Do třídy Galio-Urticetea jsou řazena nitrofilní společenstva s převahou mezofilních vytrvalých druhů s většími nároky na půdní a vzdušnou vlhkost. Jde především o širokolisté byliny, např. Aegopodium podagraria. Anthriscus sylvestris. Chaerophyllum aromaticum. C. hirsutum. Heracleum sphondylium. Lamium album. L. maculatum. Petasites hybridus. Rumex obtusifolius . Urtica dioica. Hojně jsou zastoupeny i trávy (např. Dactylis glomerata. Elymus caninus. Elytrigia repens . Poa trivialis) a v některých společenstvech se s vyšší konstancí vyskytují jednoleté až krátce vytrvalé nitrofilní ruderální druhy (např. Galium aparine. Geranium robertianum. Geum urbanum . Impatiens parviflora).

Společenstva řazená do třídy Galio-Urticetea se nejčastěji vyskytují ve formě lemových porostů, mohou ale porůstat i značně rozsáhlé plochy. Porosty bývají většinou zapojené a tvoří velké množství biomasy. Často jsou druhově chudé a mají jedinou výraznou dominantu. Mechové patro se vyvíjí na méně narušovaných půdách a vyskytují se v něm především pleurokarpní druhy mechů, např. Brachythecium rivulare. B. rutabulum. Hypnum cupressiforme. Plagiomnium affine s. l. a P. undulatum.

Společenstva této třídy osídlují různé typy čerstvě vlhkých až vlhkých, případně i mírně vysychavých půd bohatých dusíkem a fosforem. Jde jak o stanoviště přirozeného původu, tak o stanoviště vzniklá druhotně činností člověka. V přirozené krajině tato vegetace osídlovala například okraje mezofilních lesů a křovin, lesní světliny a plochy po vývratech, paty skal a sutí, okolí stezek a shromaždišť zvěře, břehy vodních toků nebo lemy pobřežních křovin. Všechna tato stanoviště se vyznačují dobrou dostupností živin a mechanickým narušováním vegetace nebo půdního povrchu, ať už jde o sesuvy půdy a kamení, sešlap a hrabání zvěře nebo erozně-akumulační procesy v nivách potoků a řek. S rostoucím vlivem člověka na krajinu docházelo jednak ke změnám druhového složení přirozených nitrofilních lemových společenstev, jednak vznikala také druhotná stanoviště s obdobnými stanovištními vlastnostmi, na která se tato vegetace rozšířila (Kopecký & Hejný 1971). Často jde o antropogenní stanoviště přímo v lidských sídlech a jejich okolí, např. příkopy a meze podél cest a silnic, skládky, zarostlé parky a zahrady, příměstské lesy, regulované břehy vodních toků a lemy sekundárních lesních porostů. Na stanovištích ovlivněných člověkem se v dnešní krajině vyskytuje především vegetace svazů Geo urbani-Alliarion petiolatae . Aegopodion podagrariae. Naopak pro přirozená nebo polopřirozená stanoviště je charakteristická vegetace svazů Senecionion fluviatilis. Petasition hybridi a Impatienti noli-tangere-Stachyion sylvaticae.

Ve srovnání s ostatními typy naší ruderální bylinné vegetace má vegetace třídy Galio-Urticetea v průměru největší podíl původních druhů (Simonová & Lososová 2008). Je tvořena především apofyty, tj. původními druhy rostoucími na antropogenních stanovištích (Holub & Jirásek 1967, Kopecký 1984b). Společenstva jsou také výrazně ovlivněna přesahem druhů z okolní vegetace, především z vlhkých a mezofilních luk, mezofilních lesů a ve vyšších polohách také z horských vysokobylinných niv nebo lesních pramenišť. Na stanovištích silněji ovlivněných člověkem, často v menších nadmořských výškách, se uplatňují i ruderální druhy, z nichž některé jsou u nás nepůvodní, hlavně archeofyty (např. Arrhenatherum elatius. Ballota nigra. Chelidonium majus. Cirsium arvense. Convolvulus arvensis. Lamium album . Lapsana communis). Tyto druhy se častěji vyskytují například v nitrofilních společenstvech svazů Geo urbani-Alliarion petiolatae a Aegopodion podagrariae, méně ve svazech Impatienti noli-tangere-Stachyion sylvaticae a Senecionion fluviatilis. Z neofytů je pro vegetaci třídy Galio-Urticetea zejména typický výskyt invazní netýkavky malokvěté (Impatiens parviflora), která má mezi neofyty v České republice vůbec nejširší ekologickou amplitudu (Chytrý et al. 2005). Hlavně podél vodních toků, ale i na různých synantropních stanovištích v sídlech a okolí bývají často zastoupeny i další neofyty, např. Aster novi-belgii s. l., Bidens frondosa. Echinocystis lobata. Helianthus tuberosus . Impatiens glandulifera. Zvláštním typem vegetace třídy Galio-Urticetea je horská nitrofilní vegetace svazu Rumicion alpini, která sdružuje společenstva vzniklá v minulosti záměrným zavlečením a pěstováním některých neofytů, které posléze vytvořily nápadné porosty.

