Struktura a druhové složení. Festuco-Veronicetum je teplomilné společenstvo jarních efemér s výrazným zastoupením jednoletých rozrazilů Dilleniova a jarního (Veronica dillenii, V. verna) a občasným výskytem geofyta křivatce českého (Gagea bohemica). Kromě dalších efemérních terofytů, např. Arabidopsis thaliana, Erophila verna a Myosotis stricta, se s menší pokryvností uplatňují i nízké sukulenty, jako jsou různé druhy rodu Sedum, a místy se vyskytují také vytrvalé druhy trav a dalších bylin, např. trsnaté úzkolisté kostřavy (nejčastěji Festuca ovina a F. rupicola). Pravidelně jsou zastoupeny nízké xerofilní mechy, zejména Ceratodon purpureus a Polytrichum piliferum, a také některé lišejníky, zejména rodu Cladonia. Porosty jsou maloplošné, většinou zabírají plochu od jednoho do několika m² a vzhledem k mechanickému narušování půdy mají poměrně malou pokryvnost. Fenologické optimum této vegetace je v druhé polovině dubna, kdy kvete většina efemér. Gagea bohemica zůstává většinou sterilní, a pokud kvete, tak zpravidla již v březnu. V červnu už jsou efeméry odumřelé a stanoviště má charakter různě velkých porostních mezer v trávnících s nápadně velkou pokryvností nízkých mechů a lišejníků. Uvedené efemérní druhy se často vyskytují i v malých porostních mezerách suchých trávníků na kyselých půdách nebo trávníků na písčinách; pokud však na ploše převládají vytrvalé druhy, chápeme tyto výskyty jen jako synuzii ve společenstvech třídy Festuco-Brometea nebo svazu Corynephorion canescentis. V době kvetení efemér se v porostech vyskytuje zpravidla 15–25 druhů cévnatých rostlin na ploše 1–10 m².
Stanoviště. Festuco-Veronicetum se vyskytuje na mělkých litozemích a rankerech na kyselých silikátových horninách, nejčastěji na granitu, granodioritu, rule, granulitu, buližníku a proterozoických břidlicích, vzácně např. i na čediči. Dříve se nacházelo i na štěrkopískových terasách. Typickým stanovištěm jsou skalní hrany a světliny v rozvolněných zakrslých doubravách na horních částech jižně orientovaných svahů říčních údolí, kde se často zdržuje zvěř nebo výletníci, a půda je proto mechanicky narušována a vystavena erozi. Většinou však jde o plošky s menším sklonem svahu, zatímco na sousedních strmějších svazích se vyvíjí vegetace svazu Alysso-Festucion pallentis. Kromě hran údolí se toto společenstvo vzácně vyskytuje i na mírně zvlněném reliéfu v komplexech suchých trávníků v okolí výchozů silikátových hornin. Velmi často jde o místa, kde je mělká vrstva půdy narušována tvorbou jehlového ledu. Jehlový led vzniká na výslunných místech v zimě a v předjaří, kdy za slunečných dnů půda nasákne vodou a v noci zmrzne v půdních pórech, čímž se vytvoří až několik centimetrů vysoké krystalky ledu. Tvorba ledu půdu načechrává a zároveň trhá kořeny mladých jedinců vytrvalých rostlin. Načechraná půda také snáze vysychá a tyto faktory znemožňují růst konkurenčně silných vytrvalých rostlin. Jehlový led ale nevadí efemérám, které nemají rozsáhlejší kořenový systém, a zvláště pak těm druhům, které klíčí až na jaře.
Dynamika a management. Na skalních výchozech jde zčásti o společenstvo přirozené, většina porostů je však ovlivňována disturbancemi, jako je sešlap nebo půdní eroze. Na narušovaných místech se snáze vytváří jehlový led, který prohlubuje disturbanci v malém měřítku. Plošky narušené jehlovým ledem během několika sezon zpravidla zarostou mechy, lišejníky a vytrvalými bylinami. Na stadium s polštářovitými mechy, pod kterými se jehlový led tvoří jen omezeně, může být vázán výskyt některých konkurenčně slabých geofytů, jako je Gagea bohemica, která nesnáší konkurenci vytrvalých rostlin ani kypření půdy (Blažková 1988a). V sousedství zarůstajících plošek se zpravidla dříve či později objevují další plošky narušené činností zvěře nebo člověka, na nichž se znovu tvoří jehlový led, vzniká stadium s efemérami a opakuje se sukcese kryptogamů a vytrvalých rostlin.
V minulosti bylo Festuco-Veronicetum daleko hojnější na suchých pastvinách v oblastech se silikátovými horninami, kde se vyskytovalo na silně vypásaných místech. Po opuštění pastvin však tato rozvolněná místa zarostla vyššími bylinami a společenstvo efemér zaniklo. Dnes se udržuje většinou jen maloplošně na sešlapávaných plochách v okolí vyhlídkových bodů nebo v místech shromaždišť a zálehů zvěře, např. v zaječích peleších.
Variabilita. Jde o poměrně málo variabilní společenstvo, ve kterém však při postupující sukcesi mohou přibývat druhy suchých trávníků, např. Potentilla arenaria a Pseudolysimachion spicatum. Na skalnatějších a méně narušovaných stanovištích je typické větší zastoupení teplomilných skalních druhů (Seseli osseum aj.), zatímco směrem do chladnějších oblastí může ustupovat Gagea bohemica a Veronica dillenii a naopak přibývat Scleranthus perennis; v tom případě jde o přechod k asociaci Polytricho piliferi-Scleranthetum perennis. Na plochách s hustšími porosty mechů a lišejníků je zpravidla zastoupeno méně jarních efemér kvůli úbytku porostních mezer vhodných pro jejich klíčení.
Hospodářský význam a ohrožení. Společenstvo nemá hospodářský význam, je však biotopem silně ohroženého křivatce českého (Gagea bohemica). Po ukončení pastvy suchých trávníků jeho porosty na mnoha místech ustoupily kvůli zarůstání hemikryptofytními bylinami, zvláště travami. Lokality na hranách říčních údolích se však zdají být poměrně stabilní a nepříliš ohrožené.
Syntaxonomická poznámka. Korneck (1975) přejmenoval asociaci Festuco-Veronicetum dillenii Oberdorfer 1957, popsanou ze středního Porýní, na Gageo saxatilis-Veronicetum dillenii (Oberdorfer 1957) Korneck 1975 a současně popsal Gageo bohemicae-Veronicetum dillenii Korneck 1975 jako novou asociaci pro analogická společenstva České republiky a přilehlé části Rakouska. Floristické rozdíly mezi českými a západoněmeckými společenstvy jsou však velmi malé a spočívají spíše v přesahu různých druhů z okolních suchých trávníků. Proto chápeme Korneckovy asociace jako asociaci jedinou a používáme pro ni původní jméno.
Asociaci Veronico dillenii-Galietum pedemontani Eliáš 1980, charakterizovanou druhem Cruciata pedemontana a u nás dokumentovanou z údolí Dyje u Znojma (Chytrý & Vicherek 2003), lze pravděpodobně také přiřadit k asociaci Festuco-Veronicetum dillenii. Na jižní Moravě, ve východním Rakousku a na jižním Slovensku se Cruciata pedemontana vyskytuje v rozmanitých kombinacích s jinými druhy, a proto patrně nemá smysl rozlišovat na základě jejího výskytu samostatnou asociaci.