozkládajícími se zralými dužnatými plody, které uvolňují semena, lze za diasporu považovat semeno i plod, zatímco u rostlin s nepukavými plody je diasporou pouze plod. Zvláštním typem generativních diaspor jsou velké nadzemní části rostlin s větvemi a velkým květenstvím u tzv. stepních běžců (např. Crambe tataria a Falcaria vulgaris).
Vegetativní diaspory jsou životaschopné a přenositelné části rostlin, které vznikají nad zemí nebo ve vodě a oddělují se od mateřské rostliny před zakořeněním a tvorbou výhonků. Za vegetativní diaspory nepovažujeme klonální orgány spojené s mateřskou rostlinou do té doby, než se dceřiná rostlina osamostatní (např. výběžky v rodu Fragaria), a různé typy podzemních orgánů nebo bazálních částí prýtů rostoucích v zemi (např. hlízy u Helianthus tuberosus a podzemní výběžky trav). Vegetativní diaspory zahrnují (i) turiony (např. v rodech Myriophyllum a Utricularia) a podobné přezimující struktury (např. oddělitelné pupeny v rodech Elodea a Groenlandia a zkrácené prýty některých rdestů na vrcholu oddenku nebo výběžku, např. u Potamogeton alpinus); (ii) pacibulky a hlízky stonkového původu (např. u Allium oleraceum a Dentaria bulbifera) nebo kořenového původu (jen v rodu Ficaria); (iii) rostlinky vzniklé pseudoviviparií, tj. vyrostlé vegetativně v květu nebo klásku (např. Poa alpina); (iv) rostlinky vzniklé z pupenů na listech (např. Cardamine pratensis); (v) rostlinky vzniklé na koncích výběžků a oddělitelné před zakořeněním (např. Hydrocharis a Jovibarba); (vi) nespecializované fragmenty prýtů (např. Sedum album a řada vodních rostlin), konce výhonků (např. Ceratophyllum demersum) nebo oddělitelné útvary vzniklé z úžlabních pupenů (např. Agrostis canina, Arabidopsis halleri a Rorippa amphibia); (vii) rostliny množící se pučením (jen Lemnaceae); a (viii) gemy tvořené gametophyty (jen Trichomanes speciosum).
Údaje byly převzaty z publikace Sádlo et al. (2018).
Sádlo J., Chytrý M., Pergl J. & Pyšek P. (2018) Plant dispersal strategies: a new classification based on themultiple dispersal modes of individual species. – Preslia 90: 1–22.
Rostliny se šíří různými způsoby, pomocí různých vektorů. Například anemochorie je šíření větrem, hydrochorie šíření vodou, endozoochorie v trávicím traktu zvířat, epizoochorie přichycením na povrchu těla zvířat apod. Jednotlivé rostlinné taxony však využívají spíše kombinace různých způsobů šíření než jediný způsob. Kombinace způsobů šíření, které se opakovaně vyskytují u různých rostlinných taxonů, se nazývají strategie šíření. Sádlo et al. (2018) rozlišili devět strategií šíření nazvaných podle rodových jmen typických zástupců. Zařazení jednotlivých taxonů české flóry do strategií je převzato z tohoto zdroje.
Kategorie
Sádlo J., Chytrý M., Pergl J. & Pyšek P. (2018) Plant dispersal strategies: a new classification based on themultiple dispersal modes of individual species. – Preslia 90: 1–22.
Myrmekochorní rostliny, tedy taxony šířené mravenci, mají semena nebo plody s elaiozomem, dužnatým přívěskem bohatým na živiny. U mnoha taxonů je však morfologická indikace myrmekochorie nejistá a přímé doklady jsou sporné. Pro spolehlivé rozhodnutí, zda je daný přívěsek semene elaiozom, by byl nutný odnosový experiment (nabídnutí semen s přívěskem a bez něj mravencům) nebo chemické analýzy (obsah živin v elaisomech se liší od semen a je poměrně stabilní i u nepříbuzných taxonů; Konečná et al. 2018). Proto je zde rozlišen větší počet kategorií než jednoduché binární dělení na myrmekochorní a nemyrmekochorní taxony:
Za nemyrmekochorní se považují ty rostlinné taxony, jejichž diaspory jsou přenášeny mravenci do mraveniště, aniž by měly elaiozom (např. slouží jako materiál na stavbu hnízda nebo obsahují chemické atraktanty lákající mravence bez odměny za odnos).
Údaje jsou založeny na literární rešerši a studiu vzorků semen taxonů, které jsou v literatuře uváděny jako myrmekochorní nebo jsou blízce příbuzné myrmekochorním taxonům. Seznam těchto taxonů s fotografiemi jejich semen je uložen na http://botanika.prf.jcu.cz/myrmekochorie/. Taxony byly vybrány z čeledí české flóry obsahujících aspoň jeden taxon považovaný v literatuře za myrmekochorní (Sernander 1906, Hejný et al. 1988 et seq., Fitter & Peat 1994, Klotz et al. 2002, Grime et al. 2007, Kleyer et al. 2008, Servigne 2008, Lengyel et al. 2010, Študent 2012). Tyto taxony patří do těchto 37 čeledí: Amaryllidaceae, Apiaceae, Apocynaceae, Aristolochiaceae, Asparagaceae, Asteraceae, Boraginaceae, Campanulaceae, Caryophyllaceae, Celastraceae, Colchicaceae, Crassulaceae, Cyperaceae, Dipsacaceae, Euphorbiaceae, Fabaceae, Iridaceae, Juncaceae, Lamiaceae, Liliaceae, Linaceae, Montiaceae, Orobanchaceae, Oxalidaceae, Papaveraceae, Plantaginaceae, Poaceae, Polygalaceae, Polygonaceae, Portulacaceae, Primulaceae, Ranunculaceae, Resedaceae, Rosaceae, Santalaceae, Urticaceae a Violaceae. Taxony z jiných čeledí byly klasifikovány jako nemyrmekochorní (b).
Pro každou z pěti výše uvedených kategorií je použita subkategorie nv (= non vidimus, tj. neviděli jsme) u taxonů, pro které se nepodařilo najít žádný literární údaj, fotografii semene, ani získat vlastní sběr, ale dotyčná klasifikace je pravděpodobná na základě vlastností blízce příbuzných taxonů. Například nemáme údaje pro Centaurea bruguiereana, ale řadíme ji do subkategorie myrmekochorní nv, protože všechny taxony rodu Centaurea, pro které máme údaje, elaiozom mají.
Konečná M., Štech M. & Lepš J. (2018) Myrmekochorie. – www.pladias.cz.
Fitter A. H. & Peat H. J. (1994) The Ecological Flora Database. – Journal of Ecology 82: 415–425.
Grime J. P., Hodgson J. G. & Hunt R. (eds) (2007) Comparative plant ecology: a functional approach to common British species. 2nd edition. – Castlepoint Press, Colvend, Dalbeattie.
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Kleyer M., Bekker R. M., Knevel I. C., Bakker J. P., Thompson K., Sonnenschein M., Poschlod P., van Groenendael J. M., Klimeš L., Klimešová J., Klotz S., Rusch G. M., Hermy M., Adriaens D., Boedeltje G., Bossuyt B., Dannemann A., Endels P., Götzenberger L., Hodgson J. G., Jackel A. K., Kühn I., Kunzmann D., Ozinga W. A., Romermann C., Stadler M., Schlegelmilch J., Steendam H. J., Tackenberg O., Wilmann B., Cornelissen J. H. C., Eriksson O., Garnier E. & Peco B. (2008) The LEDA Traitbase: a database of life-history traits of the Northwest European flora. – Journal of Ecology 96: 1266–1274.
Klotz S., Kühn I. & Durka W. (eds) (2002) BIOLFLOR: eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland. – Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 1–334.
Konečná M., Moos M., Zahradníčková H., Šimek P. & Lepš J. (2018) Tasty rewards for ants: differences in elaiosome and seed metabolite profiles are consistent across species and reflect taxonomic relatedness. – Oecologia 188: 753–764.
Sernander R. (1906) Entwurf einer Monographie der europäischen Myrmekochoren. – Kungliga Svenska Vetenskapsakademiens Handlingar 41: 1–410.
