Struktura a druhové složení. Vlhké louky s dominantní psárkou luční (Alopecurus pratensis) vytvářejí koncem jara před první sečí dosti husté porosty s pokryvností blízkou 100 %. Alopecurus pratensis se vyznačuje rychlým růstem a intenzivní tvorbou nadzemní biomasy na jaře. V teplých letech začíná kvést již počátkem května. Porosty málo ovlivněné intenzivním obhospodařováním mohou mít vyšší zastoupení pryskyřníku prudkého (Ranunculus acris), který tvoří nápadný žlutý aspekt před sečí. Ve druhé fázi sezonního vývoje (mezi první sečí a otavou) se v porostech výrazně uplatňují širokolisté byliny Geranium pratense, Sanguisorba officinalis a Symphytum officinale. Indikačně významnou skupinou jsou druhy vázané na narušovaná vlhká stanoviště, např. Agrostis stolonifera, Carex hirta, Elytrigia repens, Glechoma hederacea, Lysimachia nummularia, Ranunculus repens a Taraxacum sect. Ruderalia. S postupným rozvojem jednotlivých dominant se během sezony mění patrovitost porostů: před první sečí dorůstá psárka na nejpříznivějších půdách do výšky až 150 cm, ale vyšší bylinné patro, které vytváří, je řídké, s malým podílem celkové biomasy. Před otavou výrazně vzrůstá podíl biomasy v porostní vrstvě 50–100 cm nad zemí, kde může přesáhnout až 60 % celkové nadzemní hmoty. Psárkové louky patří s průměrným počtem 25–30 druhů cévnatých rostlin na plochách 16–25 m² k přirozeně druhově chudším lučním porostům. Mechové patro bývá vyvinuto jen zřídka.

Stanoviště. Společenstvo osídluje čerstvě vlhké fluvizemě nebo gleje od nížin až do submontánního stupně, zaplavované převážně v předjaří, a to buď každoročně, nebo v intervalu 2–4 let. V úvalech větších řek nebo v pánevních oblastech se vyvíjí též na pseudoglejích až glejích (varianta Deschampsia cespitosa). Převážně se vyskytuje na jílovitohlinitých, ale i hlinitopísčitých nebo hlinitojílovitých půdách. Psárkové louky doprovázejí aluvia vodních toků různých velikostí a často tvoří pásy podél vodotečí v dolním nivním stupni. Záplavová voda většinou ustupuje koncem března, zřídka může přetrvávat až do pozdního dubna. Tehdy se v zaplavených místech prohřívá, což vede k anoxii a hnití ponořených částí rostlin. V létě klesá hladina podzemní vody obvykle 100 cm i více pod povrch. Epizodicky může nastat krátká a prudká záplava po letních lijácích. Na glejových půdách se projevuje jen mírný pokles hladiny podzemní vody v pozdním létě (do 50 cm pod povrch), ale s výraznějším proschnutím povrchové půdní vrstvy kvůli její kompaktnější jílovité struktuře. Půdní reakce bývá slabě kyselá, půdy jsou bezkarbonátové nebo s nízkým obsahem karbonátů, slabě humózní, s nasyceným až plně nasyceným sorpčním komplexem (Vicherek 1962b, Neuhäusl & Neuhäuslová 1989, Duchoslav 1997). Pufrační kapacita půdy naproti tomu bývá slabá (Balátová-Tuláčková 1994). Půdy mají díky akumulaci povodňových kalů a rychlé mineralizaci pohřbené odumřelé biomasy v teplých jarních dnech velmi příznivý živinový režim (Blažková 1996) a s výjimkou glejů jsou dobře zásobeny dusíkem a fosforem, což činí z psárkových luk jedny z nejproduktivnějších travinných porostů. Průměrné roční teploty v oblasti výskytu asociace u nás se pohybují zpravidla mezi 7,5–9,5 °C a roční úhrny srážek mezi 500–700 mm.

Dynamika a management. Psárkové louky jsou reliktem původních praluk, vázaných na nivní bezlesí udržované záplavovými disturbancemi. Většina porostů však vznikla sekundárně po vykácení olšovo-jasanových luhů, topolových jasenin a vlhkých dubo-jilmových tvrdých luhů (Krahulec 1996). Tradičně byly tyto louky sečeny třikrát do roka a výjimkou nebyly ani čtyři seče. Po rozsáhlých změnách vodního režimu a celkovém vysušení niv jsou dnes možné často jen dvě seče ročně. Významná a rychlá změna nastává při opuštění luk. V porostech převládne kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), doprovázená chrasticí rákosovitou (Phalaris arundinacea), a současně silně klesá druhová diverzita (Prach & Straškrabová 1996). Na těžších půdách může vysušování vést k expanzi metlice trsnaté (Deschampsia cespitosa), která má velmi hluboký kořenový systém. Naopak déletrvající jarní zátopa může dočasně posílit populaci lipnice obecné (Poa trivialis). V málo narušených nivách je vyvinuta charakteristická zonace společenstev, kde psárkové louky přecházejí na místech s pozdějším ústupem záplavové vody do porostů vysokých ostřic Carex acuta nebo C. vulpina a do rákosin s Phalaris arundinacea, zatímco ve vyšších a sušších částech terénu jsou v kontaktu s mezofilními ovsíkovými porosty (Blažková & Kučera in Kolbek et al. 1999: 130–207). Celkové vysušování niv také podporuje v psárkových loukách silné šíření kakostu lučního (Geranium pratense), druhu jinak citlivého na zaplavení kořenů. Pravidelné zaplavování je důležité pro udržení porostů se stabilním druhovým složením, protože disturbance narušují husté koberce přízemních listů travin, a vytvářejí tak místo pro generativní regeneraci jiných druhů. Porosty již nezaplavované bývají velmi chudé, jen s 15–20 druhy cévnatých rostlin na ploše 16–25 m².

Variabilita. Rozlišujeme tři varianty:

Varianta Elytrigia repens (TDE01a) s diagnostickými druhy Anthriscus sylvestris, Colchicum autumnale, Elytrigia repens, Ficaria verna subsp. bulbifera, Glechoma hederacea, Heracleum sphondylium a Urtica dioica představuje centrální typ asociace. Je vázána na nivy velkých řek. Podél menších toků v kolinním až suprakolinním stupni ustupují z porostů Centaurea jacea, Galium wirtgenii, Ornithogalum kochii, Potentilla reptans, Ranunculus auricomus agg. a Trifolium pratense, naopak přibývá Cirsium oleraceum.

Varianta Holcus lanatus (TDE01b) s diagnostickými druhy Agrostis stolonifera, Cardamine pratensis s. str., Carex hirta, Cirsium canum, Equisetum palustre, Filipendula ulmaria, Holcus lanatus a Poa palustris a s výraznými subdominantami Poa trivialis a Ranunculus repens představuje porosty ovlivněné delší jarní záplavou, případně silně narušené za jarních dřenic (ledotoků) nebo při letních lijácích. Porosty jsou vázané na nivy středních úseků větších řek a hlavně na menší potoky v kolinním až suprakolinním stupni, na nichž vznikají silnější záplavy.

Varianta Deschampsia cespitosa (TDE01c) s diagnostickými druhy Anthoxanthum odoratum, Carex nigra, C. ovalis, Cirsium palustre, Cynosurus cristatus, Deschampsia cespitosa, Galium palustre, Leucanthemum ircutianum, Mentha arvensis, Scirpus sylvaticus, Trifolium hybridum a lokálně i Stellaria palustris je vázána na stanoviště s těžší půdou a déle trvající předjarní záplavou v pánevních oblastech s kontinentálněji laděným klimatem (např. Polabí, Českobudějovicko a Hornomoravský úval). Porosty se vyznačují absencí mezofilních druhů svazu Arrhenatherion elatioris. Varianta se vyskytuje na pseudoglejových půdách, které v létě mohou silněji prosychat v povrchové vrstvě. Porosty jsou méně náročné na zásobení živinami, půdní reakce bývá kyselá. V panonské oblasti na slabě alkalických půdách mohou přistupovat fakultativní halofyty (Vicherek 1962b). Rozrůstání druhu Deschampsia cespitosa je podporováno také pastvou. Tyto porosty jsou někdy řazeny do asociace Stellario-Deschampsietum cespitosae Freitag 1957.

Hospodářský význam a ohrožení. Někdejší velký význam polopřirozených psárkových luk pro produkci hodnotného sena dnes ustupuje do pozadí. Významnou úlohu mají ve filtrování splachů a vysokého obsahu živin ve vodě a také v protierozní ochraně půdy. Při odvodňování niv a eroznímu zahlubování vodotečí sukcesně přecházejí v mezofilní louky, a tak zanikají. Úlohu producenta kvalitní píce přebírají intenzifikované a silně hnojené dosévané psárkové louky, které jsou ovšem druhově nevyrovnané, velmi ochuzené a s odlišným vodním režimem. Nebezpečné pro tradiční polopřirozené porosty je i ukončení obhospodařování v menších nivách, čímž louky rychle degradují na porosty s dominantní kopřivou (Prach & Straškrabová 1996).

Syntaxonomická poznámka. Pod jménem Alopecuretum pratensis je v literatuře uváděno více typů luk od zaplavovaných porostů až po vlhčí typy ovsíkových luk. Někdy jsou do této asociace zahrnovány i intenzivně hnojené chudé kulturní louky mezofilního charakteru s přisévanou psárkou na stanovištích, která jsou pro přirozený rozvoj dominantní populací psárky nepříznivá. Polopřirozené psárkové louky asociace Poo-Alopecuretum se od nich odlišují specifickou floristickou skladbou a vlhkostním režimem.