Struktura a druhové složení. Vlhké acidofilní doubravy tvoří většinou vysokokmenné porosty s pokryvností stromového patra nejčastěji 60–90 %. Dominantou stromového patra je obvykle dub letní (Quercus robur), který dobře snáší periodické zamokření, méně často dub zimní (Q. petraea agg.) nebo směs obou druhů. Pravidelně jsou přimíšeny další světlomilné dřeviny, především Betula pendula, B. pubescens a Sorbus aucuparia, řidčeji Pinus sylvestris a Populus tremula. Z hájových druhů se místy uplatňuje méně náročná Tilia cordata. Keřové patro bývá poměrně dobře vyvinuto; většinou dosahuje pokryvnosti 10–20 %, výjimkou však nejsou porosty téměř bez keřů. Pravidelně se vyskytují krušina olšová (Frangula alnus) a zmlazující dřeviny stromového patra. Bylinné patro bývá tvořeno mnohdy souvislými porosty vlhkomilných acidotolerantních graminoidů: bezkolenců (Molinia arundinacea, méně často M. caerulea) a ostřice třeslicovité (Carex brizoides). Z dalších druhů se uplatňují především mezofilní acidofyty a acidotolerantní druhy (Convallaria majalis, Maianthemum bifolium, Melampyrum pratense a Vaccinium myrtillus), acidofilní a acidotolerantní graminoidy (Avenella flexuosa, Calamagrostis arundinacea, Carex pilulifera, Festuca ovina, Holcus mollis a Poa nemoralis), případně méně náročné hájové druhy (např. Polygonatum multiflorum a Stellaria holostea). Ekologicky význačnou skupinu tvoří světlomilné vlhkomilné druhy společné s vegetací vlhkých luk (např. Deschampsia cespitosa, Lysimachia vulgaris a Potentilla erecta) a častým průvodcem je Rubus fruticosus agg. Pokryvnost bylinného patra se většinou pohybuje v rozmezí 60–85 %. Vlhké acidofilní doubravy patří k druhově chudším lesním společenstvům: na ploše 100–200 m2 se v nich obvykle vyskytuje 15–25 druhů cévnatých rostlin. Mechové patro bývá poměrně málo vyvinuté a dosahuje pokryvnosti jen do 10 %. K nejčastějším druhům patří mechy Dicranum scoparium, Pleurozium schreberi, Pohlia nutans a Polytrichum formosum, na nejvlhčích stanovištích se může objevit i Polytrichum commune a rašeliníky (Sphagnum spp.).

Stanoviště. Holco-Quercetum je vázáno na plochý reliéf s hlubokými, bázemi chudými, střídavě vlhkými půdami. Většinou se vyskytuje v pánevních oblastech, na náhorních rovinách, ale i v drobných mělkých sníženinách a na úpatí svahů, kde je ztížený odtok vody a půda se periodicky zamokřuje. Naprostá většina lokalit této asociace leží mezi 250 a 350 m n. m., ve výše položených pánvích nebo na plochých hřbetech však může tato vegetace vystupovat i nad 400 m n. m. Nejčastějšími půdními typy na stanovištích vlhkých acidofilních doubrav jsou živinami chudé oglejené kambizemě a podobné půdy ovlivněné dočasně stagnující podzemní vodou. Půda zde bývá zamokřená od podzimu do jara, kdy je omezený výpar a transpirace rostlin. V létě, navzdory větším srážkám než v zimě, půda obvykle vysychá. Zamokřené půdy jsou pro růst většiny lesních druhů rostlin nevhodné: jsou nedostatečně provzdušněné a vyskytují se v nich redukované formy biogenních prvků, jež mohou být toxické nebo zhoršují úživnost stanoviště. Většinou jsou půdy vlhkých acidofilních doubrav jemnozrnné, hlinité až jílovité. Pokud jsou písčité, bývá vsakování vody obvykle znesnadněno vysoko ležící hladinou podzemní vody. Geologickým podkladem jsou nejčastěji sedimentární horniny různého stáří, zejména křídové jílovce až pískovce (ve středním a východním Polabí a na Třeboňsku), váté písky a terasové štěrkopísky (ve středním a východním Polabí a Dúbravě u Hodonína), a dále ordovické břidlice až pískovce (na Pražské plošině), karbonské břidlice a droby (na Osoblažsku), terciérní písčité hlíny (v lese Doubrava mezi Moravičany a Litovlí) nebo hlinitá deluvia (na Křivoklátsku), ale i krystalické horniny (např. v Krumlovském lese na Moravskokrumlovsku, na Táborsku a v podhůří Novohradských hor). Na minerálně bohatších substrátech mohou vlhké kyselé doubravy přecházet do teplomilných doubrav asociace Melico pictae-Quercetum roboris nebo Carici fritschii-Quercetum roboris.