Servigne P. (2008) Etude expérimentale et comparative de la myrmécochorie: le cas des fourmis dispersatrices Lasius niger et Myrmica rubra. – PhD thesis, Université libre de Bruxelles, Bruxelles.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Študent V. (2012) Společné funkční vlastnosti myrmekochorních druhů rostlin České republiky a sezónní a denní dynamika odnosu diaspor všivce lesního (Pedicularis sylvatica) mravenci [Traits of myrmecochorous plants of the Czech Republic and a seasonal and daily seed’s removal dynamics of lousewort (Pedicularis sylvatica) by ants]. – Master thesis, University of South Bohemia, České Budějovice.
Tato vlastnost, definovaná pro byliny, vyjadřuje počet roků od začátku formování nadzemní části prýtu po jeho kvetení a plození (Serebryakov 1952). Protože podle morfologických znaků (např. přítomnost zbytků listů z předcházejícího roku) lze bezpečně rozeznat jen prýty s cyklicitou jeden rok (monocyklické prýty) od prýtů s cyklicitou více než jeden rok (di- a polycyklické prýty), používáme tyto dvě kategorie. U sympodiálně se větvících rostlin se vlastnost týká všech prýtů rostliny, protože všechny jsou potenciálně schopné kvetení, ale u monopodiálně se větvících rostlin se cyklicita týká jen kvetoucích prýtů (vysvětlení rozdílu mezi monopodiálním a sympodiálním větvením viz "Typ větvení orgánů klonálního růstu stonkového původu"). Monocyklické prýty jsou zpravidla bez listové růžice a všechny prýty v populaci mohou kvést. Oproti tomu di- a polycyklické prýty obvykle mají přízemní listovou růžici a populace prýtů obsahuje nekvetoucí listové růžice i kvetoucí prýty. Přítomnost kvetoucích prýtů a současně nekvetoucích listových růžic je však také typická pro monopodiálně se větvící rostliny (viz "Typ větvení orgánů klonálního růstu stonkového původu"). Údaje vznikly agregací různých pozorování pro jednotlivé taxony z databáze CLO-PLA3 (Klimešová & Klimeš 2006) tak, že byla vybrána častější hodnota a di- a polycyklické prýty byly sloučeny do jedné kategorie nazvané polycyklické prýty (Klimešová et al. 2017).
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017) CLO-PLA: a database of clonal and budbank
traits of the Central European flora. – Ecology 98: 1179.
Klimešová J. & Klimeš L. (2006) CLO-PLA3: a database of clonal growth architecture of Central-European
plants. – http://clopla.butbn.cas.cz.
Serebryakov I. G. (1952) Morfologiya vegetativnykh organov vysshikh rastenii [Morphology of vegetative organs of higher plants]. – Sovetskaya nauka, Moskva.
Přítomnost hlavního (primárního) kořene je zaznamenána pro byliny. Hlavní kořen může být buď zachován po celý život rostliny, anebo v průběhu ontogeneze nahrazen adventivními kořeny. Je-li hlavní kořen jediným kořenem po celý život rostliny, rostlina není schopná tvořit kořeny na stoncích (adventivní kořeny) a je neklonální (pokud současně nedovede tvořit ani adventivní pupeny na kořenech; Groff & Kaplan 1988). Naopak v případě, že má rostlina hlavní kořen jen v raných stadiích ontogeneze a ten je později nahrazen adventivními kořeny vyrůstajícími z podzemních částí stonků, má předpoklady růst klonálně. U některých rostlin, které zachovávají hlavní kořen po celý život, může u starých jedinců docházet ke štěpení kořene a rozpadu rostliny na několik samostatných částí. Některé taxony produkují adventivní kořeny jen za určitých podmínek, jako je vlhká půda, poranění hlavního kořene nebo velké stáří rostliny.
Údaje o přítomnosti hlavního kořene vznikly agregací různých pozorování pro jednotlivé taxony z databáze CLO-PLA 3.4 (Klimešová & Klimeš 2006) tak, že byla vybrána častější hodnota (Klimešová et al. 2017).
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017) CLO-PLA: a database of clonal and budbank
traits of the Central European flora. – Ecology 98: 1179.
Klimešová J. & Klimeš L. (2006) CLO-PLA3: a database of clonal growth architecture of Central-European
plants. – http://clopla.butbn.cas.cz.
Groff P. A. & Kaplan D. R. (1988) The relation of root systems to shoot systems in vascular plants. – Botanical Review 54: 387–422.
Jako banka pupenů jsou označovány všechny spící pupeny na rostlině, z nichž mohou vyrůst nové prýty, a to jak pupeny na stonku, tak pupeny na kořenech (Klimešová & Klimeš 2007). Nejdůležitější část pupenů je v našich podmínkách uložena při povrchu nebo pod povrchem půdy, tedy mimo dosah narušení nebo sezónního mrazu nebo sucha (Raunkiaer 1934). Zde uvedené údaje se proto týkají jen přízemní a podzemní banky pupenů.
Počet pupenů na orgánech uložených v různé hloubce půdy byl odhadnut podle morfologických znaků (Klimešová & Klimeš 2007). Odhad vychází z předpokladu, že v úžlabí každého listu (nebo listenu) je jeden pupen. Počty pro rostlinné jedince byly odhadnuty v kategoriích (0, 0–10, > 10 pupenů na prýt; Klimešová & Klimeš 2006) a dále byly použity středy těchto kategorií (0, 5, 15). Výsledná hodnota pro taxon je průměr těchto hodnot uváděných pro daný taxon a danou hloubku banky pupenů v databázi CLO-PLA 3.4 (Klimešová et al. 2017). Velikost podzemní banky pupenů byla stanovena jako součet počtů pupenů na prýt na povrchu půdy a v půdě. Hloubka podzemní banky pupenů byla stanovena jako průměrná hloubka pupenů. Kromě pupenů na stoncích má asi 10 % taxonů české flóry schopnost tvořit přídatné (adventivní) pupeny na kořenech nebo hypokotylu. Protože adventivní pupeny obvykle nelze přesně spočítat, pro kategorie se zahrnutými adventivními pupeny na kořenech nebo hypokotylu bylo arbitrárně přidáno pro každou hloubku 15 pupenů (pro zjednodušení používáme jen označení „pupeny na kořenech“ místo „adventivní pupeny na kořenech a hypokotylu“; Klimešová et al. 2017). Všechny charakteristiky se uvádějí jednak pouze pro pupeny stonkového původu (s vyloučením pupenů na kořenech), jednak pro všechny pupeny (včetně pupenů na kořenech):
Klimešová J., Danihelka J., Chrtek J., de Bello F. & Herben T. (2017) CLO-PLA: a database of clonal and budbank
traits of the Central European flora. – Ecology 98: 1179.
Klimešová J. & Klimeš L. (2006) CLO-PLA3: a database of clonal growth architecture of Central-European
plants. – http://clopla.butbn.cas.cz.
Klimešová J. & Klimeš L. (2007) Bud banks and their role in vegetative regeneration: a literature review and proposal for simple classification and assessment. – Perspectives in Plant Ecology, Evolution and Systematics 8: 115–129.
Raunkiaer C. (1934) The life forms of plants and statistical plant geography. – Clarendon Press, Oxford.
Rostlinný parazitismus je založen na dvou mechanismech. První skupina parazitických rostlin parazituje přímo na jiné rostlině. K čerpání zdrojů z cévních svazků hostitele používají tito paraziti specializovaný orgán, haustorium, proto se označují jako haustorioví paraziti. Rostliny druhé skupiny parazitují na houbách, s nimiž navazují mykorhizní interakci a čerpají od nich organický uhlík; tyto rostliny se nazývají mykoheterotrofové.
Zástupci obou skupin vykazují různou míru závislosti na hostiteli. V rámci haustoriových parazitů se tradičně rozlišují zelení poloparaziti (tj. částeční paraziti s vlastní fotosyntézou, kteří ovšem mohou získávat i část organického uhlíku od hostitele) a nezelení holoparaziti (úplní paraziti bez schopnosti fotosyntetizovat). Z funkčního hlediska je dále významné, zda se napojují na kořen, anebo stonek hostitele. Hranice mezi částečným a úplným parazitismem není vždy ostrá. V české flóře však lze odlišit stonkové hemi- a holoparazity, které je obtížné odlišit v celosvětové flóře (Těšitel 2016). Proto zde používáme tradiční klasifikaci a jako holoparazity hodnotíme ty rostliny, které jsou v dospělosti převážně nezelené, i když některé mohou mít reziduální fotosyntézu (např. Cuscuta).
