Struktura a druhové složení. Porosty této asociace mají zpravidla charakter nízkých trávníků, což je dáno převahou šáchoru hnědého (Cyperus fuscus) nebo sítiny žabí (Juncus bufonius). Přestože je asociace nazvána podle šáchoru Micheliova (Cyperus michelianus), tento druh se v jejích porostech u nás vyskytuje jen vzácně v teplých oblastech. Hojnější je v panonské oblasti a v jihovýchodní Evropě. Vzácněji mohou dominovat i dvouděložné byliny, hlavně Plantago uliginosa. Z ostatních druhů drobných vlhkomilných jednoletek jsou časté zejména Gnaphalium uliginosum a Peplis portula. Dále je charakteristické zastoupení druhů, které mají optimum ve vegetaci vlhkomilných nitrofilních bylin nebo v potočních rákosinách. Patří k nim např. Bidens tripartita, Echinochloa crus-galli, Leersia oryzoides a Veronica anagallis-aquatica. Tyto druhy tvoří buď nesouvislou horní vrstvu bylinného patra, nebo se s drobnými jednoletými druhy vyskytují v mozaice a později se stávají dominantami navazujících sukcesních stadií. Z vytrvalých druhů vázaných na pobřeží stojatých vod do porostů nejčastěji vstupují Alisma plantago-aquatica, Bolboschoenus maritimus s. l. (hlavně B. laticarpus a B. planiculmis), Eleocharis acicularis a E. palustris agg., z vodních makrofytů pak Batrachium spp., Lemna minor a Spirodela polyrhiza. V porostech této asociace bylo nejčastěji zjištěno 15–20 druhů cévnatých rostlin na ploše 1–16 m². V optimálních vlhkostních podmínkách dosahuje bylinné patro až 100% pokryvnosti, ve většině případů však má pokryvnost jen 70–80 %. Mechové patro na místech s vyšší vlhkostí často překračuje 50% pokryvnost. Bývá tvořeno vlhkomilnými druhy s krátkým životním cyklem, zejména játrovkou Riccia cavernosa, mechy Leptobryum pyriforme, Physcomitrella patens a Physcomitrium pyriforme a povlaky sinice Nostoc commune. Na déle obnažených sušších substrátech se objevují i druhy s širší ekologickou amplitudou, hlavně Amblystegium humile a Bryum argenteum. Počet druhů mechorostů na plochách o velikosti 1–16 m² však většinou nepřesahuje dva.

Stanoviště. Asociace Cyperetum micheliani se vyskytuje na periodicky zaplavovaných březích řek a říčních náplavech, ve vysychajících říčních ramenech, na dnech letněných rybníků a sádek, v pískovnách, na okrajích vodárenských nádrží nebo v mělkých tůňkách a loužích uprostřed luk nebo polí. Porosty této asociace jsou odolnější k vyschnutí substrátu než porosty asociace Polygono-Eleocharitetum ovatae. Proto se také mohou vyvíjet na hrubozrnných substrátech, např. na hrubších píscích, štěrcích nebo směsi štěrku a jílu (Pietsch & Müller-Stoll 1968, Müller-Stoll & Pietsch 1985, Täuber 2000). Častým substrátem je nepropustné jílovité bahno, které v létě hluboce vysychá a puká. V porovnání s asociací Polygono-Eleocharitetum ovatae byl zjištěn průměrně nižší obsah humusu a dusíku v substrátu (Müller-Stoll & Pietsch 1985, Täuber 2000). To je však dáno spíše širší ekologickou amplitudou asociace Cyperetum micheliani; její porosty se běžně vyskytují i v okolí kupek hnoje, na místech ovlivňovaných pastvou nebo na shromaždištích vodních ptáků (Hejný 1960, Müller-Stoll & Pietsch 1985). Oproti předchozí asociaci je charakteristický větší obsah vápníku a často i iontů jednomocných solí. Substrát má pH většinou v rozmezí 6,1–8,4 (Philippi 1968, Pietsch & Müller-Stoll 1968, Müller-Stoll & Pietsch 1985, Bagi 1988, Täuber 2000), někde však má i kyselou reakci (Koch 1934, Rivas Goday 1970). V Evropě má asociace Cyperetum micheliani optimum výskytu v teplých a mírně vlhkých až mírně suchých oblastech. Častá jsou zejména letní sucha, při nichž dochází k přirozenému poklesu vody v nádržích a tocích, což umožňuje vývoj této vegetace. Na místech s velkým obsahem vápníku nebo dusíku asociace zasahuje i do chladnějších a vlhčích oblastí, tyto porosty však bývají ochuzené (Hejný 1960, Rydlo 2000b). V porovnání s asociací Polygono-Eleocharitetum ovatae je tato asociace teplomilnější, na našem území se však druhy obou asociací místy střetávají a vytvářejí porosty přechodného druhového složení.

