Třída Erico-Pinetea zahrnuje druhově bohaté bory suchých a živinami chudých půd na bazických substrátech v Alpách, Karpatech, pohořích Balkánského poloostrova a na Krymu, vzácně i v předhůřích uvedených pohoří a v jižní Itálii. Společným rysem těchto borů je významné zastoupení středo- a jihoevropských horských, případně submediteránních druhů, zatímco velká část druhů boreokontinentální tajgy chybí. Ve větší části Alp a v Karpatech v nich dominuje borovice lesní (Pinus sylvestris), ale na východním okraji Alp u Vídně a dále od jihovýchodních Alp po Balkán a Krym ji většinou nahrazuje borovice černá (Pinus nigra), zastoupená různými poddruhy, zejména P. nigra subsp. nigra a subsp. pallasiana (Trinajstić 1999). Na Balkáně a v jižní Itálii se místy uplatňuje také reliktní Pinus heldreichii (Horvat et al. 1974).

Stanovištěm těchto borů jsou zpravidla suché, strmé a skalnaté svahy s mělkou půdou typu rendzina na dolomitu nebo tvrdých typech vápence, vyskytují se však i na balvanitých sutích, málo zazemněných morénách a vyšších štěrkových terasách horských a podhorských řek. Na těchto suchých a živinami chudých stanovištích je zvláště v oblastech srážkového stínu potlačen rozvoj listnatých stromů i na vlhkost náročnějších jehličnanů, zejména smrku. Naopak se uplatňují konkurenčně slabé, ale na vlhkost a živiny nenáročné borovice. Řídké koruny borovic propouštějí hodně světla, což umožňuje rozvoj poměrně bohatého keřového a bylinného patra, ve kterém rostou různé reliktní světlomilné druhy, některé z nich typické spíš pro travinnou vegetaci. Zatímco v suchých údolích Centrálních Alp jsou tyto lesy často široce rozšířeny a někde jsou dokonce dominantním typem vegetace v krajině, ve vlhčích oblastech v okrajových částech pohoří, zejména v Severních Alpách, jsou vázány hlavně na svahy ovlivněné fénovými větry (Hölzel et al. 1996). Kromě suchých dolomitových a vápencových svahů se tato vegetace vyskytuje i na hadcích (Horvat 1959, Ritter-Studnicka 1967, 1970), kde ke stresu z nedostatku vody přistupuje toxický vliv těžkých kovů obsažených v této hornině a nepoměr v dostupnosti hořčíku a vápníku. I tyto podmínky snáší borovice lépe než její potenciální konkurenční dřeviny.

Bory třídy Erico-Pinetea jsou reliktním typem vegetace, která má vývojový základ v borových lesích, jež byly v nezaledněných částech Východních Alp i dalších oblastech střední a jihovýchodní Evropy široce rozšířeny v posledním glaciálu (Kral 1979). Během holocénu se v důsledku šíření konkurenčně silnějších širokolistých opadavých dřevin jejich areál zmenšil do izolovaných ostrůvků na mezoklimaticky a edaficky příznivých stanovištích. Jelikož v těchto borech širokolisté opadavé stromy a smrk chybějí nebo jsou zastoupeny jen s menší pokryvností, v bylinném patře se uchovává řada reliktních druhů s disjunktním areálem (Niklfeld 1972). V minulosti byly lesy horského stupně Alp, Karpat a dinarid na mnoha místech využívány k pastvě dobytka a hrabání steliva, případně byly těženy nebo vypalovány. To mohlo přispět k rozšíření borů i na sekundární stanoviště, kde by při absenci narušování zřejmě rostly jiné typy lesa s konkurenčně silnějšími dřevinami. Na mnohých místech se dnešní bory mohly vyvinout i na opuštěných pastvinách, které původně vznikly na místě lesů s náročnějšími dřevinami (Hölzel et al. 1996). Tyto sekundární lesy dnes procházejí procesem pomalé sekundární sukcese, při které se vracejí listnaté dřeviny nebo smrk a světlomilné druhy z podrostu ustupují.

Lesy třídy Erico-Pinetea jsou velkoplošně rozšířeny v suchých údolích Centrálních Alp, zatímco ve srážkově bohatších jižních a Severních Alpách, stejně jako v Karpatech jsou vzácnější a více vázané na suché strmé svahy s mělkými půdami. V suchých údolích Západních Alp, na východ až po údolí Innu, je třída zastoupena svazem Ononido rotundifoliae-Pinion, ve kterém se vyskytují submediteránně-montánní suchomilné druhy nezasahující do borových lesů Východních Alp (např. Astragalus monspessulanus, Odontites viscosus, Onobrychis saxatilis a Ononis rotundifolia; Braun-Blanquet 1961, Sommerhalder 1992, Keller et al. 1998, Eichberger in Willner & Grabherr 2007: 168–169). Ve Východních Alpách se vyskytuje svaz Erico carneae-Pinion, který zasahuje i do jižního Německa a vzácně do Českého masivu. Bory na analogických stanovištích v Západních Karpatech jsou podobné alpským borům, ale vzhledem k zastoupení některých karpatských endemitů a subendemitů (např. Knautia kitaibelii, Minuartia langii, Pulsatilla slavica, Thymus pulcherrimus subsp. sudeticus; Fajmonová 1978) a absenci vřesovce pleťového (Erica carnea), typického pro alpské porosty, jsou zpravidla řazeny do samostatného svazu Pulsatillo slavicae-Pinion Fajmonová 1978. Pro rumunské Karpaty pak Coldea (1991) vymezuje samostatný svaz Seslerio rigidae-Pinion Coldea 1991. Na vápencích, dolomitech a hadcích v dinaridech, pohořích jižní části Balkánského poloostrova a v jižní Itálii se vyvíjejí bory s borovicemi Pinus nigra nebo P. heldreichii a silnějším zastoupením submediteránních druhů včetně teplomilných listnáčů Fraxinus ornus a Ostrya carpinifolia (Horvat 1959, Horvat et al. 1974). Třída Erico-Pinetea zřejmě zasahuje i na jižní Krym, kde je dominantou Pinus nigra, a na křídové slínovce v údolích jihovýchodní Ukrajiny, kde převládá Pinus sylvestris (Didukh 2003).