Svaz Salicion cinereae zahrnuje převážně vrbové křoviny vázané na mokřadní biotopy. V keřovém patře se uplatňuje několik různých dominant. Nejčastěji je to vrba popelavá (Salix cinerea), vrba ušatá (S. aurita), vrba pětimužná (S. pentandra) nebo krušina olšová (Frangula alnus). Lokálně se prosazuje také tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia). Bylinné patro je často zastoupeno pouze sporadicky kvůli zastínění keři. Nemá vlastní charakteristické druhy: nejčastěji se v něm vyskytují druhy charakteristické pro celou třídu Alnetea glutinosae nebo druhy běžné na mokřadních loukách, např. Cirsium palustre, Deschampsia cespitosa, Filipendula ulmaria a Juncus effusus.

Společenstva svazu Salicion cinereae jsou v České republice rozšířena od nížin do hor. Nacházejí se v blízkosti rybníků, v nivách řek, na mokřadních loukách, při okrajích slatinišť a přechodových rašelinišť a ve zvodnělých příkopech podél cest. Osídlují i stanoviště zamokřená do té míry, že na nich není možný rozvoj mokřadních olšin ani rašelinných březin. Půdy odpovídají glejům nebo organozemím, jsou oligotrofní až eutrofní a mají kyselou až mírně alkalickou reakci.

Mokřadní vrbiny se na našem území vyskytovaly po celý holocén (Rybníčková & Rybníček in Neuhäuslová et al. 1998: 34–42). Osídlují litorály vodních ploch, slepá ramena řek, ale i disturbancemi vzniklé nelesní plochy uvnitř mokřadních lesů. Vrby úspěšně kolonizují tyto biotopy díky dobré šiřitelnosti svých semen a klonálnímu růstu. Navíc přežívají se sníženou vitalitou i v zástinu stromového patra. Po smýcení mokřadních lesů, zejména olšin, se úspěšně rozšířily také na druhotné mokřadní louky (Rybníčková et al. 1975, Jankovská 1987). Jejich rozsah byl ale celkově značně omezen, jelikož mokřadní stanoviště byla intenzivně využívána jako zdroj sena a steliva (Jeník 1983). Vrby byly využívány jako zdroj proutí a palivového dříví (P. Svoboda 1957). Výrazné šíření mokřadních vrbin nastalo až v průběhu 20. století v důsledku ponechání mokřadních luk spontánní sukcesi (Jeník 1983, Faliński 1986, Falińska 1991).

Mokřadní vrbiny svazu Salicion cinereae mají eurosibiřský areál. Vyskytují se v převážné části Evropy (Passarge 1961, Westhoff & den Held 1969, Coldea 1991, Korotkov et al. 1991, Pott 1995, Brzeg et al. 2000, Schubert in Schubert et al. 2001b: 46–100, Bardat et al. 2004, Lawesson 2004, Franz & Willner in Willner & Grabherr 2007: 58–61, Solomaha 2008, Valachovič & Hrivnák 2010, Didukh et al. in Didukh et al. 2011: 143–199, Borhidi et al. 2012) a na západní Sibiři (Taran 1993, Lapshina 2006). V České republice jsou rozšířeny pravděpodobně po celém území, avšak fytocenologickými snímky jsou dosud doloženy jen velmi mezernatě. Nejhojnější jsou na Českolipsku, v jihočeských pánvích a jižní části Českomoravské vrchoviny.