Ve skupině mykoheterotrofů existuje kontinuum od iniciálních mykoheterotrofů přes částečné mykoheterotrofy až po úplné mykoheterotrofy. U iniciálních mykoheterotrofů je mykoheterotrofní pouze gametofyt nebo klíčící rostlina, jejíž přežití je závislé na přítomnosti houby, ale dospělci jsou plně autotrofní, ač stále závislí na mykorhizní symbióze jakožto zdroji vody a minerálních živin. U částečných mykoheterotrofů fotosyntetizující dospělci od hub přijímají kromě vody a minerálních živin v různé míře i organický uhlík. Úplní mykoheterotrofové ztratili chlorofyl a mohou být s jistotou zařazeni mezi úplné parazity. U některých částečných mykoheterotrofů (např. rod Cephalanthera), můžeme najít chlorotické jedince, kteří postrádají chlorofyl a jsou zcela závislí na houbovém hostiteli.
Klasifikace haustoriových parazitů byla převzata z práce Těšitel (2016) a upravena zahrnutím stonkových polo- a holoparazitů. Mykoheterotrofní rostliny byly identifikovány podle práce Merckx (2012).
Těšitel J., Těšitelová T., Blažek P. & Lepš J. (2016) Parazitismus a mykoheterotrofie. – www.pladias.cz.
Těšitel J. (2016) Functional biology of parasitic plants: a review. – Plant Ecology and Evolution 149: 5–20.
Merckx V. S. F. T. (2012) Mycoheterotrophy: the biology of plants living on fungi. – Springer, Berlin.
Masožravé rostliny přitahují, chytají a zabíjejí svoji kořist, tj. živočichy (hlavně hmyz, nebo malé korýše) a prvoky, a následně získávají živiny z jejich mrtvých těl.
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Rostliny se dělí na ty, které nemají symbiotické bakterie fixující vzdušný dusík, a ty, které je mají. Druhou skupinu dále dělíme na rostliny, jejichž symbiotické bakterie patří do skupiny rhizobií (např. rody Allorhizobium, Bradyrhizobium, Mesorhizobium, Rhizobium a Sinorhizobium), a rostliny tvořící aktinorhizní symbiózu s bakteriemi rodu Frankia (Bond 1983, Pawlowski & Sprent 2007, Sprent 2008, Benson 2016).
V české flóře je skupina s rhizobii zastoupena prakticky celou čeledí bobovitých (Fabaceae). Výjimkou je několik nepůvodních okrasných dřevin (Cercis siliquastrum, Gleditsia triacanthos a Gymnocladus dioicus), které kořenové hlízky nemají (Tedersoo et al. 2018), což je obecně považováno za důkaz absence symbiózy. Některé studie však naznačují, že by mohlo docházet k funkční symbióze s fixátory dusíku i bez viditelných hlízek (Bryan et al. 1996). V kořenech Gleditsia triacanthos byla zaznamenána přítomnost bakteriálních struktur obdobných jako v hlízkách s rhizobii a také přítomnost nitrogenázy (Faria et al. 2002). Zmiňované rody také obsahují geny pravděpodobně související s tvorbou kořenových hlízek, i když jejich přesná funkce je nejasná (Graves et al. 1999). Přesvědčivé důkazy fixace dusíku u těchto druhů ale chybějí, a proto je prozatím považujeme za dusík nefixující.
Symbióza s rhizobii byla prokázána i u několika dalších čeledí (Tedersoo et al. 2018). Z nich do české flóry patří jen přechodně zavlečený Tribulus terrestris (Zygophyllaceae; Sabet 1946, Mahmood & Athar 1998).
Skupina s aktinorhizní symbiózou je u nás zastoupena především olšemi (Alnus spp.) a také pěstovanými druhy z čeledi Elaeagnaceae – Elaeagnus spp. a Hippophaë rhamnoides (Bond 1983, Benson 2016).
Blažek P. & Lepš J. (2016) Symbiotická fixace dusíku. – www.pladias.cz.
Benson D. R. (2016) Frankia & actinorhizal plants. – https://frankia.mcb.uconn.edu/ (accessed on 1 Feb 2021).
Bond G. (1983) Taxonomy and distribution of non-legume nitrogen-fixing systems. – In: Gordon J. C. & Wheeler C. T. (eds), Biological nitrogen fixation in forests: foundations and applications, p. 55–87, Martinus Nijhoff/Dr W. Junk Publ., The Hague.
Bryan J. A., Berlyn G. P. & Gordon J. C. (1996) Toward a new concept of the evolution of symbiotic nitrogen fixation in the Leguminosae. – Plant and Soil 186: 151–159.
de Faria S. M., Olivares F. L. & Xavier R. P. (2002) Nodule-structure in the roots of Gleditsia spp. a non-nodulating legume genus. – In: Pedrosa F. O., Hungria M., Yates G. & Newton W. E. (eds), Nitrogen fixation: from molecules to crop productivity. Current plant science and biotechnology in agriculture, vol 38. Springer, Dordrecht, p. 337.
Graves W. R., Foster C. M., Rosin F. M. & Schrader J. A. (1999) Two early nodulation genes are not markers for the capacity of leguminous nursery crops to form root nodules. – Journal of Environmental Horticulture 17: 126–129.
Mahmood A. & Athar M. (1998) Cyanobacterial root nodules in Tribulus terrestris L. (Zygophyllaceae). – In: Malik K. A. & Sajjad Mirza M. & Ladha J. K. (eds), Nitrogen fixation with non-legumes, Springer, Dordrecht, p. 345–350.
Pawlowski K. & Sprent J. I. (2007) Comparison between actinorhizal and legume symbioses. – In: Pawlowski K. & Newton W. E. (eds), Nitrogen-fixing actinorhizal symbioses, Springer, Dordrecht, p. 261–288.
Sabet Y. S. (1946) Bacterial root nodules in the Zygophyllaceae. – Nature 157: 656–657.
Sprent J. I. (2008) Evolution and diversity of legume symbiosis. – In: Dilworth M. J., James E. K., Sprent J. I. & Newton W. E. (eds), Nitrogen-fixing leguminous symbioses, Springer, Dordrecht, p. 1–21.
Tedersoo L., Laanisto L., Rahimlou S., Toussaint A., Hallikma T. & Pärtel M. (2018) Global database of plants with root-symbiotic nitrogen fixation: NodDB. – Journal of Vegetation Science 29: 560–568.
Údaj se vztahuje k somatickému počtu chromozomů v zygotickém stadiu, tj. bez případné endopolyploidie somatických pletiv. Pokud je pro daný taxon známo několik různých počtů chromozomů, je primárně uveden počet zjištěný na území České republiky, počet na našem území nejčastější, nebo počet, který lze u nás jako nejpravděpodobnější očekávat na základě údajů z okolních zemí. Ostatní méně časté počty chromozomů, které jsou z našeho území dokumentovány nebo by se u našich rostlin mohly vyskytovat na základě údajů z okolních zemí, jsou uvedeny v závorce. Přehled nezohledňuje jednotlivé anomální počty aneuploidních, euploidních, haploidních nebo autopolyploidních rostlin, které mohou vzácně vznikat v přírodních nebo experimentálních populacích, ani počty chromozomů uváděné ve velmi starých pracích nebo z geograficky vzdálených území, kde není jistá taxonomická identita s našimi rostlinami. Údaje byly převzaty převážně z Květeny České republiky (díly 1–8; Hejný et al. 1988–1992; Slavík et al. 1995–2004; Štěpánková et al. 2010) a Chromosome Count Database (Rice et al. 2015; http://ccdb.tau.ac.il/). V případě, že je pro taxon znám jen údaj o ploidním stupni z měření pomocí průtokové cytometrie, je uveden chromozomový počet typický pro daný ploidní stupeň u blízce příbuzných taxonů.
Šmarda P. (2018) Počet chromozomů (2n). – www.pladias.cz.
Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988) Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic]. Vol. 1. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 2. – Academia, Praha.
Hejný S., Slavík B., Kirschner J. & Křísa B. (eds) (1992) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 3. – Academia, Praha.
Rice A., Glick L., Abadi S., Einhorn M., Kopelman N. M., Salman-Minkov A., Mayzel J., Chay O. & Mayrose I. (2015) The chromosome counts database (CCDB): a community resource of plant chromosome numbers. – New Phytologist 206: 19–26.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds) (2000) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 6. – Academia, Praha.
Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds) (1997) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 5. – Academia, Praha.
Slavík B., Smejkal M., Dvořáková M. & Grulich V. (eds) (1995) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 4. – Academia, Praha.
