Svaz zahrnuje porosty keřů adaptovaných k růstu na štěrkových lavicích v nivách divočících horských a podhorských řek. Charakteristickými druhy keřů jsou především vrba šedá (Salix elaeagnos), vrba lýkovcová (S. daphnoides) a židoviník německý (Myricaria germanica); mimo naše území, např. v nivách alpských řek, k nim patří také rakytník řešetlákový (Hippophaë rhamnoides). Na štěrkových sedimentech je běžná také vrba nachová (Salix purpurea), která má však širší ekologickou amplitudu a v říčních nivách se často vyskytuje i na písčitých sedimentech. Bylinné patro je dosti proměnlivé a zahrnuje různé druhy pobřežní i ruderální vegetace.

Divočící řeky jsou typické pro mladá, třetihorní pohoří (např. Alpy a Karpaty), kde horské toky s velkým spádem často přecházejí na úpatích hor a v plochých dnech širokých údolí do úseků s menším spádem. Při náhlém zmenšení spádu toku se v říční nivě usazuje unášený štěrk. Při silnějších povodních, které přicházejí v nepravidelných víceletých intervalech, dochází v nivách horských řek k přenosu hrubého štěrkovitého sedimentu včetně velkých valounů, tvorbě nových štěrkových lavic i k přesunu koryta v nivě. Při tom je narušována vegetace a nezřídka jsou porosty zcela zničeny (Jeník 1955, Kollmann et al. 1999, Karrenberg et al. 2003b). Vytvářejí se tak iniciální stadia primární sukcese, zpravidla bylinná vegetace s výrazným podílem jednoletých bylin, případně vysoké vytrvalé porosty třtiny pobřežní (Calamagrostis pseudophragmites; asociace Tussilagini farfarae-Calamagrostietum pseudophragmitae). Zároveň s bylinnou vegetací se však uchycují i specializované keře. Dominantní druhy vrb i Myricaria germanica mají silný kůlový kořen, kterým se pevně uchycují ve štěrkovém substrátu a vyhánějí z něho boční horizontální kořeny v úrovni hladiny podzemní vody (Jeník 1955). Štěrkový substrát je po větší část vegetačního období na povrchu a v mělké hloubce pod ním suchý, hlouběji však je půda ovlivněna podzemní vodou. To podmiňuje společný výskyt vlhkomilných, mezofilních i některých suchomilných druhů (např. Arenaria serpyllifolia, Poa compressa a P. palustris subsp. xerotica). Je-li povrch štěrkového náplavu po většinu dne vystaven přímému slunci, silně se přehřívá a už v první části vegetačního období zde vegetace usychá. Pokud však nastanou pravidelné letní záplavy dříve, růst vegetace se po nich obnovuje. Roční kolísání průtoku má zpravidla dva vrcholy, jeden na jaře po tání sněhu a druhý při letních srážkových maximech. Nejnižší stavy vody nastávají koncem léta a začátkem podzimu. Tomu je přizpůsoben sezonní vývoj některých rostlin charakteristických pro tento biotop: například Calamagrostis pseudophragmites kvete po opadu jarních a plodí před nástupem letních povodní. Substrát štěrkových náplavů je přinejmenším v povrchových vrstvách ochuzen o jemné půdní částice, které byly odneseny silným proudem, a proto je živinami poměrně chudý. Štěrk může být tvořen minerálně slabými i silnějšími horninami, u nás se však štěrkové lavice s touto vegetací vytvářejí pouze v Moravskoslezských Beskydech a jejich podhůří, kde je štěrk tvořen kyselými flyšovými pískovci a jílovci.

Svaz Salicion elaeagno-daphnoidis je rozšířen v evropských pohořích, zejména mladých, jako jsou Alpy (Moor 1958, Seibert & Conrad in Oberdorfer 1992: 15–23, Karner in Willner & Grabherr 2007: 51–58) a Karpaty (Jeník 1955, Coldea 1991, W. Matuszkiewicz 2007). Zasahuje i do západní a jižní Skandinávie (Dierßen 1996). V pohořích centrální Asie a Sibiře se vyskytuje podobná vegetace, ale s jinými druhy vrb, např. Salix rorida (Chytrý et al. 1995). V České republice se společenstva svazu Salicion elaeagno-daphnoidis vyskytují hlavně v severovýchodní části moravských Karpat, kde existují podmínky pro vznik divočících řek, jednak díky velkému spádu toků, který se na přechodu do podhůří poměrně rychle zmenšuje, jednak kvůli vydatným srážkám hlavně na návětrné straně Moravskoslezských Beskyd.