Svaz zahrnuje vegetaci boreálních vrchovišť s izolovaným reliktním výskytem v supramontánním a subalpínském stupni středoevropských pohoří. Fyziognomii porostů určují rašeliníky, šáchorovité a keříčky. Z rašeliníků se nejčastěji vyskytují Sphagnum compactum. S. fuscum. S. magellanicum a S. russowii. Kromě druhů společných s vegetací svazu Sphagnion magellanici se vyskytují arkticko-boreální druhy Betula nana. Oxycoccus microcarpus. Rubus chamaemorus. Sphagnum lindbergii aj. Tyto druhy však zasahují do střední Evropy jen okrajově: častější jsou v Alpách, jinde je však o ně tato vegetace ochuzena, a je proto spíše přechodná ke svazu Sphagnion magellanici. Společenstva svazu Oxycocco-Empetrion jsou vázána na srážkově bohaté oblasti s krátkým vegetačním obdobím a nízkými teplotami. V horách střední Evropy nejsou tato společenstva podmíněna výlučně ombrotrofním režimem, což indikuje přítomnost některých druhů subalpínských smilkových trávníků, např. Carex bigelowii a Nardus stricta.

Tento svaz se nejhojněji vyskytuje v boreální zóně, a to v suboceánických i subkontinentálních oblastech severní Evropy (Warén 1926, Nordhagen 1937, Dahl 1956, Persson 1961, Dierßen 1996), v Pobaltí, severní Karélii a na západní Sibiři (Korotkov et al. 1991). V horách střední Evropy má tato vegetace exklávní výskyt: udávána je z Alp (Krisai 1966, Steiner 1992, Gerdol & Tomaselli 1997), hercynských pohoří (Tüxen 1937, Dierssen & Dierssen 1984, Neuhäusl in Rybníček et al. 1984: 69–84) a velmi fragmentárně také ze Západních Karpat (Šoltés et al. in Valachovič 2001: 275–296, Matuszkiewicz 2007). Tento svaz se nevyskytuje ve Východních a Jižních Karpatech (Coldea in Coldea 1997: 136–140) ani na Balkáně (Hájková et al. 2006, Redžić 2007). V těchto oblastech sice některé druhy charakteristické pro tuto vegetaci rostou (např. Sphagnum compactum . Trichophorum cespitosum), avšak jejich porosty jsou syceny podzemní vodou a obsahují mnoho druhů minerotrofních rašelinišť, subalpínských trávníků a pramenišť.

U nás jsme v tomto svazu rozlišili dvě asociace, Trichophoro cespitosi-Sphagnetum compacti Warén 1926 a Empetro hermaphroditi-Sphagnetum fusci Du Rietz 1925. Přestože jsou naše porosty ochuzené o mnoho arkticko-boreálních druhů, je možné je pomocí floristického složení jasně odlišit od asociací svazu Sphagnion magellanici. Nicméně názory na syntaxonomické zařazení středoevropských porostů se liší. Někteří autoři řadí porosty s dominantním Sphagnum fuscum do široce pojaté asociace Sphagnetum magellanici (Dierssen & Dierssen 1984, Gerdol & Tomaselli 1997) nebo je odlišují do samostatných asociací, ale řadí je do svazu Sphagnion magellanici. Variabilita této vegetace je na severu Evropy výrazně větší než ve střední Evropě, což se odráží ve větším počtu popsaných asociací i subasociací (Dierßen 1996).