Svaz zahrnuje vegetaci teplomilných, jednoletých, nízkých druhů písčitých půd. Mnohé z nich jsou poléhavé, díky čemuž mohou alespoň částečně odolávat sešlapu (např. Cynodon dactylon, Digitaria ischaemum, D. sanguinalis, Eragrostis minor, Hibiscus trionum a Portulaca oleracea). Porosty se vyvíjejí během léta, kdy je sucho a horko, přesto mohou být velmi husté. Je to dáno jejich schopností využít maximum dosažitelné vlhkosti z ranní rosy. Navíc svým růstem alespoň částečně zabraňují vysychání půdy na stanovišti (Pandža et al. 2005). Dominantami jsou jednoleté trávy, u nichž je častý C4 metabolismus (Krippelová & Mucina 1988). Převažují rostliny se stres-tolerantní nebo ruderální strategií (Kropáč 2006).

Půdy jsou lehké, písčité, s malým obsahem organických látek. V klimaticky příznivých, teplých a suchých oblastech střední Evropy se druhy svazu Eragrostion cilianensi-minoris vyskytují na různých stanovištích, kde tvoří důležitou složku ruderální vegetace, vegetace sešlapávaných míst a vegetace polních plevelů. Oproti tomu v chladnějších a vlhčích oblastech je jejich výskyt omezen pouze na ruderální a sešlapávaná stanoviště. To může mít několik příčin, z nichž nejvýznamnější je pravděpodobně konkurence plodiny a ostatních druhů na polích (Holzner 1978). Kromě toho může být na ruderálních a sešlapávaných stanovištích teplejší mikroklima a půdy bohatší živinami nebo vápníkem (např. díky opadu omítky z okolních zdí a navážkám stavebního materiálu). Svaz Eragrostion cilianensi-minoris je svým druhovým složením a vlastnostmi diagnostických druhů přechodným typem mezi vegetací ruderální, segetální a vegetací sešlapávaných míst (Mucina & van Tongeren 1989, Čarni & Mucina 1998).

Vegetace svazu Eragrostion cilianensi-minoris se vyskytuje ve střední Evropě a na Balkáně, přičemž je nejhojněji zastoupena v panonské oblasti (Čarni & Mucina 1998). Vyskytuje se v Rakousku (Mucina in Mucina et al. 1993: 110–168), na Slovensku (Jarolímek et al. 1997), v Maďarsku (Borhidi 2003), Rumunsku (Morariu 1943) a bývalé Jugoslávii (Pandža et al. 2005). Areál svazu však zasahuje i do Francie (Julve 1993), Německa (Müller in Oberdorfer 1993b: 48–114, Passarge 1996), Polska (Matuszkiewicz 2007) a na Ukrajinu (Solomaha 2008). V západní Evropě jsou doklady o výskytu svazu Eragrostion cilianensi-minoris pouze z ruderálních a mírně sešlapávaných stanovišť. V jižní Evropě se na analogických stanovištích vyskytují vikariantní vegetační typy řazené do svazů Euphorbion prostratae (Pyrenejský poloostrov) a Polycarpo-Eleunision indicae (východní Mediterán) (Čarni 1996, Čarni & Mucina 1998). V České republice je rozšíření svazu omezeno na nejteplejší oblasti, kde se vyskytuje hlavně na stanovištích ruderálních a sešlapávaných, vzácněji na polích.

Jméno Eragrostion poprvé navrhl Tüxen (1950) pro podsvaz svazu Panico-Setarion. Toto uveřejnění je však neplatné; stejně jako u všech ostatních jmen navržených v této práci jde o nomen nudum. Validní popis svazu Eragrostion uveřejnil Oberdorfer (1954), který neuvádí žádné druhové epiteton a v jeho vlastních fytocenologických snímcích se žádný druh rodu Eragrostis nevyskytuje, přestože tyto snímky řadí do asociace Hibisco trioni-Eragrostietum megastachyae Tüxen 1950 (Eragrostis megastachya = E. cilianensis). Odkazuje však na práci Slavnić (1951) a dvě asociace v ní popsané, v jejichž originálních diagnózách se vyskytují druhy Eragrostis major (= E. cilianensis) a E. minor. Proto doplňujeme jméno svazu Eragrostion na Eragrostion cilianensi-minoris.

U nás rozlišujeme tři asociace tohoto svazu. Není vyloučen ani okrajový výskyt čtvrté asociace, Hibisco trioni-Eragrostietum poaeoidis Soó et Tímár 1957, s dominantním ibiškem trojdílným (Hibiscus trionum). Hejný & Kropáč (in Moravec et al. 1995: 133–141) uvádějí možný výskyt této asociace jako plevelového společenstva okopanin na jižní Moravě. Společenstvo však dosud nebylo z České republiky doloženo (Kropáč 2006). Údaje o výskytu této panonské asociace pocházejí z jižního Slovenska (Eliáš 1982b, Jarolímek et al. 1997, Mochnacký 2000, Kropáč & Mochnacký 2009), Maďarska (Borhidi 2003), Srbska (Kojić et al. 1998) a Rumunska (Sanda et al. 1999), z Rakouska však uváděna není (Mucina in Mucina et al. 1993: 110–168). Přesto lze předpokládat, že se tato asociace mohla dříve vzácně vyskytovat na jižní Moravě. Starší doklady uvádějí spontánní výskyt ibišku trojdílného v Dyjsko-svrateckém úvalu, Hustopečské pahorkatině a v okolí Sedlce u Mikulova (Slavík in Hejný et al. 1992: 282–316). V České republice byl ibišek trojdílný zaznamenán ve dvou fytocenologických snímcích (P. Pyšek & Rydlo 1984, Kropáč 2006), ani v jednom případě však nejde o vegetaci svazu Eragrostion cilianensi-minoris a výskyt druhu byl na daných lokalitách jen dočasný, nikoliv dominantní.