Svaz Piceion abietis zahrnuje klimaxové acidofilní smrčiny v supramontánním stupni středoevropských pohoří a přirozené smrčiny na podmáčených půdách, které se vyskytují i v menších nadmořských výškách. Dominantou porostů je smrk ztepilý (Picea abies), který vytváří zpravidla zapojené stromové patro, v blízkosti horní hranice lesa však mohou být jeho porosty i rozvolněné, nebo může růst ve skupinách tvořících mozaiku se subalpínskými trávníky či křovinami. Běžnou příměsí v podúrovni stromového patra smrčin je jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), místy se však vyskytuje příměs i dalších dřevin, zejména Abies alba, Acer pseudoplatanus a Fagus sylvatica a hlavně na podmáčených stanovištích také Betula pubescens a Pinus sylvestris. Keřové patro zpravidla tvoří mladé smrky. Bylinné patro je druhově chudé a převažují v něm acidofilní trávy (zejména Avenella flexuosa a Calamagrostis villosa) a keříčky (zejména Vaccinium myrtillus). Výrazně je vyvinuto mechové patro, ve kterém převládají na sušších stanovištích zejména Dicranum scoparium a Polytrichum formosum, na vlhčích stanovištích Bazzania trilobata, Polytrichum commune a Sphagnum girgensohnii (Chytrý et al. 2002).

Svaz Piceion abietis se vyskytuje v horských oblastech střední Evropy a Skandinávie (Jahn 1977, Mayer 1984, Dierßen 1996, Bohn et al. 2000–2003), zasahuje však i do východoevropských nížin a pahorkatin (Korotkov 1991, Bulohov & Solomešč 2003, Morozova et al. 2008, Didukh et al. in Didukh et al. 2011: 143–199). Ve střední Evropě je nejvíce zastoupen v Alpách a Karpatech, vyskytuje se však také v hercynských pohořích, jako je Schwarzwald, Harz a pohoří Českého masivu (Hartmann & Jahn 1967, Mayer 1974, Jahn 1977, Ellenberg & Leuschner 2010). V Alpách smrčiny převládají v nadmořských výškách 1500–1700 m, v Karpatech v 1100–1500 m, v závislosti na místních podmínkách se však vyskytují i výš, nebo níž (Bohn et al. 2000–2003). V České republice tvoří smrčiny klimaxovou vegetaci supramontánního stupně vyšších pohoří Českého masivu a Moravskoslezských Beskyd. V severozápadních pohořích (Krušné a Jizerské hory) začíná stupeň klimaxových smrčin už v nadmořských výškách kolem 1000 m, ve východnějších pohořích od 1050 m a v Hrubém Jeseníku a Moravskoslezských Beskydech až od 1100–1150 m (Jirásek 1996a, Chytrý 2012). Na Šumavě se klimaxové smrčiny vyskytují od 1150–1200 m n. m. výše (Neuhäuslová 2001). V pohořích nižších než 1400 m zasahují smrčiny až na nejvyšší vrcholy, zatímco v Krkonoších, na Králickém Sněžníku v Hrubém Jeseníku a lokálně i na bavorské straně Šumavy tvoří horní hranici lesa. Na podmáčených stanovištích, zejména v okolí rašelinišť, se však přirozené smrčiny nacházejí ostrůvkovitě i v nižších pohořích a v pánevních oblastech, jako je například Dokesko, kde rostou i v nadmořských výškách jen kolem 300 m.

Klima supramontánního stupně našich pohoří je chladné a vegetační období krátké. Průměrné roční teploty se pohybují mezi 2 a 4 °C, sněhová pokrývka leží 140–200 dní a roční úhrn srážek dosahuje 1100–1600 mm (Jirásek 1996a). Podmáčené smrčiny se vyskytují sice v nižších polohách, které jsou makroklimaticky teplejší, ale jsou vázány většinou na ploché pánevní oblasti, kde se hromadí chladný vzduch a vznikají teplotní inverze.

Půdy našich smrčin jsou téměř bez výjimky kyselé a chudé živinami. V hercynských pohořích se vyskytují smrčiny na živinami chudých vyvřelých a metamorfovaných horninách krystalinika a v Moravskoslezských Beskydech na chudých flyšových pískovcích. Jejich půdy jsou navíc vzhledem k vydatným srážkám vyluhovány a ochuzeny o bazické kationty. Na vyluhování bází z půd se podílí i smrkový opad, z něhož se uvolňují organické kyseliny. Půdy jsou většinou podzoly s vyběleným eluviálním horizontem, na sutích však smrčiny porůstají i mělké rankerové půdy. Typickým znakem půd přirozených smrčin je tvorba silné vrstvy surového humusu tvořeného pomalu se rozkládajícím smrkovým jehličím (Ellenberg & Leuschner 2010).

