Svaz Deschampsion cespitosae zahrnuje luční porosty říčních niv ovlivňované vodou a nánosy bahna při pravidelných jarních záplavách a v létě zpravidla silně vysychající. Uplatňují se v nich druhy se širokou vlhkostní amplitudou, které po narušení dobře regenerují. Obvykle dominují vysoké trávy, např. psárka luční (Alopecurus pratensis), nebo širokolisté byliny jako krvavec toten (Sanguisorba officinalis), doplněné výrazně kvetoucími druhy o malé pokryvnosti, např. Lychnis flos-cuculi a Ranunculus acris. Nižší bylinná patra jsou zpravidla tvořena lučními (např. Cerastium holosteoides subsp. triviale, Leontodon autumnalis a Poa pratensis s. l.) a lučními ruderálními druhy (např. Agrostis stolonifera, Potentilla reptans, Ranunculus repens a Taraxacum sect. Ruderalia). Některé z nich se plně vyvíjejí až po první seči, kdy se mohou stát i dominantami porostů (Balátová-Tuláčková 1968). Na těch místech lučních celků, která jsou silněji narušována, např. povodněmi, pastvou nebo sešlapem, jsou vysoké druhy zcela potlačeny a utvářejí se druhově chudé porosty s převahou nízkých plazivých bylin a výběžkatých trav. Naopak na místech s menším narušováním porostů a půdy, např. na zřídka sečených okrajích luk, převládají konkurenčně silné vysoké druhy jako Euphorbia lucida, Filipendula ulmaria, Stachys palustris a Thalictrum flavum. V některých oblastech východního Německa, Polska, obvodů Panonské pánve a u nás ve středním Polabí, dolním Pomoraví a dolním Podyjí se v zaplavovaných loukách vyskytují vzácné kontinentální druhy, např. Allium angulosum, Carex melanostachya, Cnidium dubium, Scutellaria hastifolia, Pseudolysimachion maritimum a Viola pumila. Dále zde do luk vstupují některé druhy mokřadní vegetace, např. Carex acuta, ale i druhy přesahující do suchých trávníků, jako je Carex praecox. Zatímco mnohé nížinné aluviální louky jsou přirozeně druhově chudé, louky s uvedenými kontinentálními druhy mohou obsahovat i přes 50 druhů cévnatých rostlin na ploše 16–25 m², čímž se řadí k nejbohatším typům luční vegetace ve střední Evropě. Vysoká druhová bohatost je podmíněna jak periodickým střídáním záplav a sucha, tak pravidelným obhospodařováním (Krahulec 1996).

Vegetace zaplavovaných luk u nás pravděpodobně existovala od nejstaršího holocénu. Prostředí pravěkých niv mělo mnohem pestřejší škálu různých stanovišť lišících se typem substrátu, vlhkostí i dostupností živin. Tato vegetace byla pravděpodobně součástí sukcesních sérií na hlinitých náplavech a místy, např. v okolí napajedel zvěře a později dobytka, měla trvalejší ráz a podobala se dnešním loukám. Vzhledem k složitému a ne zcela prozkoumanému vývoji niv i absenci makrozbytkových analýz však přesnější představa chybí. Osídlování vyšších poloh a zintenzivnění zemědělství v nížinách ve vrcholném středověku (Opravil 1983) vedly ke vzniku pravidelných a rozsáhlých záplav v nivách na dolních tocích řek a sedimentaci několikametrových vrstev hlinitých substrátů, které zarovnaly reliéf niv a způsobily jejich velkoplošnou eutrofizaci (Blažková 1996). Následně došlo k plošnému rozšíření lužních lesů a poté k postupnému odlesňováním niv. Na současných nivních loukách, přizpůsobených pravidelným záplavám, převažují druhy s širokou ekologickou amplitudou ve vztahu k vlhkosti i světlu. V přirozených podmínkách přicházejí povodně po jarním tání v březnu až dubnu, někdy i po déletrvajících vydatných deštích v létě. Záplava zpravidla po několika dnech opadne a pouze v terénních sníženinách a periodických tůních se voda udržuje až několik týdnů. Rozsah a četnost záplav hlavně v minulosti každoročně kolísaly. V některých letech se během vegetačního období vyskytlo i několik povodní, jindy záplavy zasáhly jen nejblížší okolí říčního koryta. V současnosti jsou záplav v říčních nivách vlivem regulací toků do značné míry omezeny.

Optima vývoje dosahují louky svazu Deschampsion cespitosae zpravidla v druhé polovině května až první polovině června, kdy kvete většina dominantních druhů. V tomto období by měly být posečeny. V minulosti poskytovaly několik sečí za sezonu (na vlhkostně příznivých, živinami bohatých místech až čtyři) a byly zdrojem kvalitního sena. Koncem léta bývaly také extenzivně přepásány. Pravidelné povodně zabezpečovaly dostatek vody i živin z přirozených sedimentů, takže nebylo nutné přihnojování. Regulace vodních toků a změny ve vodním režimu vedly ke změnám v druhové skladbě zaplavovaných luk směrem k mezofilnějším společenstvům. Na mnoha místech byly polopřirozené luční porosty rozorány anebo ochuzeny vlivem hnojení a přesévání kulturními travními směsmi. V současnosti patří k největším problémům pokles zájmu o seno, které se po seči často pálí. Některé louky proto zůstaly bez pravidelného obhospodařování a zarůstají neofyty, ruderálními druhy a dřevinami, případně jsou zalesňovány.