Dynamika a management. Přirozeným stanovištěm této vegetace jsou zejména pravidelně obnažované břehy a náplavy velkých řek, dna mrtvých ramen a tůní a kaliště zvěře. S rozvojem rybničního hospodaření se společenstvo stabilizovalo i na rybnících v úrodných teplých oblastech. Ve druhé polovině 20. století se zejména v souvislosti s farmovým chovem drůbeže na rybnících více rozšířilo i do oblastí výskytu asociace Polygono-Eleocharitetum ovatae (Hejný et al. 1982a). K typickým biotopům asociace Cyperetum micheliani v těchto územích patří i rybí sádky, které bývají dezinfikovány vápnem; účinky vápnění jsou zde pronikavější než na rybnících (Kubů in Čítek et al. 1998: 167–230, 279–299, Šumberová 2005). Porosty asociace Cyperetum micheliani se začínají vyvíjet na mokrém substrátu. Druhy Cyperus fuscus, C. michelianus a Peplis portula klíčí až za vyšších teplot, u nás obvykle od května až června (von Lampe 1996). Pokud je substrát obnažen dříve, často zaroste konkurenčně silnějšími bylinami ještě před vyklíčením drobných teplomilných jednoletek. Proto jsou pro rozvoj této asociace příhodnější stanoviště, kde dochází k poklesu vodní hladiny až za vysokých letních teplot. Na asociaci Cyperetum micheliani sukcesně navazují společenstva třídy Bidentetea tripartitae, zejména Bidentetum tripartitae, Polygono brittingeri, Chenopodietum rubri a Rumici maritimi-Ranunculetum scelerati, nebo přímo porosty třídy Phragmito-Magno-Caricetea, především asociace Caricetum gracilis, Leersietum oryzoidis, Phragmitetum australis, Typhetum angustifoliae a Typhetum latifoliae, na říčních náplavech Phalaridetum.arundinaceae. Možný je i vývoj směrem k vlhkým ruderálním trávníkům (Tímár 1950b, Bagi 1987). Management na stanovištích této vegetace by měl zahrnovat pravidelné narušování nebo střídání delší fáze zaplavení a kratší fáze obnažení substrátu. Na rybnících postačuje částečné letnění v suchých létech, kdy dochází k samovolnému poklesu vodní hladiny. Také v rybích sádkách lze jednoletou vegetaci podpořit jejich pozdějším vypuštěním, nejlépe začátkem léta (Filípková 2001, Šumberová et al. 2005). Jedna sezona delšího zaplavení postačuje k odstranění vytrvalých porostů a k regeneraci vegetace drobných jednoletek ze semenné banky i tam, kde byla sádka několik let vypuštěna po větší část roku. Podobný účinek má extenzivní pastva nebo umírněné použití herbicidů, naproti tomu pravidelná seč podporuje vytrvalé porosty (Šumberová et al. 2005, 2006).