Palynologické a genetické studie ukazují, že smrk ztepilý se v evropském pleistocénu vyskytoval ve dvou oddělených populacích, jednak v nížinách na východ až jihovýchod od severského kontinentálního ledovce, jednak v horských oblastech střední Evropy, zejména v Karpatech, Jižních a Východních Alpách i v Českém masivu, a v těchto oblastech zřejmě také přežil období posledního glaciálního maxima (Latałowa & van der Knaap 2006, Tollefsrud et al. 2008). I z našeho území existují fosilní doklady o výskytu smrku v období před posledním glaciálním maximem (Rybníčková & Rybníček 1991, Willis & van Andel 2004, Jankovská & Pokorný 2008). Naše populace zřejmě pocházejí aspoň ze dvou refugií, jednoho v Západních Karpatech a druhého v oblasti mezi Severními Alpami a jižní částí Českého masivu (Tollefsrud et al. 2008). Na Šumavě se smrk vzácně vyskytoval už v pozdně glaciálním interstadiálu, ale jeho výraznější expanze začala až v boreálu a maximálního rozšíření dosáhnul v atlantiku; v subboreálu pak začal místy ustupovat zejména ve prospěch jedle (H. Svobodová et al. 2001, 2002). Ve starším subatlantiku až středověku se smrk místy nacházel na méně produktivních stanovištích i v nížinách a pahorkatinách (Nožička 1972, Pokorný 2002). Ve středních nadmořských výškách byl od středověku podporován selektivní těžbou buku používaného na výrobu dřevěného uhlí v milířích (K. Mráz 1959, Nožička 1972). Od 19. století byly na rozsáhlých plochách po celém území vysazovány smrkové monokultury, díky nimž dnes smrk převládá na 47,7 % rozlohy českých lesů (ÚHÚL 2007).

Přirozené smrkové lesy se vyvíjejí v rámci tzv. malého cyklu vývoje lesa (Leibundgut 1978, Korpeľ 1995), kdy po odumření starých stromů vznikají světliny, na nichž se zmlazuje a odrůstá mladá generace smrku. Z dalších dřevin se na světlinách uplatňuje ve větší míře pouze jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Regenerace jiných dřevin je omezena zejména silnou vrstvou surového humusu tvořeného smrkovým jehličím, která kryje minerální půdu. Na rozdíl od pionýrských listnatých dřevin smrk nejlépe klíčí na vrstvě jehličnatého opadu nebo na padlých rozkládajících se kmenech (Jonášová & Prach 2004). Oba tyto substráty udržují v horském podnebí potřebnou vlhkost a kmeny také chrání semenáče před konkurencí druhů bylinného patra, zejména před porosty třtiny chloupkaté (Calamagrostis villosa), které se zahušťují při prosvětlení stromového patra. Stopy regenerace na padlých kmenech jsou dobře pozorovatelné i ve starých porostech vzniklých přirozenou obnovou, kde smrky často rostou v řadách (M. Svoboda & Pouska 2008). Vývoj smrčin v prvním desetiletí 21. století, kdy na Šumavě došlo k velkoplošnému rozpadu stromového patra v souvislosti s vichřicemi a masovým rozšířením lýkožrouta smrkového (Ips typographus), však naznačuje, že malý cyklus vývoje lesa bývá i v přirozených středoevropských smrčinách v delších časových intervalech přerušen a nahrazen velkým cyklem, kdy se stromové patro přirozeně obnovuje i na velkých plochách. Tento předpoklad potvrzují dendrochronologické studie ze Šumavy, podle nichž stromové patro velkých ploch přirozených smrčin vznikalo v minulosti zhruba ve stejnou dobu, patrně po rozsáhlém narušení porostů (M. Svoboda et al. 2012, Čada et al. 2013).

V dřívějších přehledech vegetace českých smrčin (Sofron 1981, Jirásek 1996a, Jirásek in Husová et al. 2002: 35–65) bylo rozeznáváno více asociací mezofilních horských smrčin, které však byly jen velmi nevýrazně diferencovány diagnostickými druhy a byly vymezeny buď negativně, nebo pouhou větší pokryvností některých druhů v podrostu. Většina z těchto asociací spadá do rozsahu variability asociace Calamagrostio villosae-Piceetum abietis. Naopak u podmáčených a rašelinných smrčin přebíráme vymezení asociací z předchozích přehledů, i když s nutnými nomenklatorickými úpravami. Asociaci Vaccinio uliginosi-Piceetum abietis však řadíme spolu s rašelinnými bory a březinami do svazu Vaccinio uliginosi-Pinion sylvestris. Na rozdíl od předchozích přehledů neoddělujeme asociaci Athyrio distentifolii-Piceetum abietis do samostatného svazu Athyrio alpestris-Piceion. Tento svaz byl chápán jako samostatná skupina vysokobylinných smrčin, druhové složení hercynských vysokobylinných smrčin je však velmi podobné ostatním hercynským smrčinám a asociace Athyrio distentifolii-Piceetum abietis nijak nevybočuje z rozsahu jejich variability (viz také Exner in Willner & Grabherr 2007: 183–208).