Vegetace třídy Galio-Urticetea se v Evropě vyskytuje v temperátní zóně a zasahuje i na jih do submediteránní zóny. Na východě se vyskytuje v celém areálu opadavých listnatých lesů třídy Querco-Fagetea, např. na Jižním Uralu (Jamalov et al. 2004) a ve východním Íránu (Sádlo, nepubl.). Na střední Evropu je vázán svaz Petasition hybridi, výhradně na evropská pohoří svaz Rumicion alpini. V České republice se vegetace třídy Galio-Urticetea vyskytuje především v mírně teplých až chladných, srážkově bohatých oblastech. Ve vyšších polohách je nejrozšířenějším typem ruderální vegetace a nahrazuje zde ruderální vegetaci tříd Artemisietea vulgaris . Stellarietea mediae. V teplých a suchých oblastech nižších poloh přednostně osídluje zastíněná a vlhčí místa. V závislosti na nadmořské výšce se tato vegetace výrazně diferencuje: mezi teplomilnější vegetaci, vyskytující se převážně v nížinách a teplejších pahorkatinách, patří svazy Geo urbani-Alliarion petiolatae . Senecionion fluviatilis, naopak výhradně na vyšší polohy jsou vázány svazy Petasition hybridi, Rumicion alpini a některé asociace svazu Aegopodion podagrariae.

Od počátku holocénu do současnosti je vegetace třídy Galio-Urticetea ve střední Evropě stále hojnější. Pravděpodobně se zde vyskytuje přinejmenším už od posledního glaciálu, kdy byla vázána hlavně na živinami bohaté a mikroklimaticky méně extrémní nivy toků, na nichž lze v té době předpokládat vysokobylinnou vegetaci obdobnou dnešním svazům Petasition hybridi . Senecionion fluviatilis. Podobně jako u jiných typů ruderální vegetace byla paleolitická a mezolitická synantropní společenstva třídy Galio-Urticetea dosti vzácná, vázaná např. na pravidelná tábořiště lovců a sběračů. Druhovým složením se zřejmě podobala přirozeným porostům zastoupeným kolem napajedel a vlhkých jeskynních vchodů, kde byla půda přirozeně bohatá dusíkem a fosforem. Vegetace nitrofilních lemů a lesních světlin je pravděpodobně stejného stáří jako živinově bohaté mezofilní lesy, její vznik tedy spadá do boreálu až atlantiku. Synantropní společenstva této třídy se formovala během zemědělské části pravěku, a to zřejmě dosti pomalu, protože archeofytů v nich bylo málo a naopak hojné byly druhy přirozené vegetace. Svazy Geo urbani-Alliarion petiolatae a Aegopodion podagrariae se plně vyvinuly asi až ve vrcholném středověku, kdy osídlení zhoustlo, zemědělská výroba zintenzivnila, ustoupil les a naopak se rozšířily křoviny bez lesních druhů. Vegetace této třídy byla hojná i v říčních a potočních nivách, kde vznikly vlhké hlinité fluvizemě, často narušované záplavami a meandrováním toků. Poslední fáze rozvoje třídy Galio-Urticetea začala během 19. století a pokračuje i v současnosti. Vyznačuje se ústupem některých původních druhů i celých přirozených společenstev, invazí neofytů a šířením takto změněné vegetace do venkovské krajiny mimo sídla. Tento proces byl zahájen rozmachem pěstování řepy a budováním cukrovarů, užíváním umělých hnojiv a další koncentrací a intenzifikací živočišné výroby, což časem začalo působit plošnou eutrofizaci. Zároveň byly stále častější okrasné zahrady a anglické parky s polopřirozenou vegetací, odkud začaly zplaňovat některé tehdy pěstované okrasné druhy. Od poloviny 20. století navíc začalo upadat drobné zemědělství a množství ploch zůstalo bez managementu a zarůstalo touto vegetací. Byly to převážně plochy již dříve eutrofizované, především na lesních okrajích a v nivách. Význam pro šíření této vegetace a zplaňování invazních druhů měly v posledním století i velkostatky a různé podniky potravinářského průmyslu, nevyužité pozemky na periferii měst, výsadby nepůvodních listnatých dřevin (zejména akátiny a větrolamy), mokré úhory a luční lada, neřízené skládky a zaniklé obce v pohraničí a ve vojenských prostorech.

Ke třídě Galio-Urticetea řadíme kromě společenstev vymezených na základě výskytu nebo dominance původních druhů naší flóry také společenstva s dominancí invazních neofytů. Názory na klasifikaci těchto porostů se u různých autorů v jednotlivých zemích liší. Jde o porosty vzniklé v relativně nedávné době, které jsou často bez výraznějších ekologických vazeb. Jsou většinou druhově velmi chudé, přičemž v nich nejčastěji převládá jeden konkurenčně silný neofytní druh, zatímco ostatní druhy se vyskytují často jen náhodně a jejich výskyt závisí na okolní vegetaci. Z praktického hlediska a vzhledem k dodržení jednotného přístupu tyto porosty klasifikujeme na úrovni asociací a okrajově je řadíme ke svazům Senecionion fluviatilis (asociace Calystegio sepium-Impatientetum glanduliferae a Sicyo angulatae-Echinocystietum lobatae) a Aegopodion podagrariae (asociace Urtico dioicae-Heracleetum mantegazziani, Asteretum lanceolati. Oenothero biennis-Helianthetum tuberosi . Reynoutrietum japonicae).

V dřívějších českých fytocenologických přehledech byl do třídy Galio-Urticetea řazen také svaz Arction lappae (Hejný et al. 1979, Kopecký & Hejný 1992, Hejný in Moravec et al. 1995: 144–151). Tento svaz sdružuje ruderální vegetaci, která je na přechodu mezi vegetací tříd Artemisietea vulgaris a Galio-Urticetea (Kopecký & Hejný 1992). V našem zpracování ho řadíme do třídy Artemisietea vulgaris, podobně jako většina autorů z okolních zemí (Mucina in Mucina et al. 1993: 169–202, Müller in Oberdorfer 1993b: 135–277, Pott 1995, Jarolímek et al. 1997, Klotz in Schubert et al. 2001: 387–403, Borhidi 2003, Matuszkiewicz 2007).