Svaz Senecionion fluviatilis zahrnuje společenstva jednoletých i vytrvalých nitrofilních bylin v lemech lužních lesů a křovin. Porosty jsou zpravidla plně zapojené, vícevrstevné a obsahují významný podíl bylinných lián (např. Calystegia sepium a Humulus lupulus) a vlhkomilných bylin s velkou biomasou (např. Aegopodium podagraria, Chaerophyllum.bulbosum a Urtica dioica). S menší pokryvností se vyskytují i další druhy, které mají optimum v podrostu lužních lesů (např. Rubus caesius), různých typech vlhkých luk (např. Poa trivialis a Symphytum.officinale), mokřadech (např. Phalaris arundinacea) i na antropogenních stanovištích. Svaz Senecionion fluviatilis tak patří v rámci třídy Galio-Urticetea k druhově bohatším typům vegetace. Typický je i výskyt neofytů, zejména Aster novi-belgii s. l., Echinocystis lobata a Impatiens glandulifera, jejichž převládnutí však může výrazně ochuzovat druhovou bohatost porostů (snad s výjimkou I. glandulifera; Hejda & P. Pyšek 2006). Druhově chudší jsou rovněž porosty na antropogenních stanovištích v sídlech a jejich okolí.

Tato vegetace se přirozeně vyskytuje hlavně v nivách nížinných řek, kde osídluje neobhospodařované plochy na rozhraní lužních lesů a luk, okolí mrtvých ramen nebo říční břehy, odkud se může šířit i do nesečených vlhkých luk a na lesní paseky. Na gradientu vlhkosti přitom navazuje na společenstva rákosin a vysokých ostřic třídy Phragmito-Magno-Caricetea, která v lužní krajině osídlují níže položená místa (Kopecký 1985b). Naopak ve vyšších polohách rostou společenstva svazu Senecionion fluviatilis často v kontaktu s vegetací svazu Petasition hybridi (Kopecký 1969). Stanoviště jsou plně osluněná až zastíněná. Půdy jsou hlinitopísčité až jílovité, čerstvě vlhké až vlhké a dobře zásobené živinami. Jde většinou o hluboké půdy, ve kterých některé druhy vytvářejí bohatě větvené kořenové systémy a jsou schopny pronikat až do hloubky 3 m (např. Calystegia sepium. Cucubalus baccifer a Humulus lupulus; Kopecký & Hejný 1971). Zvláště v teplých a suchých oblastech, kde půdy v letním období více vysychají, tak mohou čerpat vlhkost z nižších vrstev půdy. Přesto se společenstva svazu v těchto oblastech vyskytují především v říčních nivách a jejich bezprostředním okolí, kde je vyšší vzdušná vlhkost, a na vzdálenější antropogenní stanoviště se příliš nešíří. Naopak v územích s chladnějším a vlhčím klimatem je tato vegetace zpravidla vázána na stanoviště pod přímým vlivem člověka, např. na břehy vodotečí uvnitř sídel.

Společenstva svazu Senecionion fluviatilis zčásti představují přirozenou nitrofilní vegetaci, která se pravděpodobně vyskytovala i v krajině bez výraznějšího vlivu člověka. Její výskyt byl však nejspíš omezen pouze na malé plochy bezlesí v nížinných říčních nivách, např. na místa mechanicky narušovaná povodněmi. Na těchto místech byla vegetace odedávna vystavena disturbancím vzniklým v důsledku erozně-akumulačních procesů (Kopecký 1985b, Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21–49); po nich však byla schopna poměrně rychlé opětovné regenerace. Postupně byl vliv přirozených disturbancí zesilován hospodařením v lesích a zakládáním luk. K většímu rozšíření některých společenstev svazu Senecionion fluviatilis, zejména typů s vysokým podílem neofytů, došlo až ve druhé polovině 20. století. Souviselo to se silnou eutrofizací krajiny, ale do značné míry i s regulací vodních toků, která vedla k velkoplošnému narušení původního vegetačního krytu a postupně i k vysychání mokřadních stanovišť a omezení záplav v nivách (Kopecký 1969, 1985b). Od začátku devadesátých let byla na mnoha místech omezena i pravidelná seč zaplavovaných luk. Z ochranářského hlediska představuje většina existujících porostů tohoto svazu málo hodnotný biotop, který je náchylný k invazi neofytů nebo je zdrojem jejich diaspor, a proto je třeba jej omezovat, např. znovuzavedením pravidelné seče na opuštěných loukách. Naopak druhově bohaté porosty bez účasti neofytů a s výskytem některých vzácnějších druhů, např. Lycopus exaltatus a Senecio sarracenicus, zasluhují ochranu. Management této vegetace je však obtížný a spočívá především v omezování invazních druhů.