Slavík B., Štěpánková J. & Štěpánek J. (eds) (2004) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 7. – Academia, Praha.
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds) (2010) Květena České republiky [Flora of the Czech Republic]. Vol. 8. – Academia, Praha.
Stupeň ploidie je somatický počet sad chromozomů v zygotickém stadiu, tj. bez případné endopolyploidie somatických pletiv. Stupeň ploidie určuje minimální počet kopií většiny genů, ovlivňuje minimální velikost buněk a další morfologické i ekologické vlastnosti (Stebbins 1950, Levin 2002, Tate et al. 2005, Dar & Rehman 2017). Údaj vychází ze znaků „počet chromozomů“ a „2C velikost genomu“, v menším počtu případů také z excerpce dostupných cytometrických prací se vztahem k české flóře. Primárně se a udává ploidní stupeň, který je pro daný taxon uváděn z našeho území, je na našem území nejčastější nebo se zde alespoň jako nejčastější dá očekávat na základě údajů z okolních zemí. Další méně časté stupně ploidie (cytotypy), které jsou z našeho území dokumentovány nebo by se u našich rostlin mohly vyskytovat na základě údajů z okolních zemí, jsou uvedeny v závorce. Přehled nezohledňuje údaje z pozorování jednotlivých haploidních nebo autopolyploidních rostlin, které mohou vzácně vznikat v přírodních nebo experimentálních populacích, ani údaje založené na počtech chromozomů uváděných pro daný taxon ve velmi starých pracích nebo z geograficky vzdálených území, kde taxonomická identita s našimi rostlinami není jistá.
Velikost jedné sady chromozomů (x, „základní chromozomové číslo“) pro výpočet stupně ploidie je zde odvozena od nejnižšího počtu chromozomů známého v daném rodě nebo skupině blízce příbuzných rodů (např. Raven 1975), přičemž takový minimální počet je většinou považován za diploidní (tj. obsahující dvě sady chromozomů). Za polyploidní je taxon považován vždy, když je jeho počet chromozomů a velikost genomu shodně víceméně násobně větší než u diploidních taxonů příbuzných rodů, přestože diploidní stupeň ploidie nemusí být v daném rodě znám u žádného taxonu. Tato absence diploidů může být dána (i) malou karyologickou probádaností daného rodu, (ii) vymřením diploidních zástupců rodu nebo (iii) vznikem celého rodu v důsledku nedávné polyploidizace, přičemž v genomu dosud ještě nedošlo k výraznější zpětné „diploidizaci“. Použití velikosti genomu umožňuje odvodit ploidní stupeň i pro většinu taxonů s holocentrickými chromozomy (Cyperaceae, Juncaceae, Drosera, Cuscuta sect. Cuscuta a C. sect. Gramica), kde vzhledem k jejich možné fragmentaci a fúzi (agmatoploidii a symploidii) počet chromozomů a ploidní stupeň ne vždy pozitivně korelují (Bureš et al. 2013). V rodě Luzula, vykazujícím časté fúze chromozomů, byly při odvození stupně ploidie vzaty v potaz i velikostní třídy chromozomů (Nordeskiöld 1951). Odhad stupně ploidie v rodě Viola je založen na výsledcích specializované studie (Marcussen et al. 2015).
Šmarda P. (2018) Stupeň ploidie (x). – www.pladias.cz.
Bureš P., Zedek F. & Marková M. (2013) Holocentric chromosomes. – In: Leitch I. J., Greilhuber J., Wendel J. & Wendel J. (eds), Plant genome diversity. Vol. 2. Physical structure, behaviour and evolution of plant genomes, p. 187–208, Springer, Wien.
Dar T.-U.-H. & Rehman R.-U. (2017) Polyploidy: recent trends and future perspectives. – Springer, New Delhi.
Levin D. A. (2002) The role of chromosomal change in plant evolution. – Oxford University Press, Oxford.
Nordenskiöld H. (1951) Cytotaxonomical studies in the genus Luzula. – Hereditas 37: 325–355.
Raven P. H. (1975) The bases of angiosperm phylogeny: cytology. – Annals of the Missouri Botanical Garden
62: 724–764.
Stebbins G. L. (1950) Variation and evolution in plants. – Columbia University Press, New York.
Tate J. A., Soltis D. E. & Soltis P. S. (2005) Polyploidy in plants. – In: Gregory R. T. (ed.), The evolution of the
genome, p. 371–426, Elsevier, Amsterdam.
2C velikost genomu je somatický obsah jaderné DNA zygotické buňky udávaný v megapárech (milionech párů) bází (Mbp). Ten se může lišit mezi taxony jak v důsledku polyploidie, tak v důsledku variability v obsahu nekódující DNA (Leitch & Greilhuber 2013). Velikost genomu ovlivňuje minimální velikost buněk, délku trvání buněčného cyklu a buněčného dělení, jakož i nároky na živiny, a do značné míry tak může předurčovat životní strategie rostlin (Bennett 1987, Veselý et al. 2012, Greilhuber & Leitch 2013). Uváděné hodnoty byly v naprosté většině případů naměřeny u rostlin sbíraných na území České republiky (Šmarda et al. 2019). Vždy se vztahují k dominantnímu počtu chromozomů a dominantnímu stupni ploidie daného taxonu.
Šmarda P., Knápek O., Březinová A., Horová L., Grulich V., Danihelka J., Veselý P., Šmerda J., Rotreklová O. & Bureš P. (2019) Genome sizes and genomic guanine+cytosine (GC) contents of the Czech vascular flora with new estimates for 1700 species. – Preslia 91: 117–142.
Bennett M. D. (1987) Variation in genomic form in plants and its ecological implications. – New Phytologist 106 (Suppl.): 177–200.
Greilhuber J. & Leitch I. J. (2013) Genome size and the phenotype. – In: Leitch I. J., Greilhuber J., Doležel J. & Wendel J. (eds), Plant genome diversity. Vol. 2. Physical structure, behaviour and evolution of plant genomes, p. 323–344, Springer, Wien.
Leitch I. J. & Greilhuber J. (2013) Genome size diversity and evolution in land plants. – In: Leitch I. J., Greilhuber J., Doležel J. & Wendel J. (eds), Plant genome diversity. Vol. 2. Physical structure, behaviour and evolution of plant genomes, p. 307–322, Springer, Wien.
Veselý P., Bureš P., Šmarda P. & Pavlíček T. (2012) Genome size and DNA base composition of geophytes: the mirror of phenology and ecology? – Annals of Botany 109: 65–75.
1Cx monoploidní velikost genomu je množství DNA obsažené v jedné sadě chromozomů udávané v megapárech (milionech párů) bází (Mbp). Hodnoty byly pro jednotlivé taxony vypočteny jako podíl 2C velikosti genomu a stupně ploidie (Greilhuber et al. 2005). Rozdíly v 1Cx hodnotách mezi taxony proto téměř nesouvisejí s ploidií (tj. jsou hlavně důsledkem amplifikace nekódující DNA), i když u polyploidů bývají 1Cx hodnoty zpravidla o něco menší v důsledku tendence k eliminaci duplikované, redundantní DNA (Leitch & Bennett 2004). Protože 1Cx hodnoty bývají u příbuzných taxonů podobné, lze je použít k hrubému odhadu 2C velikosti genomu u příbuzných taxonů, kde je znám dosud jen stupeň ploidie, nebo naopak k odhadu stupně ploidie pro příbuzné taxony, kde je zatím známa jen velikost genomu. Údaje byly převzaty z práce Šmarda et al. (2019).
Šmarda P., Knápek O., Březinová A., Horová L., Grulich V., Danihelka J., Veselý P., Šmerda J., Rotreklová O. & Bureš P. (2019) Genome sizes and genomic guanine+cytosine (GC) contents of the Czech vascular flora with new estimates for 1700 species. – Preslia 91: 117–142.
Greilhuber J., Doležel J., Lysák M. A. & Bennett M. D. (2005) The origin, evolution and proposed stabilization of the terms ‘genome size’ and ‘C-value’ to describe nuclear DNA content. – Annals of Botany 95: 255–260.
Leitch I. J. & Bennett M. D. (2004) Genome downsizing in polyploid plants. – Biological Journal of the Linnean Society 82: 651–663.
