Třída Stellarietea mediae zahrnuje jednoletou vegetaci vyvíjející se na narušovaných stanovištích, kterou lze rozdělit na dva hlavní typy. Prvním typem jsou společenstva polních plevelů, často označovaná jako vegetace segetální. Druhý typ tvoří společenstva vznikající v lidských sídlech a jejich okolí, na místech s větší koncentrací zvěře nebo podél cest, silnic a železnic; taková společenstva označujeme jako ruderální. Pro vývoj obou skupin společenstev je nezbytné pravidelně nebo nepravidelně se opakující narušování vegetace i půdního povrchu (disturbance) ať už polními pracemi, nebo mechanickým odstraňováním porostů, použitím herbicidů, narušováním půdy a přemísťováním zeminy. Z ekologického hlediska je tato vegetace chápána jako iniciální stadium sukcese, přičemž nástup navazujících sukcesních stadií je často potlačen lidskou činností.
Různě silné a často se opakující disturbance vedly k vytvoření několika ekologicky vyhraněných typů rostlin, které jsou schopny těmto zásahům odolávat. Ve vegetaci třídy Stellarietea mediae převládají nízké rychle rostoucí jednoleté druhy s ruderální životní strategií, které jsou schopny se velmi efektivně množit pomocí semen (Krippelová & Mucina 1988, Mucina & van Tongeren 1989, Grime 2001). Jejich krátký životní cyklus jim umožňuje ukončit vývoj v krátkém období mezi dvěma silnými disturbancemi. Velmi často jsou tyto rostliny samosprašné. Pokud jsou cizosprašné, převládá u nich opylování větrem. Entomogamní rostliny (zpravidla polní plevele) nebývají specializovány na jednoho opylovače, neboť široké spektrum opylovačů umožňuje rostlinám, které jsou často u nás nepůvodní, rozmnožovat se na nově obsazených lokalitách a dále se šířit. Jsou schopny tvořit velké množství semen, často opakovaně v průběhu jednoho vegetačního období, a zpravidla mají vytrvalou půdní semennou banku (Baker 1974, Holzner 1982, Lososová et al. 2008). Takovými druhy rostlin s ruderální strategií jsou např. Galinsoga parviflora, G. quadriradiata, Lepidium ruderale, Myosotis arvensis, Sonchus arvensis a Stellaria media. Jejich semena mohou dozrávat i po posečení mateřských rostlin a klíčivost si uchovávají po několik let.
Kromě jednoletých rostlin se ve vegetaci třídy Stellarietea mediae dobře uplatňují geofyty schopné vegetativního rozmnožování a regenerace narušených orgánů. Jejich podzemní části bývají křehké, takže nelze celou rostlinu jednoduše vytrhnout ze země (Baker 1974). Takovými druhy jsou např. Aegopodium podagraria. Cirsium arvense. Convolvulus arvensis . Elytrigia repens. Zvláštní ekologickou skupinu rostlin, dříve zastoupenou především ve vinohradech a okopaninách, tvořily cibulovité geofyty rodů Allium, Gagea, Muscari a Ornithogalum, které mají fenologické optimum časně na jaře a jejichž nadzemní orgány brzy zanikají (Wilmanns 1989, Duchoslav 2001a). Tyto druhy po změně agrotechnických postupů ustoupily z polních kultur a dnes přežívají spíše na mezích a v křovinách.
