Svaz Dicrano-Pinion zahrnuje lesy, v jejichž stromovém patře převládá borovice lesní (Pinus sylvestris), občas s příměsí listnatých dřevin, jako je bříza bělokorá (Betula pendula), buk lesní (Fagus sylvatica), dub letní (Quercus robur) a dub zimní (Q. petraea agg.). Ve větších nadmořských výškách a klimaticky inverzních polohách se připojuje i smrk ztepilý (Picea abies) a na stanovištích ovlivněných vodou jedle bělokorá (Abies alba). Keřové patro bývá slabě vyvinuto a vedle zmlazujících dřevin stromového patra v něm rostou i jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) nebo krušina olšová (Frangula alnus). Pro bylinné patro, často druhově velmi chudé, je charakteristická přítomnost acidofilních keříčků, především brusnice borůvky a brusinky (Vaccinium myrtillus a V. vitis-idaea) a vřesu (Calluna vulgaris), na vlhkých stanovištích vzácně i rojovníku bahenního (Rhododendron tomentosum). Dalšími druhy bylinného patra jsou acidofilní trávy metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a kostřava ovčí (Festuca ovina), ke kterým přistupují i další druhy suchých kyselých půd (např. Hieracium murorum, Luzula luzuloides a Melampyrum pratense). Na skalnatých stanovištích se k nim druží skalní druhy (např. Asplenium septentrionale, Aurinia saxatilis, Campanula rotundifolia agg. a Festuca pallens). Na mírně vlhkých půdách roste hasivka orličí (Pteridium aquilinum), pro vlhčí půdy jsou typické trávy, a to bezkolence (Molinia caerulea agg.) a třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Mechové patro dosahuje velké pokryvnosti a bývá druhově poměrně bohaté; převažují v něm acidofilní druhy Dicranum polysetum, D. scoparium, Hylocomium splendens, Leucobryum glaucum s. l. a Pleurozium schreberi, na sušších písčitých půdách také Ceratodon purpureus a Polytrichum piliferum, na vlčích půdách a surovém humusu pak Bazzania trilobata, Sphagnum capillifolium s. l., S. girgensohnii aj. V prosvětlených porostech na suchých a velmi kyselých písčitých půdách jsou časté keříčkovité lišejníky Cetraria islandica, Cladonia arbuscula, C. rangiferina s. l. a další druhy dutohlávek, na kamenech bývají časté lupenité lišejníky (například zástupci rodů Parmelia s. l. a Umbilicaria).

V České republice se porosty tohoto svazu vyskytují především v Českém masivu od kolinního do montánního stupně, a to na několika odlišných typech stanovišť. Jsou to jednak skalnaté svahy říčních údolí na obtížně zvětrávajících krystalinických horninách s velmi kyselými a mělkými půdami typu litozem nebo ranker litický. Dále jsou to plošiny v oblastech tvořených pískovcovými sedimenty a vátými písky, na kterých se tvoří lehké písčité půdy typu podzol arenický nebo kambizem arenická, které mohou být v terénních sníženinách zamokřené. Vyskytují se také na hadcích, které jsou díky specifickému chemismu pro většinu ostatních dřevin toxické; na svazích s vystupujícím hadcovým podložím jsou vyvinuty půdy typu ranker, na plošinách pak kambizem, místy oglejená. Mimo uvedená stanoviště, na kterých by borovice převažovala i bez vlivu člověka, rostou bory svazu Dicrano-Pinion i na dalších stanovištích, kam se rozšířily v průběhu holocénu díky plošné acidifikaci půd a dlouhodobému vlivu člověka na lesní porosty (např. Pokorný 2005). Prosazováním borovice při zakládání kulturních lesů se od 18. století rozloha borových porostů u nás ještě podstatně zvětšila.

Borovice lesní se podle palynologických dokladů na našem území běžně vyskytovala v pleistocénu (Jankovská & Pokorný 2008, Kuneš et al. 2008a). V pozdním glaciálu tvořila řídké lesy spolu s břízou (Rybníčková & Rybníček in Neuhäuslová et al. 1998: 34–42). Ve starším holocénu se do těchto lesů zapojovala líska a postupně i další dřeviny. Jejich konkurencí byla borovice, která má širokou ekologickou niku, ale malou konkurenceschopnost, postupně vytlačena na extrémní stanoviště, jako jsou skalní výchozy, písčiny, hadce a podmáčené rašelinné půdy. Tento proces vyvrcholil v atlantiku, holocenním klimatickém optimu, kdy na našem území došlo k největšímu plošnému rozvoji smíšených lesů. Opětovnému šíření borovice napomohla postupná acidifikace krajiny, která začala na přelomu doby bronzové a železné v důsledku vymývání karbonátů z půd (Ložek 1997, Pokorný & Kuneš 2005). Acidifikace byla nejrychlejší ve větších nadmořských výškách, kde vydatnější srážky rychleji vymývají půdu, a také na půdách bez sprašového základu, například na pískovcích. Důležitý byl i rostoucí vliv člověka na lesní porosty, především lesní pastva a hrabání steliva, což mělo za následek degradaci lesních půd a jejich nevhodnost pro náročnější dřeviny. Lze proto předpokládat, že už před nástupem moderního lesnictví se borové porosty hojně vyskytovaly i na stanovištích, na nichž se dnes výskyt borovice považuje za sekundární (Málek 1979, Pokorný 2005).