Genomický obsah GC bází je procentické zastoupení bází guaninu a cytosinu v jaderné DNA. To do značné míry určuje termální stabilitu DNA a možná i její skladnost v jádře, energetické nároky na její syntézu nebo citlivost buněk k vysychání (Šmarda & Bureš 2012, Šmarda et al. 2014). Uváděné hodnoty byly v naprosté většině naměřeny u rostlin sbíraných na území České republiky (Šmarda et al. 2019). Vždy se vztahují k převládajícímu počtu chromozomů a nejčastějšímu stupni ploidie daného taxonu. Odlišnosti do 1 % u blízce příbuzných taxonů nebo do 2 % u nepříbuzných taxonů se vzhledem k možné chybě metody považují za nevýznamné (Šmarda et al. 2012).
Šmarda P., Knápek O., Březinová A., Horová L., Grulich V., Danihelka J., Veselý P., Šmerda J., Rotreklová O. & Bureš P. (2019) Genome sizes and genomic guanine+cytosine (GC) contents of the Czech vascular flora with new estimates for 1700 species. – Preslia 91: 117–142.
Šmarda P. & Bureš P. (2012) The variation of base composition in plant genomes. – In: Wendel J., Greilhuber J., Doležel J. & Leitch I. J. (eds), Plant genome diversity. Vol. 1. Plant genomes, their residents, and their evolutionary dynamics, p. 209–235, Springer, Heidelberg.
Šmarda P., Bureš P., Šmerda J. & Horová L. (2012) Measurements of genomic GC content in plant genomes with flow cytometry: a test for reliability. – New Phytologist 193: 513–521.
Šmarda P., Bureš P., Horová L., Leitch I. J., Mucina L., Pacini E., Tichý L., Grulich V. & Rotreklová O. (2014) Ecological and evolutionary significance of genomic GC content diversity in monocots. – Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA 111: E4096–E4102.
Taxony se dělí do skupin podle toho, zda jsou na území České republiky původní, anebo nepůvodní. Původní taxon vznikl na území České republiky v průběhu evoluce nebo se sem dostal bez přispění člověka z území, kde vznikl. Nepůvodní taxon se na území České republiky dostal v důsledku činnosti člověka z území, ve kterém je původní, anebo přirozenou cestou z území, ve kterém je nepůvodní. Nepůvodní taxony se dělí podle doby zavlečení na naše území na archeofyty a neofyty. Archeofyty jsou nepůvodní taxony zavlečené v období mezi počátkem neolitického zemědělství a rokem 1500, tj. dobou po objevu Ameriky charakterizovanou rozvojem zámořského obchodu. Neofyty jsou nepůvodní taxony zavlečené po roce 1500 (podrobné definice viz Richardson et al. 2000, Pyšek et al. 2008). Taxony zavlečené ve vrcholném středověku nebo raném novověku, ke kterým není k dispozici dostatek informací o přesnější době zavlečení, jsou zařazeny do sloučené kategorie Archeofyt/neofyt. V kategorii Pěstovaný v kultuře jsou uvedeny nepůvodní taxony, které se na území České republiky častěji pěstují, ale zatím nezplaňují. Kategorie Nedostatečně doložený výskyt ve volné přírodě zahrnuje nepůvodní druhy, u nichž je spontánní výskyt v krajině pochybný. Kategorie Taxon se v ČR nevyskytuje zahrnuje taxony se spornou dokumentací výskytu v ČR nebo takové, jejichž přítomnost se nepodařilo opakovaně potvrdit.
Údaje o původnosti pocházejí ze třetího vydání Katalogu nepůvodní flóry České republiky (Pyšek et al. 2022), kde jsou uvedeny i odkazy na originální zdroje informací.
Pyšek P., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Kaplan Z., Pergl J., Pokorná A., Axmanová I., Čuda J., Doležal J., Dřevojan P., Hejda M., Kočár P., Kortz A., Lososová Z., Lustyk P., Skálová H., Štajerová K., Večeřa M., Vítková M., Wild J. & Danihelka J. (2022) Catalogue of alien plants of the Czech Republic (3rd edition): species richness, status, distributions, habitats, regional invasion levels, introduction pathways and impacts. – Preslia 94: 447–577.
Pyšek P., Chytrý M., Moravcová L., Pergl J., Perglová I., Prach K. & Skálová H. (2008) Návrh české terminologie vztahující se k rostlinným invazím. – Zprávy České botanické společnosti 43, Materiály 23: 219–222.
Richardson D. M., Pyšek P., Rejmánek M., Barbour M. G., Panetta F. D. & West C. J. (2000) Naturalization and invasion of alien plants: concepts and definitions. – Diversity and Distributions 6: 93–107.
Invazní status je rozdělení nepůvodních taxonů do tří skupin v závislosti na stupni jejich zapojení do místní flóry. Taxony přechodně zavlečené jsou taxony, jejichž přežívání v území závisí na opakovaném přísunu diaspor v důsledku lidské činnosti; pokud se rozmnožují mimo kulturu, tak pouze přechodně. Taxony zdomácnělé (naturalizované) se v území pravidelně rozmnožují po dlouhou dobu a nezávisle na činnosti člověka. Taxony invazní jsou zdomácnělé taxony, které se v území rychle šíří na značné vzdálenosti od mateřské populace a zpravidla na rozsáhlém území (Richardson et al. 2000, 2011). Tato klasifikace není použita pro původní taxony, které jsou označeny zvlášť. Klasifikace byla převzata ze třetího vydání Katalogu nepůvodní flóry České republiky (Pyšek et al. 2022), kde jsou také uvedeny odkazy na zdroje originálních informací.
Pyšek P., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Kaplan Z., Pergl J., Pokorná A., Axmanová I., Čuda J., Doležal J., Dřevojan P., Hejda M., Kočár P., Kortz A., Lososová Z., Lustyk P., Skálová H., Štajerová K., Večeřa M., Vítková M., Wild J. & Danihelka J. (2022) Catalogue of alien plants of the Czech Republic (3rd edition): species richness, status, distributions, habitats, regional invasion levels, introduction pathways and impacts. – Preslia 94: 447–577.
Richardson D. M., Pyšek P. & Carlton J. T. (2011) A compendium of essential concepts and terminology in biological invasions. – In: Richardson D. M. (ed.), Fifty years of invasion ecology: the legacy of Charles Elton, p. 409–420, Blackwell Publishing, Oxford.
Richardson D. M., Pyšek P., Rejmánek M., Barbour M. G., Panetta F. D. & West C. J. (2000) Naturalization and invasion of alien plants: concepts and definitions. – Diversity and Distributions 6: 93–107.
Údaj o geografickém původu je uveden jen pro nepůvodní taxony. Pokud původní areál taxonu zahrnuje více než jednu oblast, je taxon zařazen do více než jedné kategorie. Evropský původ se vztahuje k jiným částem Evropy, než je území České republiky a Středomoří. Středomoří zahrnuje části jižní Evropy, severní Afriky a západní Asie od Turecka a Izraele po Afganistán, které se vyznačují charakteristickým středomořským podnebím a výskytem sklerofylní vždyzelené vegetace. Naopak údaje o původu z Afriky, Asie a Evropy se nevztahují ke středomořské části těchto světadílů. Hybridní původ označuje taxony vzniklé křížením; ty jsou považovány za nepůvodní, pokud je nepůvodní alespoň jeden z rodičů. Anekofyt je taxon, pro který není známa oblast jeho původního rozšíření. Data byla převzata ze třetího vydání Katalogu nepůvodní flóry České republiky (Pyšek et al. 2022), kde jsou také uvedeny odkazy na zdroje originálních informací.
Pyšek P., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Kaplan Z., Pergl J., Pokorná A., Axmanová I., Čuda J., Doležal J., Dřevojan P., Hejda M., Kočár P., Kortz A., Lososová Z., Lustyk P., Skálová H., Štajerová K., Večeřa M., Vítková M., Wild J. & Danihelka J. (2022) Catalogue of alien plants of the Czech Republic (3rd edition): species richness, status, distributions, habitats, regional invasion levels, introduction pathways and impacts. – Preslia 94: 447–577.
Doba zavlečení odpovídá širším časovým úsekům od neolitu až po současnost. Je založena na archeobotanických dokladech a pro recentní výskyty i na floristických údajích. U taxonů, kde chybí přesnější údaje, jsou uvedeny sloučené kategorie zahrnující delší časové úseky.
Data jsou převzata ze třetího vydání Katalogu nepůvodní flóry České republiky (Pyšek et al. 2022), kde jsou také uvedeny odkazy na zdroje originálních informací.