Zvláštní kategorii životních strategií, která je zastoupena pouze na polích a chybí na ruderálních stanovištích, představují tzv. speirochorní druhy. Jde o jednoleté, zpravidla ozimé druhy plevelů specializované na růst především v obilných polích, kam jsou pravidelně vysévány spolu s plodinou (Holzner 1982, Kornaś 1988). Těmto stanovištím byly přizpůsobeny už v době, kdy rostly přirozeně na stepích Blízkého a Středního východu spolu s předky dnešních plodin. Klimaticky nepříznivá období přečkávají ve stadiu semen a jejich hlavním vegetačním obdobím je jaro a časné léto. Růst v kultuře, pravidelné termíny setí a sklizně, metody čištění a skladování semen jejich populace selektovaly tak, aby se morfologicky i ekologicky podobaly pěstované plodině, např. výškou rostlin, velikostí a váhou semen, délkou životního cyklu nebo dobou vysemenění (Baker 1974). Patří k nim např. Adonis aestivalis, A. flammea, Bupleurum rotundifolium, Centaurea cyanus, Ranunculus arvensis a Sinapis arvensis. Vyhraněné speirochorní plevele mají u nás optimum převážně v obilných kulturách a mimo ně se vyskytují jen vzácně a dočasně. Vysévání spolu s plodinou bylo pro plevelné rostliny velmi výhodnou strategií šíření, dokud nebyly zavedeny dokonalejší metody čištění osiva, které způsobily jejich silný ústup. Krajním příkladem této úzké specializace jsou u nás dnes již vyhynulé plevele lněných polí, např. Camelina alyssum, Lolium remotum a Silene cretica subsp. annulata (Harlan 1982, Holzner 1982, Smejkal 1981, Kornaś 1988), a některé dříve hojné, dnes však velmi vzácné druhy rostoucí výhradně v obilninách, jako je Agrostemma githago a Bromus secalinus (Holzner 1982).
Jednoletá antropogenní vegetace prochází během vegetačního období výraznými změnami. Během jara převažují na otevřených stanovištích nebo polích s dosud nízkým a nezapojeným porostem plodiny jarní efemérní terofyty, např. Arabidopsis thaliana, Erophila verna a Veronica hederifolia agg., ke kterým mohou vzácně přistupovat cibulovité geofyty. Některé z těchto druhů mají ještě jedno, avšak méně výrazné fenologické optimum na podzim. Celý rok trvá vývoj na jaře klíčících statných jednoletých bylin rodů Amaranthus, Atriplex, Chenopodium a Sonchus. Spolu s nimi se během celého vegetačního období výrazně uplatňují geofyty Cirsium arvense, Convolvulus arvensis a Elytrigia repens. V plném létě je výrazný nástup pozdě klíčících teplomilných jednoletých druhů rodů Digitaria, Eragrostis a Setaria, které mají metabolismus typu C4. Na polích se navíc po celý rok uplatňují jednoleté ozimé druhy, např. Capsella bursa-pastoris, Geranium pusillum, Lamium purpureum a Stellaria media (Ellenberg 1996). Ozimé terofyty jsou na ruderálních stanovištích zastoupeny např. travami Bromus sterilis, B. tectorum a Hordeum murinum.
V průběhu sekundární sukcese se vegetace třídy Stellarietea mediae mění na sušších stanovištích ve vegetaci třídy Artemisietea vulgaris a na vlhčích místech ve vegetaci třídy Galio-Urticetea (A. Pyšek 1977b). Rychlost sukcese závisí na několika faktorech, z nichž nejvýznamnější je typ substrátu. Zatímco na písčitých substrátech trvá fáze jednoletých druhů poměrně dlouho, na těžších, úživnějších substrátech se rychle vytváří fáze s vytrvalými bylinami (Bornkamm et al. 1982, Prach & P. Pyšek 1994, Prach et al. 2001). Dalšími faktory určujícími rychlost sukcese jsou klima a okolní vegetace (Prach et al. 2001). Sukcese probíhá rychleji v oblastech s atlantským nebo subatlantským klimatem než v oblastech subkontinentálních (Wittig 2002).
Druhy třídy Stellarietea mediae byly hojné v glaciální chladné stepi, jak lze soudit z tehdejší velké produkce pylu čeledi Chenopodiaceae (Jankovská & Pokorný 2008). Protože se v pleistocenní krajině velkoplošně vyskytovaly pravidelně disturbované biotopy s velkou dostupností živin (např. sprašové akumulace, erozní rýhy, nivy divočících řek), je pravděpodobné, že už tehdy příslušné druhy tvořily porosty zařaditelné do třídy Stellarietea mediae.