Dynamika a management. Tato asociace zahrnuje zčásti přirozené, zčásti zřejmě druhotné porosty na stanovištích chudých vlhkých dubohabřin asociace Stellario holosteae-Carpinetum betuli, případně na stanovištích vlhkých bukojedlových lesů. Dub zde byl v minulosti podporován zejména jako zdroj stavebního i palivového dříví a také kvůli produkci žaludů pro pastvu domácích prasat. Větší podíl sekundárních porostů než u ostatních typů acidofilních doubrav naznačuje větší příměs na živiny náročnějších druhů v bylinném patře a relativně větší pokryvnost keřového a bylinného patra, jež indikují příznivější stanovištní podmínky. Střídavé zamokření a omezená dostupnost fosforu na jílovitých půdách (Blake et al. 2000) však zřejmě mohou další sukcesi dlouhodobě blokovat. Pokud jsou vývojem ke stinným smíšeným doubravám ohroženy porosty s výskytem vzácných světlomilných druhů, je třeba aktivními zásahy udržovat prosvětlený charakter porostů.

Variabilita. Vegetace této asociace se mění především podél gradientu dostupnosti živin. Tuto variabilitu popisují dvě následující varianty:

Varianta Avenella flexuosa (LDA04a) je častější na silně kyselých oligotrofních půdách. U nás je více zastoupena na písčitých půdách v Čechách. Ve stromovém patře bývá mnohdy přimíšen Quercus petraea agg., který může i dominovat. V bylinném patře se více uplatňují nenáročné acidofilní graminoidy Avenella flexuosa, Carex pilulifera a Festuca ovina, hojně se vyskytují i ostružiníky z okruhu Rubus fruticosus agg.

Varianta Carex brizoides (LDA04b) je častější na méně kyselých a živinami poněkud lépe zásobených půdách. U nás se vyskytuje spíš na jemnozrnných substrátech, především na Moravě a také na Třeboňsku. Ve stromovém patře zcela převládá Quercus robur, častěji se uplatňují Betula pubescens a Tilia cordata. V bylinném patře obvykle dominuje Carex brizoides, více zastoupeny jsou mírně acidofilní druhy (např. Hieracium sabaudum) a méně náročné hájové druhy, jako jsou Dactylis polygama, Galium intermedium a Milium effusum. V mechovém patře je poměrně hojné Atrichum undulatum. Varianta představuje přechod k vegetaci dubohabřin, lužních lesů a olšin.

Hospodářský význam a ohrožení. Porosty vlhkých acidofilních doubrav se vyskytují převážně na snadno dostupných stanovištích plošin a přes střídavé zamokření mohou být dobrým zdrojem kvalitního dubového dřeva. Stejně jako u ostatních typů acidofilních doubrav je však dnes většina jejich stanovišť převedena na kultury smrku, borovice nebo modřínu, a proto je výskyt vlhkých kyselých doubrav velmi fragmentární. Vzhledem k významu starých světlých dubových porostů pro přežívání bezobratlých živočichů je třeba sledovat stav především živinami bohatších typů (varianta Carex brizoides) s ohledem na možnou sukcesi k mezofilní vegetaci stinných lesů. Vhodné je udržovat prosvětlený charakter porostů, například formou tradičního managementu.

Syntaxonomická poznámka. U nás se pro tuto asociaci používalo jméno Molinio arundinaceae-Quercetum podle popisu v práci Neuhäusl & Neuhäuslová-Novotná (1967). Asociaci pod tímto jménem však popsal již Samek (1962) a Moravec (1998) ji lektotypifikoval snímkem, který odpovídá teplomilné doubravě asociace Melico pictae-Quercetum roboris. Tradiční jméno Molinio arundinaceae-Quercetum proto nelze pro tuto asociaci použít.