Vegetace zaplavovaných luk svazu Deschampsion cespitosae je nejvíce dokumentována ze střední Evropy, zejména z České republiky, Slovenska, Rakouska, jižního a východního Německa, Polska a východní Francie (Balátová-Tuláčková 1969, Ellmauer & Mucina in Mucina et al. 1993a: 297–401, Matuszkiewicz 2001, Burkart et al. 2004, Botta-Dukát et al. 2005). Dále na východě je známa z Pobaltí (Balevičien&279; & Tučien&279; in Rašomavičius 1998: 28–76) a Ukrajiny (Solomakha 1995), na jihovýchodě z Maďarska (Borhidi 2003, Botta-Dukát et al. 2005), severního Chorvatska (Horvatiă 1930, Balátová-Tuláčková & Kneţeviă 1975), Srbska (Kojiă et al. 1998) a dolního Podunají v Rumunsku (Sanda et al. 1999) a Bulharsku. Směrem k jihovýchodu do společenstev vstupují druhy jihosibiřského, submediteránního a ponticko-panonského floroelementu. V severozápadní Evropě se některé typy těchto luk vyskytují např. v Anglii (Rodwell 1992) a Holandsku (Zuidhoff et al. in Schaminée et al. 1996: 163–226). Východní hranice rozšíření zaplavovaných luk je dosud nedostatečně známa; jejich výskyt lze předpokládat i v Rusku, odkud však chybějí údaje.

Základní druhové složení zaplavovaných luk v nivách větších řek je v celé střední Evropě podobné. V minulosti bylo popsáno několik svazů, které postihují variabilitu danou odlišnými dominantami a různým rozšířením diagnostických druhů. Na základě výskytu některých vzácných kontinentálních druhů (viz výše) vyčlenila Balátová-Tuláčková (1965, 1966, 1969) samostatný svaz Cnidion venosi, jehož vymezení se však do značné míry překrývá se svazy Deschampsion cespitosae Horvatić 1930 a Agrostion albae Soó 1941, popsanými již dříve z panonské oblasti Chorvatska a z Maďarska (Horvatić 1930, Soó 1941). Passarge (1964) popsal svaz Alopecurion pratensis Passarge 1964 pro obdobné louky severovýchodního Německa. Pro fyziognomicky odlišné luční porosty s dominancí vysokých bylin později Passarge (1977) vyčlenil podsvaz Veronico-Lysimachienion, který Balátová-Tuláčková (1981a) povýšila do úrovně samostatného svazu Veronico longifoliae-Lysimachion vulgaris. V dosavadním fytocenologickém přehledu české vegetace (Blažková & Balátová in Moravec et al. 1995: 68–81) byly v tomto okruhu vegetace vlhkých luk akceptovány tři svazy: Alopecurion (vymezený jako nivní louky bez kontinentálních druhů), Cnidion (nivní louky s kontinentálními druhy) a Veronico longifoliae-Lysimachion vulgaris (nivní louky s vysokými bylinami). Syntéza středoevropských fytocenologických dat (Botta-Dukát et al. 2005) však ukázala, že louky uvedených svazů tvoří svým floristickým složením poměrně homogenní skupinu s malými vnitřními rozdíly. Z toho důvodu je řadíme do jediného svazu, pro který přijímáme nejstarší platné jméno Deschampsion cespitosae Horvatić 1930.

Společenstva s převahou lučních ruderálních druhů, např. Agrostis stolonifera, Potentilla reptans a Ranunculus repens, jsou zejména v severozápadní Evropě zpravidla vyčleňována do samostatného svazu alternativními jmény Lolio perennis-Potentillion anserinae Tüxen 1947 nebo Potentillion anserinae Tüxen 1947 (Tüxen 1947, K. V. Sýkora 1983). V české fytocenologické literatuře (Hejný et al. 1979, Hejný et al. in Moravec et al. 1995: 152–157) byla tato vegetace uváděna pod jménem Agropyro-Rumicion crispi Nordhagen 1940 (podsvaz Ranunculo repentis-Rumicenion crispi Hejný et Kopecký in Hejný et al. 1979) a řazena do třídy sešlapávané synantropní vegetace Plantaginetea majoris Tüxen et Preising in Tüxen 1950 (nom. inval.). Vzhledem k výraznému zastoupení lučních druhů je tento svaz v modernějších přehledech vegetace zpravidla přiřazován ke třídě Molinio-Arrhenatheretea (Ellmauer & Mucina in Mucina et al. 1993a: 297–401, Pott 1995, Borhidi 1996, 2003, Rennwald 2000). V České republice je velmi obtížné tuto vegetaci odlišit od luk svazu Deschampsion cespitosae, protože druhové složení obou typů je velmi podobné a odlišnosti jsou zpravidla jen v kvantitativním zastoupení jednotlivých druhů. Tyto druhy se navíc vesměs vyznačují širokou ekologickou amplitudou, a proto nemají významnější diagnostickou hodnotu.

V přehledu rostlinných společenstev České republiky (Blažková & Balátová in Moravec et al. 1995: 68–81) je do svazů Alopecurion, Cnidion a Veronico-Lysimachion zařazeno celkem 16 asociací, z nichž většina je vymezena dosti úzce, nemá dobré diagnostické druhy odlišné od jiných asociací a je dokumentována jen malým množstvím fytocenologických snímků. Většinu z nich zahrnujeme do pěti šířeji pojatých asociací Poo trivialis-Alopecuretum pratensis, Holcetum lanati, Lathyro palustris-Gratioletum officinalis, Cnidio dubii-Deschampsietum cespitosae a Scutellario hastifoliae-Veronicetum longifoliae. Asociace Deschampsio-Senecionetum aquatici Balátová-Tuláčková 1973 a Sanguisorbo-Polygonetum bistortae Balátová-Tuláčková 1985, které Blažková & Balátová (in Moravec et al. 1995: 68–81) zařadily do svazu Alopecurion, mají nevyhraněné druhové složení přechodné ke svazu Calthion palustris, a v tomto přehledu je proto nerozlišujeme.