Později během preboreálu a boreálu jednoletou ruderální vegetaci potlačily konkurenčně silnější druhy trávníků, křovin a lesů. Tato vegetace proto byla až do počátku zemědělské činnosti oproti pozdější kulturní krajině relativně vzácná, ale vyskytovala se na velkém počtu biotopů s velmi rozmanitými podmínkami. Byla to například narušovaná místa v nivách řek, náplavy, disturbovaná místa ve stepní vegetaci a dále stanoviště silně ovlivňovaná zvěří, zejména okolí napajedel, vchody jeskyní s akumulací netopýřího guana a zbytků kořisti dravců a šelem, okolí nor některých savců, ale i lidská sídla s jejich bezprostředním okolím (Willerding 1986, Opravil 1990, Ellenberg 1996). Tehdejší ruderální společenstva obsahovala například druhy Chenopodium album agg., C. polyspermum, Elytrigia repens, Galeopsis tetrahit s. l., Persicaria lapathifolia, Rumex acetosella, Sonchus arvensis, Stellaria media a Urtica dioica (Holzner & Immonen 1982).
S neolitickou kolonizací se začaly vytvářet nové typy ruderální vegetace. Její původní druhové spektrum, tvořené domácími druhy adaptovanými na antropogenní stanoviště (tzv. apofyty), bylo s rozvojem zemědělství, obchodu a dopravy obohacováno o druhy zavlečené (Willerding 1986). Oproti jiným vegetačním typům se na antropogenních stanovištích vyskytuje menší podíl původních středoevropských druhů. O mnoha druzích této třídy však zatím nejsme schopni říci, zda jsou u nás původní, nebo se k nám rozšířily teprve s příchodem zemědělství. Nelze ani vyloučit, že některé druhy u nás rostly přirozeně v pleistocénu a nejstarším holocénu, poté vyhynuly a byly znovu zavlečeny v neolitu či později. Dříve se soudilo, že mnohé plevelné druhy byly před obdobím neolitu dosti vzácné vzhledem k údajné převaze silně konkurujícího lesního prostředí a že jejich výskyt byl omezen na zvláštní biotopy, např. narušovaná místa v nivách řek, náplavy, mělké skalní půdy a rozvolněnou stepní vegetaci (Willerding 1986, Opravil 1990, Ellenberg 1996). Podle současných znalostí však byla krajina už před neolitem silně mozaikovitá a s mnoha disturbovanými plochami, takže plevele rostly sice většinou v malých populacích, jejichž výskyt byl často přechodný, ale přesto byly celkem běžnou součástí tehdejší krajiny.
Vegetace polních plevelů vznikla na Blízkém a Středním východě, v území sahajícím od Palestiny po Írán. Došlo k tomu pravděpodobně současně se vznikem zemědělství přibližně před 10 000 lety, kdy se tato vegetace vyvinula z tamější přirozené vegetace „obilných” stepí. Do střední Evropy se rozšířila s neolitickou kulturou, tedy kolem roku 5700 př. n. l. (Willerding 1986, di Castri 1989, Zohary 1996). Během svého šíření si uchovala velkou část blízkovýchodních druhů a v nových územích přijímala další druhy včetně druhů středoevropských (P. Pyšek & Jarošík 2005). V první fázi neolitu se zemědělství ve střední Evropě soustředilo jen na sprašové oblasti, které byly úrodné a snadno obdělávatelné (Sádlo et al. 2005). Prvními plodinami byly pšenice dvouzrnka (Triticum dicoccon), pšenice jednozrnka (T. monococcum), pšenice setá (T. aestivum), ječmen obecný (Hordeum vulgare), hrách setý (Pisum sativum), mák setý (Papaver somniferum) a len setý (Linum usitatissimum; Rösch 1998). Půda byla pomocí dřevěných nebo kamenných nástrojů jen narušována, nikoliv obracena. Archeobotanické nálezy dokládají, že vegetace polních plevelů byla po velmi dlouhou dobu, od nástupu neolitu po dobu bronzovou, druhově chudá a měla dosti stálé druhové složení. Tvořily ji převážně byliny vysokého vzrůstu (např. Agrostemma githago, Bromus arvensis, B. secalinus, Centaurea cyanus a Elytrigia repens; Holzner & Immonen 1982, Ellenberg 1996). Důležitou součást primitivní plevelové vegetace tvořily vytrvalé druhy, které na pole pronikaly z okolních porostů (Holzner & Immonen 1982). Použití kvalitnějších nástrojů zlepšovalo zpracování půdy