Svaz Dicrano-Pinion se izolovaně vyskytuje ve Skotsku (Rodwell 1991) a dále je rozšířen od Francie přes střední Evropu a jižní Skandinávii do evropské části Ruska a patrně až na jižní Sibiř. Je udáván z Dánska (Lawesson 2004), jižního Norska (Kielland-Lund 1981), jižního Švédska (Dierßen 1996), Francie (Bardat et al. 2004, Gégout et al. 2008), Nizozemska (Hommel et al. in Stortelder et al. 1999: 229–254), Německa (Seibert in Oberdorfer 1992: 53–80, Heinken & Zippel 1999, Schubert et al. 2001a, Berg in Berg et al. 2004: 459–468, Heinken 2008), Švýcarska (Keller et al. 1998), Rakouska (Wallnöfer et al. in Mucina et al. 1993b: 299–305, Eichberger et al. in Willner & Grabherr 2007: 177–181), Slovenska (Jarolímek et al. 2008), Polska (W. Matuszkiewicz 1962, J. M. Matuszkiewicz 2001), Lotyšska (Jermacāne & Laiviņš 2001), Rumunska (Coldea 1991), Ukrajiny (Solomaha 2008, Didukh et al. in Didukh et al. 2011: 143–199) a Ruska (Bulohov & Solomešč 2003, Jamalov et al. 2007). Acidofilní bory boreální oblasti jsou na rozdíl od acidofilních borů temperátní oblasti řazeny do svazu Cladonio stellaris-Pinion sylvestris Kielland-Lund ex Ermakov et Morozova 2011 (Ermakov & Morozova 2011).

Svaz acidofilních kontinentálních borů popsal Libbert (1933) pod ilegitimním jménem Pinion medioeuropaeum. Oberdorfer (1957) nahradil toto jméno legitimním jménem Pinion a nezávisle na Oberdorferovi jej W. Matuszkiewicz (1962) nahradil rovněž legitimním jménem Dicrano-Pinion. Jméno Pinion (Libbert 1933) Oberdorfer 1957 má prioritu, v literatuře se však téměř nepoužívá, a proto Dengler et al. (2004) navrhli konzervaci jména Dicrano-Pinion (Libbert 1933) Matuszkiewicz 1962. Jejich návrh zde přejímáme.

Oproti dřívějším vegetačním přehledům České republiky (Moravec in Moravec et al. 1995: 124–125, Husová in Husová et al. 2002: 20–35) nebyla ve zde předložené klasifikaci svazu Dicrano-Pinion rozlišena asociace Betulo carpaticae-Pinetum sylvestris Mikyška 1970, která není výrazně floristicky diferencována oproti asociaci Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris. Dále nebyla rozlišena asociace teplomilných skalních borů Cardaminopsio petraeae-Pinetum sylvestris Hübl et Holzner 1977, udávaná z Rakouska (Eichberger et al. 2004) a u nás z jihozápadní Moravy (Chytrý & Vicherek 1995, 1996), jelikož se floristicky neliší od analogické asociace teplomilných borů Hieracio pallidi-Pinetum sylvestris rozlišované v Čechách a německém pohoří Harz (Schubert et al. 2001a). Změnilo se také pojetí asociace Cladino-Pinetum sylvestris. V předchozích přehledech byly do této asociace (uváděné pod jménem Cladonio rangiferinae-Pinetum sylvestris Juraszek 1928) řazeny lišejníkové bory rostoucí na výchozech minerálně chudých a obtížně zvětrávajících hornin v hlubokých říčních údolích. V souladu s originálním popisem této asociace do ní řadíme pouze lišejníkové bory mělkých písčitých půd na rovinatých terénech na pískovcích nebo žulových zvětralinách, zatímco ostatní bory s dominancí keříčkových lišejníků řadíme do asociace Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris, varianty Cladonia rangiferina. Vegetace rašelinných brusnicových borů asociace Vaccinio uliginosi-Pinetum sylvestris byla ze svazu Dicrano-Pinion, ve kterém byla v českých vegetačních přehledech tradičně uváděna, přeřazena do svazu rašelinných lesů Vaccinio uliginosi-Pinion sylvestris.