Struktura a druhové složení. Vlhké louky této asociace jsou tvořeny převážně travami náročnějšími na půdní vlhkost. Výrazný aspekt porostům udává dominantní medyněk vlnatý (Holcus lanatus) v době květu v polovině června a také krvavec toten (Sanguisorba officinalis) v době odkvétání koncem července. Na dvouděložné byliny připadá menší část biomasy porostů, ale v sezonním vývoji mohou vytvářet nápadný barevný aspekt (např. Cardamine pratensis s. str., Lathyrus pratensis, Lychnis flos-cuculi a Ranunculus acris). Porosty bývají husté díky kombinaci trsnatého a výběžkatého růstu dominant, s maximem biomasy koncentrované ve vrstvě do 30–40 cm nad zemí. Pokryvnost bylinného patra je často 100 %. Porosty obsahují většinou 25–40 druhů cévnatých rostlin na ploše 16–25 m². Mechové patro bývá pravidelně přítomno, ale zřídka jeho pokryvnost přesahuje 10 %.
Stanoviště. Asociace je vázána na střídavě vlhké půdy, které jsou dostatečně provlhčené během první poloviny vegetační sezony, ale v létě mohou v povrchové vrstvě prosychat. Jsou převážně hlinitopísčité až písčité, ve větších nivách i jílovitohlinité, a spíše chudší živinami. Jde převážně o fluvizemě, které mohou vykazovat znaky pseudooglejení nebo mírného zrašelinění (Blažková 1992). Půdní reakce bývá mírně kyselá až kyselá (Duchoslav 1997). Vegetace medyňkových luk byla zaznamenána od kolinního do suprakolinního stupně v údolních polohách, výjimečně i v ploché široké nivě Labe (Kovář 1981). Podzemní voda je stále v přímém kontaktu s kořenovou zónou a za letního sucha zpravidla neklesá hlouběji než 1 m pod povrch. Záplavy jsou jen epizodické a na rozdíl od předešlé asociace zde nepůsobí proudová disturbance tekoucí vodou, ale jen klidné rozlivy vody bez sedimentace kalu. Asociace je nenáročná na teplotu vzduchu, vyhýbá se jen mrazovým kotlinám, neboť pozdní mrazy omezují vitalitu medyňku vlnatého (Petersen 1988). Průměrné roční teploty v oblasti výskytu asociace u nás se pohybují zpravidla v rozmezí 6,5–8,5 °C a roční úhrny srážek v rozmezí 550–800 mm.
Dynamika a management. Vlhké medyňkové louky jsou náhradním společenstvem vzniklým na místě původních lužních lesů nebo křovin. Holcus lanatus vytváří velké množství semen, která zůstávají vysoce klíčivá do následující sezony (Černý, nepubl.). V případě rozsáhlejšího narušení vlhké louky, např. náhlou zátopou, zásahem těžké techniky nebo zvěří, semena rychle klíčí a vznikají plošky s dominancí tohoto druhu, které mohou přetrvávat podle místních podmínek i několik let, než se obnoví druhová kombinace původního společenstva. Bylo např. pozorováno vystřídání porostu s dominancí Alopecurus pratensis porostem s dominancí Holcus lanatus po zátopě v labské nivě (Černý 1999). Medyňkové louky nejsou proto v krajině vázány na konkrétní místo ve vyhraněné zonaci stanovišť, ale spíše se vyskytují mozaikovitě ve vegetačních komplexech vlhkých nebo i rašelinných luk. Bývají zpravidla sečeny dvakrát ročně, přičemž načasování seče s ohledem na dozrávání semen medyňku může významně ovlivnit strukturu vegetace v dalších letech. Pravidelná seč narušuje tvorbu hustých trsů vůdčích trav a přispívá k určité rozvolněnosti porostu, která je příznivá pro přežívání většího počtu doprovodných rostlin.
Variabilita. Lze rozeznat tři varianty, lišící se vlhkostí stanoviště:
Varianta Carex hirta (TDE02a), pro kterou je tato ostřice jediným diagnostickým druhem, zahrnuje druhově chudší porosty s 25–30 druhy na ploše 16–25 m². Vyskytuje se velmi roztroušeně v kolinním až suprakolinním stupni Čech a Moravy, hojněji zejména na Podbrdsku. V Železných horách existují druhově výrazně bohatší, poněkud mezofilnější porosty této varianty (Neuhäusl & Neuhäuslová 1989), na jejichž diverzitu má vliv pastva, kterou indikuje větší zastoupení druhů Cynosurus cristatus a Trifolium repens. Svým složením sem spadá subasociace Holcetum lanati cirsietosum cani Kovář 1981.
Varianta Arrhenatherum elatius (TDE02b) s diagnostickými druhy Arrhenatherum elatius, Campanula patula, Crepis biennis, Dactylis glomerata, Daucus carota, Galium album subsp. album, Heracleum sphondylium, Lotus corniculatus a Trisetum flavescens je vázána na půdy více provzdušněné, s absencí nebo jen s řídkým výskytem zátopy a s příznivým obsahem živin v půdě. Vyskytuje se převážně v kolinním stupni východních Čech a Moravy. Odpovídá subasociaci Holcetum lanati arrhenatheretosum elatioris Kovář 1981.
Varianta Cirsium palustre (TDE02c) s diagnostickými druhy Achillea ptarmica, Agrostis canina, Carex brizoides, Cirsium palustre, Crepis paludosa, Galium palustre, G. uliginosum, Nardus stricta, Succisa pratensis a s mechorosty Calliergonella cuspidata a Climacium dendroides se vyskytuje na oligotrofnějších stanovištích s trvaleji provlhčenou svrchní vrstvou půdy v bezprostředním kontaktu s mokrými pcháčovými loukami nebo s porosty nízkých ostřic. Porůstá mírně zrašelinělé půdy. Je řídce roztroušena v suprakolinním stupni České republiky. Odpovídá subasociaci Holcetum lanati caricetosum fuscae Passarge 1964.
Hospodářský význam a ohrožení. Přímé hospodářské využití porostů pro produkci krmiva dnes již ustoupilo a ani v minulosti nemělo velký význam. Holcus lanatus se řadí k travám s horšími pícními vlastnostmi (Petersen 1988) a lukařské příručky často rozebírají způsoby potlačení jeho dominantních porostů. Z ekosystémových funkcí lze vyzdvihnout filtrační schopnost porostů a udržování genofondu některých lučních, převážně vlhkomilných rostlin, které v současnosti z krajiny ustupují.
Syntaxonomická poznámka. Někteří autoři řadí porosty námi klasifikované do asociace Holcetum lanati do různých asociací převážně ze svazu Calthion palustris, případně i ze svazů Arrhenatherion elatioris nebo Molinion caeruleae (Blažková 1992), což odráží širší ekologickou amplitudu medyňku vlnatého (Kovář et al. 1997). V oceaničtějším klimatu jsou medyňkové porosty velmi podobné vegetaci svazů Calthion palustris a Arrhenatherion elatioris (Issler 1942), zatímco v kontinentálnějším klimatu, který zesiluje režim střídavé vlhkosti, inklinují spíše ke svazu Molinion caeruleae.