a následně se rozšiřovaly rozlohy obdělávaných polí. Kvalitnější způsob zpracování půdy umožnil rychlý rozvoj vegetace jednoletých druhů, které pocházely z rozvolněných stepních porostů, na úkor místních vytrvalých druhů (Rösch 1998). V době bronzové (přibližně před 4000–3000 lety) byly orány i těžké jílovité půdy. Novými plodinami byly pšenice špalda (Triticum spelta), proso seté (Panicum miliaceum), bér italský (Setaria italica) a bob obecný (Vicia faba). Vedle teplomilných plevelů bazických půd (Descurainia sophia, Glaucium corniculatum, Stachys annua. Torilis arvensis aj.) se u nás začaly běžně vyskytovat i druhy acidofilní (Anthemis arvensis, Aphanes arvensis, Papaver argemone, Spergula arvensis aj.; Kühn 1994, Rösch 1998), což patrně souviselo s vymytím vápníku z půdy, které je obecně typické pro druhou polovinu interglaciálních cyklů (Ložek 1973, 2007). Od 8. století př. n. l. se začaly v zemědělství používat železné nástroje, zavádělo se tzv. úhoření, dvojhonné a později trojhonné hospodářství, kdy se na jednotlivých plochách střídalo pěstování jařiny, ozimu a současně zůstával třetí díl polností neobdělaný. Opět vzrostly plochy polí. Až do středověku se však půda pouze rozhrnovala, ale neobracela. Pestrost využívaných stanovišť vedla k rozšíření spektra plevelných druhů. Během římského osídlení zdomácněly ve střední Evropě nové mediteránní a submediteránní druhy. Rozmáhalo se pěstování různých druhů zeleniny a ovoce a zaváděly se nové zemědělské praktiky včetně hnojení. S novými plodinami se ve střední Evropě objevily také nové druhy polních plevelů, např. Caucalis platycarpos, Lithospermum arvense, Nigella arvensis a Ranunculus arvensis (Holzner & Immonen 1982).
Ve středověku se pravděpodobně začínaly ve větší míře pěstovat okopaniny, jejichž existence je však z archeologických materiálů těžko prokazatelná (Kühn 1984). Středověké zemědělství bylo charakteristické velkou diverzitou plodin a drobným hospodařením, kdy v okolí každé obce byly pěstovány všechny potřebné plodiny. Oproti předchozím etapám bylo častější pěstování pohanky (Fagopyrum esculentum) a ovsa (Avena sativa; Rösch 1998). Neustálý nárůst podílu acidofilních druhů plevelů v archeologických nálezech ukazuje na postupnou acidifikaci a půdní erozi stabilně využívaných polí, souvisí však také s rozšiřováním orné půdy do vyšších, méně úrodných oblastí (Rösch 1998).
Se vznikem stálých sídel se od okolní vegetace stále více odlišovala ruderální vegetace uvnitř vesnic a měst a v jejich okolí. Archeobotanické nálezy s bohatým druhovým spektrem z historických jader našich měst a ze zaniklých vesnic pocházejí převážně ze středověkých vrstev (Opravil 1969, 1990). Ekologická rozmanitost ruderálních stanovišť v dřívějším vesnickém osídlení umožňovala výskyt rozmanitých ekologicky úzce specializovaných společenstev (Kopecký & Hejný 1992). Na městských smetištích, skládkách a navážkách rostly vysoké jednoleté byliny, např. Atriplex oblongifolia, A. patula, Chenopodium hybridum a C. opulifolium (svaz Atriplicion), zatímco na živinami bohatě zásobených půdách v okolí chlévů, stájí a výběhů drůbeže se běžně vyskytovaly druhy nižšího vzrůstu, např. Anthemis cotula, Atriplex prostrata subsp. latifolia, Chenopodium vulvaria, Malva neglecta a Urtica urens (svaz Malvion neglectae). Na sušších stanovištích převažovaly jednoleté teplomilné byliny (např. Hyoscyamus niger, Lepidium campestre a Xanthium strumarium) spolu s vytrvalými ruderálními druhy vegetace třídy Artemisietea vulgaris (Sádlo et al. 2005). Velký význam pro výskyt určitých druhových kombinací měly lidové tradice a zvyky. Mnohé pěstované rostliny, které se používaly v lidovém lékařství, zplaňovaly v okolí zahrádek a staly se trvalou součástí ruderálních společenstev (např. Leonurus cardiaca s. l., Marrubium peregrinum. M. vulgare a Verbena officinalis; Kopecký & Hejný 1992).
