Struktura a druhové složení. Porosty jsou mezernaté až zcela zapojené, vysoké 0,5–1,5 m. Často zaujímají plochy velké až několik set metrů čtverečních. Nejčastěji v nich převládají vytrvalé dvouděložné byliny s vysokými listnatými lodyhami, např. Circaea lutetiana, Prenanthes purpurea, Senecio nemorensis agg. a Stachys sylvatica. Méně často převládají trsnaté traviny (např. Brachypodium sylvaticum, Carex remota, C. sylvatica, Elymus caninus a Festuca gigantea), a pak mají porosty vzhled vysokostébelných trávníků. Uplatňují se však i jednoleté druhy (např. Galeopsis pubescens, G. speciosa a Impatiens noli-tangere), vytrvalé růžicovité byliny (např. Athyrium filix-femina a Chaerophyllum hirsutum), liány (např. Vicia sepium a V. sylvatica), nízké drobnolisté byliny lesního podrostu a pramenišť (např. Asarum europaeum, Lysimachia nemorum, Myosotis palustris agg. a Oxalis acetosella), polokeře (např. Rubus fruticosus agg.) a mladé dřeviny. Z neofytů jsou na toto společenstvo silněji vázány některé druhy zplanělé ze starých zahradních výsadeb, např. Pyrethrum macrophyllum, Scutellaria altissima, Smyrnium perfoliatum a Telekia speciosa. V nižších polohách je hojná Impatiens parviflora. Většina druhů je citlivá vůči pravidelným disturbancím sečí nebo sešlapem a dlouhodobému vysychání půdy, naopak dobře snáší zastínění. V lesních lemech jsou porosty často shora částečně kryty přesahujícími korunami stromů. Naopak vzácné bývají druhy sušších a narušovaných, např. rumištních stanovišť. V našem pojetí je Stachyo-Impatientetum nejběžnějším nitrofilním bylinným společenstvem mimo prostředí rumištních biotopů a zároveň je svým druhovým složením nejvíce diverzifikovanou a stanovištně nejméně specializovanou asociací svazu. V porostech se zpravidla vyskytuje 20–35 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 10–25 m². Mechové patro dosahuje pokryvnosti až přes 50 %; převažují v něm pleurokarpní mechy úživných stinných stanovišť, jako je Brachythecium rivulare.
Stanoviště. Asociace Stachyo-Impatientetum se vyskytuje v širokém rozmezí stanovišť. Rozhodujícím ekologickým faktorem je dostatečná úživnost a vlhkost půdy. Nejčastějším stanovištěm jsou přistíněné lesní lemy, porostní mezery lesů po výběrné těžbě, drobné světliny, lesní průseky a okraje cest, zářezy potoků, lemy skal a sutí a další vlhká nebo spíše stinná místa. Vzácněji porůstá paseky, kde náhlý nástup mikroklimatu otevřené plochy omezuje přežívání a uchycování lesních nitrofilních a stínomilných druhů. Kvůli tomu se výskyt této vegetace na pasekách omezuje hlavně na stinné svahy s humózní, stále vlhkou půdou. Mimo les se tato vegetace vyskytuje v nižších polohách v méně udržovaných nebo přírodně koncipovaných parcích a zahradách, na starých hřbitovech, někdy i podél cest a v lemech nitrofilních křovin v sídlech. Ve vyšších polohách je běžným sukcesním stadiem při zarůstání neudržovaných ploch, jako jsou nesečené příkopy, okolí horských chat, náspy komunikací, meze, luční lada a potoční lemy.
Dynamika a management. Jde o přirozené nelesní společenstvo schopné přecházet na antropogenní stanoviště. V podmínkách bez lidského vlivu se na jeho vzniku podílí přirozená dynamika lesa s otvíráním světlin kolem padlých stromů nebo nárazové disturbance zvěří v okolí pramenišť. Většinou je stabilizováno nepravidelným narušováním, které omezuje nástup dřevin. V lemech dřevinných porostů se může vyskytovat po dlouhou dobu. V nižších polohách, kde se v porostech vyskytují širokolisté trávy (např. Brachypodium sylvaticum), vede občasné vysekávání bylinných porostů k rozvoji těchto trav, které pak dominují. Asociace má fenologické optimum uprostřed léta, kdy porosty vytvářejí nápadný barevný aspekt s druhy Galeopsis speciosa, Senecio nemorensis agg., Stachys sylvatica a Vicia sylvatica.
Variabilita. Lze rozlišit tři varianty:
Varianta Aegopodium podagraria (XDC01a) s druhy Aegopodium podagraria, Carex remota, Circaea lutetiana a Ranunculus repens je vázána na nižší polohy, zejména na fluvizemě v sousedství lužních lesů. Varianta zahrnuje i porosty s výskytem Arctium nemorosum, oddělované někdy do asociace Alchemillo-Arctietum nemorosi Passarge 1980 (syn. Arctietum nemorosi Tüxen 1950). Výrazněji se však liší jen výskytem tohoto druhu, který navíc nebývá dominantní. Varianta dále zahrnuje i fytocenologickými snímky dosud nepodchycené porosty těžších vápnitých půd s dominantní Astrantia major.
Varianta Brachypodium sylvaticum (XDC01b) se vyznačuje dominancí trav, zejména Brachypodium sylvaticum, Elymus caninus a Poa nemoralis. Vyskytuje se rovněž v nižších polohách, často však na antropogenních stanovištích, zejména v méně pečlivě udržovaných parcích a zahradách. Je vázána na místa sečená sice pravidelně, ale v dlouhých intervalech, což se projevuje přítomností některých lučních druhů (např. Poa pratensis s. l.) a absencí druhů vlhkomilných (např. Chrysosplenium alternifolium) nebo citlivých vůči seči (např. Impatiens noli-tangere). Tato varianta odpovídá asociaci Campanulo rapunculoidis-Brachypodietum sylvatici Mucina ex Jarolímek et al. 1997. Za součást asociace Stachyo-Impatientetum pokládáme tyto trávníky vzhledem k tomu, že mohou vzniknout i během jediného roku posečením porostů s dominancí dvouděložných bylin; při absenci seče se během 2–5 let vracejí do původního stavu.
Varianta Senecio hercynicus (XDC01c) má výraznou dominantu Senecio hercynicus (v tabulkách zahrnutou do S. nemorensis agg.) a je příznačná pro podhorské a horské polohy. Tyto vysoké a zpravidla uzavřené porosty se vyznačují výskytem druhů horských luk, lesů a niv, zejména Alchemilla vulgaris s. l., Hypericum maculatum, Petasites albus, Rumex arifolius, Silene dioica a Thalictrum aquilegiifolium.
Hospodářský význam a ohrožení. Toto společenstvo, zejména jeho varianta Senecio hercynicus, na pasekách částečně omezuje přirozené zmlazení a stíní výsadbám. Jako jedno z nejběžnějších lemových společenstev není samo o sobě ohroženo, některé vzácnější druhy (např. Arctium nemorosum a Stachys alpina) jsou však u nás vázány převážně na jeho porosty.