Pyšek P., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Kaplan Z., Pergl J., Pokorná A., Axmanová I., Čuda J., Doležal J., Dřevojan P., Hejda M., Kočár P., Kortz A., Lososová Z., Lustyk P., Skálová H., Štajerová K., Večeřa M., Vítková M., Wild J. & Danihelka J. (2022) Catalogue of alien plants of the Czech Republic (3rd edition): species richness, status, distributions, habitats, regional invasion levels, introduction pathways and impacts. – Preslia 94: 447–577.
Údaj o způsobu zavlečení je uváděn jen pro nepůvodní taxony. Zavlečení nepůvodních taxonů rostlin může být úmyslné, nebo neúmyslné (Hulme et al. 2008). Klasifikace způsobů zavlečení a údaje pro jednotlivé taxony byly převzaty ze třetího vydání Katalogu nepůvodní flóry České republiky (Pyšek et al. 2022).
Klasifikace rozlišuje tyto způsoby zavlečení:
Úmyslné zavlečení: 1 okrasná rostlina – okrasné pěstování v zahradách a na veřejných prostranstvích; 2 sbírková rostlina – pěstování pro vědecké nebo sbírkové účely v zahradách nebo parcích; 3 výsadba do přírody – okrasné pěstování v přírodních biotopech včetně falešného obohacování regionální flóry a přidávání nepůvodních druhů do osevních směsích pro zakládání květnatých luk; 4 plodina – pěstování plodin, tedy ovoce, zeleniny, obilovin a koření; 5 lesnictví – lesnictví a myslivost, např. pěstování stromů v lesních kulturách nebo pěstování plodin v lese jako potravy pro zvěř; 6 krajinářství – zalesňování, rekultivace, silniční stromořadí a aleje; 7 ostatní – pěstování pro jiné účely, např. na krmivo, košíkářství, včelařství a pro léčivé účinky rostlin.
Neúmyslné zavlečení: 8 se zemědělstvím – plevel na polích, v záhonech a vinohradech; 9 s výsadbami – zavlečení s rostlinami pěstovanými na krmivo, výsevem luk a výsadbami lesních stromů; 10 s okrasnými rostlinami – šíření s prodejem okrasných rostlin; 11 doprava – šíření vozidly, lodní dopravou a turismem; 12 průmysl – šíření s těžbou a výrobou nebo transportem komodit, např. rud, vlny a importovaných plodin; 13 člověk – další neúmyslné vektory zavlečení spojené s antropogenními biotopy; 14 přírodní vektory – další neúmyslné vektory zavlečení spojené s přírodními biotopy, např. šíření větrem, vodou a živočichy.
Pyšek P., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Kaplan Z., Pergl J., Pokorná A., Axmanová I., Čuda J., Doležal J., Dřevojan P., Hejda M., Kočár P., Kortz A., Lososová Z., Lustyk P., Skálová H., Štajerová K., Večeřa M., Vítková M., Wild J. & Danihelka J. (2022) Catalogue of alien plants of the Czech Republic (3rd edition): species richness, status, distributions, habitats, regional invasion levels, introduction pathways and impacts. – Preslia 94: 447–577.
Hulme P. E., Bacher S., Kenis M., Klotz S., Kühn I., Minchin D., Nentwig W., Olenin S., Panov V., Pergl J., Pyšek P., Roques A., Sol D., Solarz W. & Vilà M. (2008) Grasping at the routes of biological invasions: a framework for integrating pathways into policy. – Journal of Applied Ecology 45: 403–414.
Indikační hodnota pro světlo je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu ke světlu. Indikační hodnoty pro stromy se vztahují k mladým jedincům rostoucím v bylinném nebo keřovém patře.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018) Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991) Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scripta Geobotanica 18: 1–248.
Indikační hodnota pro teplotu je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k teplotě.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018) Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991) Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scripta Geobotanica 18: 1–248.
Indikační hodnota pro vlhkost je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 12, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k vlhkosti.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018) Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991) Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scripta Geobotanica 18: 1–248.
Indikační hodnota pro reakci půdy nebo vody je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k reakci prostředí. V kyselých prostředích tato indikační hodnota vyjadřuje variabilitu v pH, zatímco v prostředích neutrálních nebo bazických vyjadřuje spíš koncentraci vápníku.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018) Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991) Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scripta Geobotanica 18: 1–248.
Indikační hodnota pro živiny je vyjádřená na ordinální stupnici od 1 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Hodnoty se znakem „x“ označují generalisty, tedy taxony s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k dostupnosti živin. Tato hodnota vyjadřuje variabilitu v dostupnosti dusíku nebo fosforu a do jisté míry také primární produktivitu stanoviště.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018) Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991) Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scripta Geobotanica 18: 1–248.
Indikační hodnota pro salinitu je vyjádřená na ordinální stupnici od 0 do 9, kterou definovali Ellenberg et al. (1991). Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro českou flóru Chytrý et al. (2018). Tato indikační hodnota vyjadřuje koncentraci lehce rozpustných solí, zejména síranů, chloridů a uhličitanů sodíku, draslíku, vápníku a hořčíku.
Chytrý M., Tichý L., Dřevojan P., Sádlo J. & Zelený D. (2018) Ellenberg-type indicator values for the Czech flora. – Preslia 90: 83–103.
Ellenberg H., Weber H. E., Düll R., Wirth V., Werner W. & Paulißen D. (1991) Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa. – Scripta Geobotanica 18: 1–248.
Indikační hodnoty pro disturbanci (Herben et al. 2016) vyjadřují vztah běžných taxonů jednak k frekvenci, jednak k intenzitě disturbance. Nerozlišují se jednotlivé typy disturbance, hodnoty však pokrývají široké spektrum typů disturbance, jako je těžba dřeva, seč, pastva, sešlap, použití herbicidů, požáry, polomy, půdní eroze, orba, hrabání živočichy, působení vody (vlny nebo proud) a záplavy. Rozlišují se tři typy indikačních hodnot pro disturbanci:
Každý z těchto tří typů indikačních hodnot je vytvořen zvlášť pro disturbance postihující celý porost a pro menší disturbance, které v lesích postihují bylinné, ale nikoliv stromové patro. Pro taxony otevřených stanovišť mají oba indexy stejné hodnoty.
Databáze obsahuje tyto indikační hodnoty pro disturbanci:
Indikační hodnoty pro disturbanci byly vypočteny ze stratifikovaného souboru 30.115 fytocenologických snímků z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003) pro taxony, které se vyskytovaly aspoň ve 20 snímcích. Celý soubor snímků byl klasifikován expertním systémem do 39 vegetačních tříd podle Vegetace České republiky (Chytrý 2007–2013). Těmto třídám byly přiřazeny hodnoty průměrné frekvence a intenzity disturbance na základě terénní zkušenosti. Indikační hodnoty pro disturbanci pak byly vypočteny jako průměrná frekvence nebo intenzita disturbance jednotlivých vegetačních tříd vážená frekvencí výskytu taxonu ve snímcích vegetace těchto tříd. Strukturní indexy byly vypočteny na základě variability výšky rostlin a variability součtu pokryvností všech taxonů zaznamenaných ve snímcích s výskytem příslušného taxonu.
Herben T., Chytrý M. & Klimešová J. (2016) A quest for species-level indicator values for disturbance. – Journal of Vegetation Science 27: 628–636.
Chytrý M. (ed.) (2007–2013) Vegetace České republiky 1–4 [Vegetation of the Czech Republic 1–4]. – Academia, Praha.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003) Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Výskyt taxonu v biotopech České republiky byl hodnocen pomocí údajů z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003), jejich expertní revize a doplňků na základě literatury a terénní zkušenosti, zejména pro vzácné a taxonomicky obtížné taxony. Použitá klasifikace rozlišuje 88 základních biotopů sdružených do 13 širších biotopů, které vymezují Sádlo et al. (2007: Appendix 1):
Výskyt taxonu v každém biotopu je hodnocen čtyřstupňovou stupnicí:
Sádlo J., Chytrý M. & Pyšek P. (2007) Regional species pools of vascular plants in habitats of the Czech Republic. – Preslia 79: 303–321.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003) Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Vazba taxonů na lesní prostředí je hodnocena s použitím kategorií německého národního seznamu lesních taxonů (Schmidt et al. 2011). Každý taxon je hodnocen samostatně pro oblast termofytika a oblast sloučeného mezofytika a oreofytika (Skalický 1988). Kompilace byla zpracována na základě seznamu taxonů v českých biotopech (Sádlo et al. 2007), vlastní terénní zkušenosti a literatury. Výsledný národní seznam byl zahrnut do Evropského seznamu lesních rostlinných druhů (Heinken et al. 2019).