Vegetace svazu Senecionion fluviatilis je dosti hojná v západní a střední Evropě, ale se zmenšující se vlhkostí klimatu směrem k jihu a východu je stále vzácnější. Je doložena z Velké Británie (Rodwell 2000), Pyrenejského poloostrova (Rivas-Martínez et al. 2001, Lorite et al. 2003), Nizozemí (Westhoff & Den Held 1969, van ?t Veer et al. in Stortelder et al. 1999: 13–40), Německa (Müller in Oberdorfer 1993b: 135–277, Rennwald 2000, Hilbig in Schubert et al. 2001: 172–176, Dengler & Wollert in Berg et al. 2004: 380–410), Dánska (Lawesson 2004), Polska (Matuszkiewicz 2007), Slovenska (Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21–49), Švýcarska (Moor 1958), Rakouska (Mucina in Mucina et al. 1993: 203–251), Maďarska (Borhidi 2003), Ukrajiny (Solomaha 2008) a Baškortostánu (Korotkov et al. 1991, Jamalov et al. 2004). Mimo Evropu není tato vegetace zatím známa.

Někteří autoři rozlišují vedle svazu Senecionion fluviatilis ještě samostatný svaz Convolvulion sepium (= Calystegion sepium), který zahrnuje společenstva druhů se širší ekologickou amplitudou, zatímco svaz Senecionion fluviatilis vymezují výskytem specializovaných druhů, např. Cucubalus baccifer, Cuscuta europaea a Senecio sarracenicus (Jamalov et al. 2004, Matuszkiewicz 2007). Členění na více svazů, z nichž každý zahrnuje stanovištně a geograficky příbuzná společenstva, prosazuje i Passarge (1976). Takto vymezené svazy jsou však floristicky slabě diferencovány, a proto se v našem zpracování přidržujeme širšího pojetí jediného svazu. Navíc jméno Calystegion sepium Tüxen 1947 není pro tuto vegetaci použitelné, protože jediná validně popsaná asociace v originální diagnóze tohoto svazu (Petasito hybridi-Aegopodietum podagrariae Tüxen 1947) zahrnuje devětsilová společenstva (Tüxen 1947), a proto je jméno svazu Calystegion sepium Tüxen 1947 synonymem jména svazu Petasition hybridi Sillinger 1933. Pojetí jediného svazu je přijato i ve většině evropských přehledů vegetace (např. Rennwald 2000, Hilbig in Schubert et al. 2001: 172–176, Jarolímek & Zaliberová in Valachovič 2001: 21–49, Borhidi 2003). V některých přehledech (např. Rennwald 2000, Hilbig in Schubert et al. 2001: 172–176) je do svazu Senecionion fluviatilis zahrnována i vegetace nesečených nebo jen nepravidelně sečených vlhkých vysokobylinných luk. S porosty svazu Senecionion fluviatilis mají tyto louky společné velké množství vlhkomilných druhů s širokou ekologickou amplitudou, vyznačují se však výskytem mnoha lučních druhů a naopak absencí nitrofilních širokolistých bylin a lián. Proto vegetaci vysokobylinných zaplavovaných luk řadíme do třídy Molinio-Arrhenatheretea a svazu Deschampsion cespitosae (Hájková et al. in Chytrý 2007: 165–280).

V dosavadním přehledu vegetace České republiky (Hejný in Moravec et al. 1995: 144–151) bylo do svazu Senecionion fluviatilis zahrnuto pět rostlinných společenstev. Toto pojetí bylo z větší části převzato z prvního syntetického zpracování vegetace svazu Senecionion fluviatilis v České republice (Kopecký 1985b) a nebylo dosud revidováno. Analýza snímkového materiálu této vegetace z České republiky však ukázala, že rozlišování asociací Fallopio-Cucubaletum bacciferi Passarge 1976, Aristolochio-Cucubaletum bacciferi (Kopecký 1965) Passarge 1976 a Cuscuto europaeae-Calystegietum sepium Tüxen ex Lohmeyer 1953 nemá opodstatnění, neboť se sice liší pokryvností jednotlivých diagnostických druhů, ale floristicky jsou diferencovány jen velmi nevýrazně. Proto tyto asociace slučujeme do jediné, pro kterou přijímáme nejstarší platné jméno Cuscuto europaeae-Calystegietum sepium. Další uváděné společenstvo Carduus crispus (Kopecký 1985b, Hejný in Moravec et al. 1995: 144–151) v tomto zpracování rovněž nerozlišujeme. Carduus crispus má širokou ekologickou amplitudu a tvoří floristicky jen málo vyhraněné porosty. Proto jej nepovažujeme za dobrý diagnostický druh. Z našeho území je tato vegetace sice doložena fytocenologickými snímky, ty jsou však velmi heterogenní. Oproti předchozímu přehledu vegetace České republiky (Hejný in Moravec et al. 1995: 144–151) zahrnujeme do svazu Senecionion fluviatilis i některá společenstva s dominancí neofytů, a to Calystegio sepium-Impatientetum glanduliferae a Sicyo angulatae-Echinocystietum lobatae. Porosty s převahou neofytu Rudbeckia laciniata, vyskytující se zejména v nivách vodních toků a podle celkového druhového složení rovněž přiřaditelné ke svazu Senecionion fluviatilis, ponecháváme bez formální klasifikace kvůli nedostatku fytocenologických snímků.