Svaz Impatienti-Stachyion zahrnuje nitrofilní bylinnou vegetaci polostinných lesních lemů, světlin a pasek, která se vyskytuje od nížin až po horní hranici lesa. Ráz společenstev udávají vysoké dvouděložné vytrvalé byliny (např. Atropa bella-donna. Campanula trachelium. Senecio nemorensis agg. a Stachys sylvatica), statné jednoleté byliny (např. Galeopsis speciosa a Impatiens noli-tangere), nízké jednoleté až vytrvalé byliny (např. Circaea alpina a Geranium robertianum) a vysoké širokolisté trávy (např. Brachypodium sylvaticum. Festuca gigantea . Hordelymus europaeus). Podle zastoupení těchto skupin druhů se porosty vzájemně dosti liší strukturou (jde o porosty širokolistých bylin i trav) i výškou, která se pohybuje od 30 cm do téměř 2 m.
Výše uvedené druhy jsou pravidelně doprovázeny běžnými druhy nitrofilních lemů (např. Aegopodium podagraria. Alliaria petiolata a Anthriscus sylvestris) a v některých porostech i druhy hájového podrostu (např. Mercurialis perennis . Viola reichenbachiana), pasek (např. Rubus spp. a Senecio nemorensis agg.), případně též některými druhy subalpínské vysokobylinné vegetace (např. Cicerbita alpina), pramenišť (např. Chrysosplenium alternifolium) nebo druhy luk a květnatých lemů (např. Clinopodium vulgare a Veronica chamaedrys). Časté jsou i mladé dřeviny. Naopak i v porostech na antropogenních stanovištích zpravidla chybějí rumištní druhy, jinak běžné ve většině ostatních společenstev třídy Galio-Urticetea.
Diagnostické druhy této vegetace se většinou vyskytují jako součást lesního podrostu, tam však zpravidla přežívají jen vegetativně a ekologické optimum nacházejí na okrajích nebo v těsné blízkosti lesa a na narušených místech, kde dominují a vytvářejí nápadná společenstva. V nejjednodušším případě vznikají porosty přímo z náhle prosvětleného lesního podrostu, ale mohou se vyvíjet i pozvolnější sukcesí z nesečených trávníků nebo z některých společenstev jednoletých plevelů. Druhy této vegetace většinou vyžadují mírně suché až vlhké půdy, které nikdy nevysychají na delší dobu, jsou většinou dobře provzdušněné, humifikované a dobře zásobené živinami, zejména dusíkem a fosforem. Jsou dosti citlivé vůči seči, pastvě a sešlapu, a proto chybějí v otevřené krajině, ale i na většině polostinných biotopů v sídlech, kde jsou omezovány letním přesycháním půdy a zejména častými disturbancemi. Proto vegetace tohoto svazu mimo bezprostřední dosah lesního prostředí často chybí; na takových místech ji zastupuje například vegetace svazu Geo urbani-Alliarion petiolatae.
Porosty svazu Impatienti-Stachyion se vyskytují v polostinných lemech vnějších lesních okrajů a v různě vzniklých porostních mezerách uvnitř lesa. Některé z nich jsou stálejší, např. lemy skal, sutí, pramenišť, strží, okraje lesních cest a potoků; jiné rychle zarůstají, zejména paseky a světliny po padlých stromech. Tato stanoviště jsou podobná stanovištím vegetace třídy Epilobietea angustifolii, ale ve srovnání s nimi jsou stinnější, vlhčí a bohatší živinami. Mimo les pak tato vegetace tvoří lemy mezofilních křovin a náletových porostů dřevin, okrajů stromových výsadeb v parcích a na starých hřbitovech, vzácněji zarůstá i luční meze, opuštěné vlhčí lomy, náspy tratí a zbořeniště budov. V bezlesí je často vázána na kamenité, rychle se humifikující substráty a na vyšší, vlhčí polohy. Je udržována silnými, ale řídkými disturbancemi v odstupu několika let, k jakým dochází např. při přibližování dřeva v lese, při pohybu suti nebo při rozrytí půdy zvěří. Některé porosty, např. v lesních lemech, však existují i desítky let bez patrného managementu.
Historicky má tento svaz základ ve vegetaci přirozeně disturbovaných míst v lese, jako jsou polomy, jednotlivé vývraty, světliny v rozpadových stadiích lesního podrostu a jednorázově přepasená nebo zvěří rozdupaná místa na světlinách. Většina dnešních porostů však vznikla sekundárně, zejména v souvislosti s lesní těžbou a budováním lesních cest.
Široký areál svazu se zhruba kryje s rozšířením vlhkých, živinami bohatých širokolistých opadavých lesů v Evropě a přilehlých částech Asie. Vegetace tohoto svazu je rozšířena od Pyrenejského poloostrova (Rivas-Martínez et al. 2001) po Britské ostrovy (Rodwell et al. 2000), Skandinávii (Dierßen 1996), Polsko (Matuszkiewicz 2007), Ukrajinu (Solomaha 2008), Balkán (Redžić 2007) a dále zasahuje do vlhčích oblastí severního Turecka a severního Íránu (Sádlo, nepubl.) a patrně i na Kavkaz.
Některá společenstva svazu Impatienti-Stachyion byla dosud často chápána jako součást vegetace pasek a řazena do třídy Epilobietea angustifolii. V jejím rámci byla kladena zejména do svazu Atropion bellae-donnae (např. Dengler et al. 2007). V našem pojetí takovému hodnocení brání převaha nitrofilních lemových druhů nad pasekovými acidofilními druhy, jako je Senecio sylvaticus. Jiná společenstva byla někdy přiřazována k antropogenní lemové vegetaci svazu Geo urbani-Alliarion petiolatae, v němž však téměř chybějí vlhkomilné druhy přirozených stanovišť, jako je Circaea lutetiana.
Dosti vzácně se v teplejších oblastech České republiky vyskytují porosty, v nichž dominuje vysoká vytrvalá bylina Sisymbrium strictissimum, zavlečená z jižní Evropy. Obdobné společenstvo je ve vegetačních přehledech okolních zemí nejčastěji označováno jako asociace Sisymbrietum strictissimi Brandes in Mucina et al. 1993 a řazeno do svazu Aegopodion podagrariae. Porosty z našeho území se však svým druhovým složením i vazbou na sušší lesní lemy na kamenitých humózních půdách podobají spíše asociaci Urtico dioicae-Parietarietum officinalis, proto je řadíme do svazu Impatienti-Stachyion. Jejich syntaxonomickému vymezení však prozatím brání nedostatek snímkového materiálu.