Kategorie
Dřevojan P., Chytrý M., Sádlo J. & Pyšek P. (2016) Vazba na lesní prostředí. – www.pladias.cz.
Heinken T., Diekmann M., Liira J., Orczewska A., Brunet J., Chytrý M., Chabrerie O., de Frenne P., Decoq G.,
Dřevojan P., Dzwonko Z., Ewald J., Feilberg J., Graae B. J., Grytnes J. A., Hermy M., Kriebitzsch W.-U.,
Laivins M., Lindmo S., Marage D., Marozas V., Meirland A., Niemeyer T., Paal J., Pyšek P., Roosaluste E.,
Sádlo J., Schaminée J., Schmidt M., Tyler T., Verheyen K. & Wulf M. (2019) European forest plant species
list. – Fighshare, https://doi.org/10.6084/m9.figshare.8095217.v1.
Sádlo J., Chytrý M. & Pyšek P. (2007) Regional species pools of vascular plants in habitats of the Czech Republic. – Preslia 79: 303–321.
Schmidt M., KriebitzschW.-U. & Ewald J. (eds) (2011) Waldartenlisten der Farn- und Blütenpflanzen, Moose und Flechten Deutschlands. – BfN-Skripten 299: 1–111.
Skalický V. (1988) Regionálně fytogeografické členění [Regional phytogeographic division]. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic] 1: 103–121, Academia, Praha.
Diagnostické taxony se vyznačují koncentrací svého výskytu v porostech dané vegetační jednotky, ale jsou vzácné nebo chybějí v jiných vegetačních jednotkách. Byly stanoveny výpočtem míry fidelity (věrnosti) taxonu ke skupině fytocenologických snímků reprezentujících danou vegetační jednotku v geograficky a ekologicky stratifikovaném výběru snímků všech vegetačních typů z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003). Jako míra fidelity byl použit phi koeficient asociace, přičemž velikosti skupin snímků byly virtuálně standardizovány na 1 % celkové velikosti datového souboru (Tichý & Chytrý 2006). Taxony s hodnotou koeficientu phi vyšší než 0,25, jejichž koncentrace v dané vegetační jednotce byla signifikantní podle Fisherova exaktního testu (P < 0,001), se považují za diagnostické. Údaje jsou převzaty z monografie Vegetaci České republiky (Chytrý 2007–2013), ve které jsou také uvedeny počty fytocenologických snímků použitých pro výpočty.
Chytrý M. (ed.) (2007–2013) Vegetace České republiky 1–4 [Vegetation of the Czech Republic 1–4]. – Academia, Praha.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003) Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Tichý L. & Chytrý M. (2006) Statistical determination of diagnostic species for site groups of unequal size. – Journal of Vegetation Science 17: 809–818.
Konstantní taxony se vyznačují častým výskytem v porostech dané vegetační jednotky, na rozdíl od diagnostických taxonů se však mohou hojně vyskytovat i v jiných vegetačních jednotkách. Byly stanoveny výpočtem procentické frekvence výskytu (konstance) taxonu ve skupině fytocenologických snímků reprezentujících danou vegetační jednotku v geograficky a ekologicky stratifikovaném výběru snímků všech vegetačních typů z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003). Taxony s frekvencí v dané vegetační jednotce větší než 40 % jsou zde považovány za konstantní. Údaje jsou převzaty z monografie Vegetaci České republiky (Chytrý 2007–2013), ve které jsou také uvedeny počty fytocenologických snímků použitých pro výpočty.
Chytrý M. (ed.) (2007–2013) Vegetace České republiky 1–4 [Vegetation of the Czech Republic 1–4]. – Academia, Praha.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003) Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Stupeň ekologické specializace jednotlivých taxonů je odhadnut z jejich společného výskytu s jinými taxony. Předpokládá se, že čím větší je počet taxonů, s nimiž se cílový taxon vyskytuje na různých místech, tím větší je rozsah stanovištních podmínek vyhovujících tomuto taxonu (Fridley et al. 2007). Taxon rostoucí opakovaně na různých místech s víceméně stejnými doprovodnými taxony je spíše specialistou na určitý typ stanoviště, zatímco taxon rostoucí na různých místech s různými doprovodnými taxony je spíše generalistou. Index ekologické specializace taxonu (ESI) je tak nepřímo úměrný beta diverzitě (heterogenitě druhového složení) souboru lokalit, na nichž se daný taxon vyskytuje.
Indexy ekologické specializace byly vypočteny na základě souboru fytocenologických snímků z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003). Byly použity tři soubory snímků vytvořené výběrem z geograficky stratifikovaného podsouboru této databáze: (i) soubor obsahující všechny vegetační typy (30.115 snímků, 1935 taxonů), (ii) soubor obsahující pouze nelesní vegetaci (24.712 snímků, 1875 taxonů) a (iii) soubor obsahující pouze lesní vegetaci (5403 snímků, 1264 taxonů). Whittakerova multiplikativní míra beta diverzity (Whittaker 1960) byla vypočtena rarefakcí pro náhodný výběr 10 fytocenologických snímků, které obsahovaly cílový taxon (β10) (Zelený 2009). Před vlastní rarefakcí byly z výběru odstraněny snímky výrazně odlišné od ostatních, jak doporučuje Botta-Dukát (2012). Vzhledem k tomu, že se hodnota beta diverzity s předpokládanou mírou specializace snižuje, je hodnota indexu vypočítána jako ESI = 10 – β10 a dosahuje hodnot v teoretickém rozsahu 0–9, přičemž velké hodnoty indikují specialisty a malé hodnoty generalisty.
Ke každému indexu je zároveň udávána tzv. váha taxonů, reprezentující počet snímků s výskytem taxonu v daném souboru. Váhu taxonů lze použít jako kritérium spolehlivosti hodnoty ESI vypočtené pro daný taxon, protože s rostoucí frekvencí taxonu ve snímkovém souboru vzrůstá spolehlivost vypočtené hodnoty indexu. Minimální počet výskytů taxonu pro výpočet indexu byl stanoven na 10. Teoretickým maximem je počet snímků v daném souboru.
Databáze obsahuje tyto indexy a odpovídající váhy taxonů (v závorce s rozsahem hodnot):
Zelený D. & Chytrý M. (2019) Ecological Specialization Indices for species of the Czech flora. – Preslia 91: 93–116.
Botta-Dukát Z. (2012) Co-occurrence-based measure of species’ habitat specialization: robust, unbiased estimation in saturated communities. – Journal of Vegetation Science 23: 201–207.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003) Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Fridley J. D., Vandermast D. B., Kuppinger D. M., Manthey M. & Peet R. K. (2007) Co-occurrence based assessment of habitat generalists and specialists: a new approach for the measurement of niche width. – Journal of Ecology 95: 707–722.
Whittaker R. H. (1960) Vegetation of the Siskiyou Mountains, Oregon and California. – Ecological Monographs 30: 279–338.
Zelený D. (2009) Co-occurrence based assessment of species habitat specialization is affected by the size of
species pool: reply to Fridley et al. (2007). – Journal of Ecology 97: 10–17.
Indexy vyjadřující kolonizační schopnost taxonů české flóry vytvořili Prach et al. (2017). Hodnoty indexů pro jednotlivé taxony vypočítali z databáze 21 sukcesních sérií (primární i sekundární sukcese) začínajících na holém substrátu. Tato databáze (Databáze sukcesních sérií, DaSS; Prach et al. 2014) obsahuje 1013 taxonů cévnatých rostlin zaznamenaných ve 2817 fytocenologických snímcích z území České republiky pořízených v rozmanitých biotopech a různě starých sukcesních stadiích od 1 do 150 let. Rozlišují se tyto indexy:
Prach K., Tichý L., Vítovcová K. & Řehounková K. (2017) Participation of the Czech flora in succession at disturbed sites: quantifying species’ colonization ability. – Preslia 89: 87–100.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003) Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Prach K., Řehounková K., Lencová K., Jírová A., Konvalinková P., Mudrák O., Študent V., Vaněček Z., Tichý L., Petřík P., Šmilauer P. & Pyšek P. (2014) Vegetation succession in restoration of disturbed sites in Central Europe: the direction of succession and species richness across 19 seres. – Applied Vegetation Science 17: 193–200.
