Svaz Caricion remotae sdružuje vegetaci lesních pramenišť na kyselém až slabě bazickém podloží. Bylinné patro bývá dobře vyvinuto a často členěno na více vrstev. V přízemní vrstvě dominují mokrýše Chrysosplenium alternifolium nebo C. oppositifolium, které doprovázejí druhy Lysimachia nemorum. Oxalis acetosella. Stellaria alsine a S. nemorum. Vyšší vrstvu bylinného patra tvoří druhy Caltha palustris. Cardamine amara subsp. amara et austriaca, Chaerophyllum hirsutum. Impatiens noli-tangere . Petasites albus. Pokryvnost mechového patra může být velká i malá v závislosti na množství listového opadu a míře narušování porostů. Vyskytují se v něm druhy snášející zástin a preferující proudící vodu (např. mechy Brachythecium rivulare. Plagiomnium undulatum . Rhizomnium punctatum, játrovky Conocephalum conicum . Pellia spp., vzácně také některé rašeliníky, např. Sphagnum girgensohnii a S. palustre). Častými průvodci těchto pramenišť jsou mezofilní lesní druhy, které sem přesahují ze sousedních lesních porostů a diferencují tento svaz proti jiným svazům třídy Montio-Cardaminetea, které sdružují prameništní vegetaci otevřených stanovišť, tj. Epilobio nutantis-Montion fontanae . Swertio perennis-Dichodontion palustris. Kontaktními lesními porosty jsou nejčastěji bučiny, někdy také dubohabřiny nebo podmáčené smrčiny, jedliny a olšiny. Půdy na těchto prameništích bývají kamenité a štěrkovité v případě iniciálních sukcesních stadií nebo bahnité v případě pokročilejších stadií. Většinou jsou silně zvodnělé, nasycené chladnou, prokysličenou vodou, přičemž množství kyslíku závisí na sklonu svahu. Teplota vyvěrající vody bývá během roku vyrovnaná (Sofron & Vondráček 1986, Hinterlang 1992, Beierkuhnlein & Gräsle 1998), díky čemuž může mnoho druhů růst i v zimě, a to nejen v oceánické západní Evropě, ale i v suboceánicky laděných oblastech v nižších polohách České republiky, kde je v zimě méně sněhu (Sofron & Vondráček 1986). Teplota na prameništích však závisí také na intenzitě pramene a může výrazně kolísat v závislosti na teplotě vzduchu, pokud stagnuje přísun vody v období sucha. Takové kolísání teploty vody bylo zaznamenáno například na málo vydatných lesních prameništích ve flyšových Karpatech (Hostýnské vrchy a Javorníky; Novosadová 1999). Vydatnost pramenů má vliv rovněž na zimní zamrzání vody na prameništích. Zatímco vydatné prameny přes zimu nezamrzají, prameny málo vydatné mohou být přes zimu zamrzlé i pod izolační vrstvou sněhu, což může mít také vliv na vegetaci v jejich okolí. Novosadová (1999) zjistila, že na zamrzajících prameništích jsou zvýhodněny frondózní játrovky (např. Conocephalum conicum . Pellia epiphylla) vůči ostatním mechorostům. Narušováním půdního povrchu při opakovaném zamrzání a rozmrzání se totiž uvolňuje prostor pro rozrůstání frondózních játrovek. Ekologické podmínky přímo na prameništi jsou odlišné od podmínek v okolí prameniště. Teplota vzduchu v mechovém patře byla naměřena asi o 2,5 °C nižší a vlhkost vzduchu naopak výrazně vyšší než v okolí prameniště (Zechmeister & Mucina 1994). Novosadová (1999) měřila navíc i teplotu povrchu půdy, která byla v létě o několik stupňů nižší a také vyrovnanější ve srovnání s teplotou vzduchu. Naopak v zimě teplota vody neklesala tolik jako teplota vzduchu.

Lesní prameniště svazu Caricion remotae se vyskytují po celé Evropě, např. ve Velké Británii (Rodwell 1991), na Pyrenejském poloostrově (Rivas-Martínez et al. 2001), ve Francii (Braun-Blanquet 1926), Nizozemsku (Maas 1959, Siebum et al. in Schaminée et al. 1995: 139–160), Německu (Pott 1995, Rennwald 2000), jižní Skandinávii (Dierßen 1996), Pobaltí (Korotkov et al. 1991), Polsku (Matuszkiewicz 2007), na Slovensku (Valachovič in Valachovič 2001: 297–344), v Rakousku (Zechmeister in Grabherr & Mucina 1993: 213–240), Maďarsku (Borhidi 2003) a Rumunsku (Coldea in Coldea 1997: 141–148). Údaje o vegetaci lesních pramenišť chybějí z Balkánu. U nás se tato vegetace vyskytuje po celém území od pahorkatin po horské oblasti všude tam, kde prosakuje pramenná voda v lesních porostech.

Vegetace lesních pramenišť byla původně řazena do široce pojatého svazu Cardamino-Montion Br.-Bl. 1926, jehož originálního popis zahrnoval jak lesní, tak i nelesní subalpínskou prameništní vegetaci. Kästner (1941) vyčlenil vegetaci lesních pramenišť do samostatného svazu Caricion remotae. V našem přehledu rozlišujeme v rámci tohoto svazu tři asociace, a to Caricetum remotae, Cardamino-Chrysosplenietum alternifolii a Pellio epiphyllae-Chrysosplenietum oppositifolii. Nerozlišujeme dvě asociace, které byly v minulosti z našeho území udávány. Asociaci Chaerophyllo-Petasitetum albi Sýkora et Hadač 1984 považujeme za synonymní s Cardamino-Chrysosplenietum alternifolii. Porosty s dominantní Cardamine amara subsp. amara et austriaca, u nás dosud označované jako Cardaminetum amarae Br.-Bl. 1926, také odpovídají svým druhovým složením asociaci Cardamino-Chrysosplenietum alternifolii. Jméno Cardaminetum amarae Br.-Bl. 1926 považujeme za nomen ambiguum, protože bylo v minulosti často používáno pro odlišnou vegetaci než společenstva s Cardamine amara a Chrysosplenium oppositifolium popsaná v originální diagnóze (Braun-Blanquet 1926). Například Maas (1959) zahrnul do asociace Cardaminetum amarae Br.-Bl. 1926 rozdílná evropská společenstva s dominancí různých druhů řeřišnic (Cardamine spp.), např. porosty s C. amara subsp. opicii popsané z Karpat jako Cardaminetum opicii nebo porosty s C. asarifolia z přímořských Alp.