Variabilita. Rozeznáváme dvě varianty, které odrážejí vlhkost substrátu a obsah živin na stanovišti:

Varianta Juncus bufonius (MAA02a) s diagnostickými druhy Juncus bufonius, Leersia oryzoides a Trifolium hybridum se vyskytuje hlavně na písčitých a štěrkovitých substrátech, které rychle vysychají. Častěji se v ní objevují druhy vlhkých ruderálních trávníků, naopak druhy citlivé k vyschnutí substrátu chybějí. Tato varianta byla zaznamenána hlavně v rybích sádkách.

Varianta Rumex maritimus (MAA02b) je typická pro bahnité říční náplavy, aluviální tůně a obnažená dna rybníků v teplých oblastech. Častější jsou v ní na vlhkost náročnější druhy rákosin, mohutné jednoleté byliny třídy Bidentetea tripartitae a terestrické formy vodních makrofytů. K diagnostickým druhům patří Chenopodium rubrum, Phalaris arundinacea, Potentilla supina, Rorippa palustris a Rumex maritimus.

Hospodářský význam a ohrožení. Tato vegetace u nás patrně nikdy neměla velký hospodářský význam kvůli svojí omezené rozloze a malé biomase. V některých oblastech mohla být extenzivně přepásána. Na rybnících má meliorační funkci, v minulosti snad mohla sloužit jako stelivo nebo i krmivo pro dobytek. Většinou však byla dna úrodných rybníků v teplých oblastech v době letnění osévána plodinami (Zapletálek 1933). Tato vegetace je ohrožena úpravami vodních toků a ústupem od tradičního hospodaření. Omezené letnění rybníků je pro výskyt této asociace nepříznivé, naopak hnojení a farmový chov drůbeže na rybnících a intenzivní vápnění sádek přispěly k jejímu rozšíření (Šumberová 2003, 2005). Asociace u nás v současnosti není bezprostředně ohrožena a ochranu je nutno zaměřit hlavně na porosty s výskytem vzácných druhů, jako jsou Cyperus michelianus a Lindernia procumbens.

Syntaxonomická poznámka. Ve většině zemí západní a střední Evropy je tato vegetace uváděna jako součást asociace Cypero fusci-Limoselletum aquaticae (Oberdorfer 1959) Korneck 1960, která je však vymezena diagnostickými druhy Cyperus fuscus, Eleocharis acicularis a Limosella aquatica. Zatímco Cyperus fuscus převažuje na vápnitých substrátech, ostatní dva druhy jsou k substrátu indiferentní a vyskytují se i v druhové kombinaci s acidofyty. Bazifilní porosty asociace Cypero fusci-Limoselletum aquaticae v tomto zpracování zahrnujeme do asociace Cyperetum micheliani a acidofilní porosty do asociace Polygono-Eleocharitetum ovatae. V přehledu rostlinných společenstev České republiky (Hejný in Moravec et al. 1995: 37–39) je asociace Cyperetum micheliani uváděna pod názvem Cypero fusci-Juncetum bufonii Soó et Csűrös (1936) 1944. Vedle této asociace, popsané z Maďarska, byly v panonské oblasti a na Balkáně popsány další asociace vymezené druhy Cyperus fuscus, C. michelianus, Gnaphalium uliginosum a Heleochloa alopecuroides a s konstantním výskytem Plantago uliginosa, Potentilla supina a druhů třídy Bidentetea tripartitae. Všechny tyto asociace se liší převážně rozdílnou pokryvností uvedených druhů, jejich druhové složení je však velmi podobné. Proto tyto porosty zahrnujeme do jediné široké asociace, pro kterou je nejstarší platné jméno Cyperetum micheliani Horvatić 1931. Tato asociace byla popsána z Chorvatska, kde se v ní s velkou pokryvností vyskytuje teplomilný Cyperus michelianus, zatímco C. fuscus a Gnaphalium uliginosum jsou vzácnější a jejich pokryvnost je menší. U nás je tento poměr opačný a Cyperus michelianus se v porostech vyskytuje jen vzácně v teplých oblastech.