Floristické zóny Země, kde se taxon vyskytuje podle fytogeografických atlasů (Meusel et al. 1965, 1978, Meusel & Jäger 1992). Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Kühn & Klotz 2002).
Kategorie
Kühn I. & Klotz S. (2002) Angaben zu den Arealen. – In: Klotz S., Kühn I. & DurkaW. (eds), BIOLFLOR: eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 227–239.
Meusel H. & Jäger E. (1992) Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band III. – Gustav Fischer, Jena.
Meusel H., Jäger E. & Weinert E. (1965) Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band I. – Gustav Fischer, Jena.
Meusel H., Jäger E., Rauschert S. & Weinert E. (1978) Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band II. – Gustav Fischer, Jena.
Floristická oblast je udávána jako kontinent nebo jeho část, kde se taxon vyskytuje podle map celkového areálu (Meusel et al. 1965, 1978, Meusel & Jäger 1992). Použité kategorie nejsou vzájemně diskrétní a některé oblasti mohou být součástí jiných oblastí (např. Západní Sibiř – Sibiř – Asie). Z překrývajících se kategorií je pro daný taxon vybrána ta, která nejlépe popisuje jeho areál nebo část areálu. Údaje byly převzaty z databáze BiolFlor (Kühn & Klotz 2002).
Kühn I. & Klotz S. (2002) Angaben zu den Arealen. – In: Klotz S., Kühn I. & DurkaW. (eds), BIOLFLOR: eine Datenbank mit biologisch-ökologischen Merkmalen zur Flora von Deutschland, Schriftenreihe für Vegetationskunde 38: 227–239.
Meusel H. & Jäger E. (1992) Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band III. – Gustav Fischer, Jena.
Meusel H., Jäger E. & Weinert E. (1965) Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band I. – Gustav Fischer, Jena.
Meusel H., Jäger E., Rauschert S. & Weinert E. (1978) Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Band II. – Gustav Fischer, Jena.
Rozsah areálu taxonu podle gradientu kontinentality od oceánické západní Evropy do kontinentální střední Asie vyjádřený pomocí tříd kontinentality, které pro holarktickou květennou oblast definoval Jäger (1968). Hodnota vyjadřuje počet sousedních regionů přiřazených do různých tříd kontinentality, do nichž zasahuje areál taxonu.
Berg C., Welk E. & Jäger E. J. (2017) Revising Ellenberg’s indicator values for continentality based on global vascular plant species distribution. – Applied Vegetation Science 20: 482–493.
Jäger E. J. (1968) Die pflanzengeographische Ozeanitätsgliederung der Holarktis und die Ozeanitätsbindung der Pflanzenareale. – Feddes Repertorium 79: 157–335.
Nejnižší a nejvyšší výškový vegetační stupeň, v němž se taxon běžně vyskytuje v České republice. U některých taxonů jsou navíc uvedeny jako extrémy i výškové stupně, v nichž se taxon vyskytuje vzácně mimo své hlavní výškové rozpětí. Podhůří odpovídá sloučenému suprakolinnímu a submontánnímu stupni a hory odpovídají sloučenému montánnímu a supramontánnímu stupni v podrobnější klasifikaci výškových stupňů vymezené v Květeně České republiky (Skalický 1988). Údaje byly převzaty z Klíče ke květeně České republiky (Kaplan et al. 2019).
Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. Jr., Kirschner J., Kubát K., Štěpánek J. & Štech M. (eds) (2019) Klíč ke květeně České republiky [Key to the flora of the Czech Republic]. Ed. 2. – Academia, Praha.
Skalický V. (1988) Regionálně fytogeografické členění [Regional phytogeographic division]. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky [Flora of the Czech Socialist Republic] 1: 103–121, Academia, Praha.
Počet základních polí a počet kvadrantů síťového mapování středoevropské flóry na území České republiky, v nichž byl taxon zaznamenán, se generují dynamicky z aktuálních záznamů v modulu s daty o rozšíření taxonů databáze Pladias. Základní pole mají rozměr 10 minut ve směru západ–východ a 6 minut ve směru jih–sever, což na 50. rovnoběžce odpovídá přibližně 12,0 × 11,1 km, tj. 133,2 km². Území České republiky pokrývá celkem 679 těchto základních polí (včetně neúplných pohraničních polí). Kvadranty odpovídají základním polím síťového mapování rozděleným na čtvrtiny a mají rozměr 5 minut ve směru západ–východ a 3 minuty ve směru jih–sever, což na 50. rovnoběžce odpovídá přibližně 6,0 × 5,55 km, tj. 33,3 km². Údaje označené při revizi jako chybné nebo nejisté se nezapočítávají.
Pladias. Databáze české flóry a vegetace. – www.pladias.cz.
Míry hojnosti ve fytocenologických snímcích vyjadřují, jak často se taxon vyskytuje v konkrétních porostech a jaké v nich dosahuje pokryvnosti. Všechny tyto míry byly stanoveny ze souboru fytocenologických snímků všech vegetačních typů, který byl v březnu 2013 exportován z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003). Tyto snímky byly klasifikovány do fytocenologických asociací expertním systémem vyvinutým v projektu Vegetace České republiky (Chytrý 2007–2013). Snímky nezařazené do žádné asociace byly odstraněny a ze souboru snímků každé asociace byl vybrán reprezentativní podsoubor na základě geografické stratifikace, která omezila nevyvážený počet snímků z různých území. Z výsledného souboru obsahujícího 30.115 fytocenologických snímků zařazených do 494 asociací byly spočítány tyto míry hojnosti:
Chytrý M. (2016) Hojnost ve fytocenologických snímcích. – www.pladias.cz.
Chytrý M. (ed.) (2007–2013) Vegetace České republiky 1–4 [Vegetation of the Czech Republic 1–4]. – Academia, Praha.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003) Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Počet biotopů, v nichž se taxon vyskytuje podle údajů z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová 2003) a jejich expertní revize provedené zejména pro vzácné a taxonomicky obtížné taxony. Tento údaj je mírou ekologické amplitudy taxonu. Použitá klasifikace rozlišuje 88 základních biotopů sdružených do 13 širších biotopů, které definují Sádlo et al. (2007: Appendix 1, viz také Výskyt v biotopech). Jsou vymezeny čtyři míry:
Sádlo J., Chytrý M. & Pyšek P. (2007) Regional species pools of vascular plants in habitats of the Czech Republic. – Preslia 79: 303–321.
Chytrý M. & Rafajová M. (2003) Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.
Národní kategorie ohrožení podle Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2017 (Grulich 2017). Tyto kategorie, zavedené v předchozích vydáních Červeného seznamu, jsou podobné kategoriím používaným pro červené seznamy IUCN, přesně jim však neodpovídají. Hlavní kategorie „A“ zahrnuje taxony vyhynulé nebo nezvěstné, zatímco hlavní kategorie „C“ zahrnuje taxony ohrožené včetně vzácnějších taxonů vyžadujících pozornost a nejasných případů.
Grulich V. (2017) Červený seznam cévnatých rostlin ČR [The Red List of vascular plants of the Czech Republic]. – Příroda 35: 75–132.
Mezinárodní kategorie ohrožení podle IUCN stanovené v Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2017 (Grulich 2017). Taxony byly do těchto kategorií zařazeny s ohledem na mezinárodně uznávaná pravidla (IUCN 2012, 2014) a poněkud se liší od národních kategorií tradičně používaných v České republice. Do národního červeného seznamu jsou zařazeny jen taxony s určitou mírou skutečného nebo možného ohrožení, zatímco u nezařazených taxonů se předpokládá, že jsou bez ohrožení. Proto byly taxony nezařazené do červeného seznamu v databázi označeny jako LC(NA) – málo dotčený (není zařazen do Červeného seznamu).
Grulich V. (2017) Červený seznam cévnatých rostlin ČR [The Red List of vascular plants of the Czech Republic]. – Příroda 35: 75–132.
IUCN (2012) Guidelines for application of IUCN Red List criteria at regional and national levels. Version 4.0. – IUCN, Gland.
IUCN (2014) Guidelines for using the IUCN Red List categories and criteria. Version 11. – IUCN, Gland.
Zákonná ochrana se v České republice vztahuje na zvláště chráněné druhy, což jsou vzácné, ohrožené a vědecky nebo kulturně významné taxony zahrnuté v příloze II vyhlášky č. 395/1992 Sb. Zahrnují 487 taxonů cévnatých rostlin rozdělených na kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené.
Vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb.