Borovice kleč (Pinus mugo) je středoevropsko-balkánský horský druh keřového vzrůstu s optimem výskytu v subalpínském stupni. Vyskytuje se v hercynských pohořích (Jura, Vogézy, Šumava, Jizerské hory a Krkonoše), Východních Alpách, Karpatech, Apeninách, dinaridech a vysokých pohořích Balkánského poloostrova (Meusel et al. 1965, Businský 1998, Šibík et al. 2008, 2010). V těchto horských oblastech většinou tvoří dominantu nápadného vegetačního stupně jehličnatých křovin nad horní hranicí lesa. Zatímco v Krkonoších se tento stupeň vyvíjí zhruba mezi 1250 a 1500 m n. m., v Tatrách a východních Karpatech mezi 1600 a 1850 m a na Rile a Pirinu mezi 1800 a 2500 m (Businský 1998). Kromě zonálního výskytu ve vysokých horách se malé izolované populace kleče vyskytují i v nižších pohořích kolem vrcholů hor a hřebenů, na balvanitých sutích (u nás na Šumavě), na rašeliništích (u nás např. v Jizerských horách; Businský 2009), nebo i na náplavech některých podhorských řek.

Kleč se vyskytuje jak na minerálních půdách, tak na rašeliništích, přičemž některé populace keřových borovic na rašeliništích vznikly introgresní hybridizací blatky (Pinus uncinata subsp. uliginosa) a kleče (P. mugo) a označují se jako P. ×ascendens nothosubsp. skalickyi (Businský 2009). Druhovým složením se klečová vegetace na rašeliništích a mimo ně výrazně liší (Šibík et al. 2008). Porosty na rašeliništích řadíme do třídy vrchovištních rašelinišť Oxycocco-Sphagnetea a asociace Vaccinio uliginosi-Pinetum mugo (Hájková et al. in Chytrý 2011: 705–736), někteří autoři (např. Šibík et al. 2008) je však oddělují do třídy lesnatých kontinentálních rašelinišť Vaccinio uliginosi-Pinetea sylvestris Passarge 1968.

Na minerálních půdách lze v areálu kleče rozlišit tři vyhraněné skupiny společenstev, které se klasifikují na úrovni samostatných svazů (Šibík et al. 2010). Druhově poměrně chudá společenstva svazu Pinion mugo Pawłowski et al. 1928 se vyskytují v hercynských pohořích, na silikátových i karbonátových substrátech v Karpatech, na chudých silikátových horninách ve Východních Alpách a v bulharských pohořích. Druhově bohatá bazifilní společenstva svazu Erico-Pinion mugo Leibundgut 1948 se nacházejí na vápencích a dolomitech ve Východních Alpách a dinaridech a reliktní izolovaná společenstva svazu Epipactido atropurpureae-Pinion mugo Stanisci 1997 se rozlišují v Apeninách (Stanisci 1997).

Zařazení klečových společenstev na úrovni třídy není ustálené. Někteří autoři je řadí do třídy boreálních jehličnatých lesů Vaccinio-Piceetea (Coldea 1985, 1991, Jirásek 1996b, Malinovsky & Kricsfalusy 2000, Karner in Willner & Grabherr 2007: 209–218). Toto řešení odráží zejména situaci v hercynských pohořích a zčásti také v Karpatech, kde jsou v klečových porostech vzácnější středoevropské horské druhy a převažují druhy boreálních jehličnatých lesů. S touto třídou však mají jen málo společných rysů klečové porosty na vápencích a dolomitech v Alpách a dinaridech, které jsou často řazeny do třídy Erico-Pinetea (Wallnöfer in Mucina et al. 1993b: 244–282, Schubert in Schubert et al. 2001b: 46–100). Theurillat et al. (1995) navrhli zřídit pro klečová společenstva samostatnou třídu Roso pendulinae-Pinetea mugo Theurillat et al. 1995. Toto pojetí přijali v zatím nejdůkladnější studii klečových porostů v celém jejich areálu Šibík et al. (2008, 2010). Samostatná třída pro klečové porosty je na jedné straně poměrně heterogenní, pokud jde o druhové složení jednotlivých porostů, na druhé straně však sdružuje vegetaci s charakteristickou křovinnou strukturou, která vytváří samostatný výškový vegetační stupeň nad horní hranicí lesa a výrazně se liší od horských jehličnatých lesů i od nízké subalpínské keříčkové vegetace třídy Loiseleurio-Vaccinietea.