Větší změny v plevelné vegetaci nastaly koncem 18. století s postupným odklonem od systému trojhonného hospodářství a s počátkem intenzifikace zemědělství. Vedle tradičních plodin se začaly pěstovat plodiny nové, např. řepa (Beta vulgaris), kukuřice (Zea mays), brambory (Solanum tuberosum), paprika (Capsicum annuum) a rajče (Solanum lycopersicum). Spolu s novými plodinami se do Evropy dostávaly mnohé neofytní plevele, převážně ze Severní Ameriky, např. Amaranthus powellii, A. retroflexus, Ambrosia artemisiifolia, Conyza canadensis. Datura stramonium a Erigeron annuus agg. Z Jižní a Střední Ameriky pocházejí např. pěťoury Galinsoga parviflora a G. quadriradiata. Od 19. století se pestrost stanovišť a s ní související druhová pestrost plevelové vegetace opět zmenšovala. K ochuzení spektra plevelných druhů vedl celý komplex agrotechnických zásahů usilujících o vytvoření optima pro danou plodinu. Častější okopávání a hlubší orba podpořily šíření krátce žijících rostlin, např. Capsella bursa-pastoris a Thlaspi arvense. Změny v čistění osiva naopak způsobily ústup speirochorních druhů, které u nás nemohou trvale růst jinde než na orné půdě. Mnohé z nich z naší květeny téměř nebo zcela vymizely, např. Agrostemma githago. Bromus secalinus, Scandix pecten-veneris a Silene dichotoma. Mizí také plevele, které se adaptovaly na extrémní stanoviště, např. plevele zasolených půd Atriplex prostrata subsp. latifolia a Lythrum hyssopifolia nebo plevele zamokřených polí Centunculus minimus a Myosurus minimus. Vždy vzácné byly u nás plevele chudých písčitých půd Arnoseris minima, Hypochaeris glabra. Polycnemum arvense a Teesdalia nudicaulis.
Zemědělská krajina v řadě zemí střední Evropy se v polovině 20. století významně změnila po scelování pozemků, jak dokládají archivní letecké snímky (Svatoňová 2008). Velmi intenzivní změny v plevelové vegetaci polí se však začaly projevovat již během první poloviny 20. století a prohloubily se v jeho druhé polovině, kdy se začaly plošně používat herbicidy. Mezi nejhojnější plevele současnosti patří Chenopodium album agg., Cirsium arvense, Elytrigia repens, Fallopia convolvulus a Viola arvensis (Lososová et al. 2008), přičemž většina ekologicky specializovaných druhů je vzácná a velká část plevelových společenstev je druhově chudá. Na převážné většině polí přežívají pouze populace plevelů, které jsou rezistentní vůči používaným herbicidům. Některé populace rezistentních druhů se potom mohou expanzivně šířit na rozsáhlých plochách (např. Amaranthus retroflexus, Chenopodium album agg., Echinochloa crus-galli a Solanum nigrum s. l.; Chodová et al. 2004). Podobná tendence ke vzniku ochuzených plevelových společenstev s převažujícími druhy rezistentními k herbicidům a s širokou ekologickou amplitudou se prosadila v celé temperátní a boreální zóně Evropy (Trzcińska-Tacik 1991, Dierßen 1996, Glemnitz et al. 2000).
Od druhé poloviny 20. století se druhově bohatá společenstva polních plevelů objevují převážně na okrajích polí, v rozích a na drobných záhumencích, tedy na místech, kde není aplikace herbicidů a mechanické zpracování půdy tak intenzivní. Ústup specializovaných polních plevelů vedl v okolních zemích k vyvolání diskuze, zda a jak tato společenstva chránit. V Německu (Pfützenreuter 1994) a Maďarsku (Pinke & Pál 2008) se především v chráněných územích začaly zavádět pruhy na okrajích polí, kde se neaplikují herbicidy. Tyto pruhy zůstávají po sklizni plodiny nepodmítnuté a bývají zde vysévány tradiční plodiny. Na těchto stanovištích mohou vedle polních plevelů lépe prospívat také drobní polní živočichové. V České republice se v posledních deseti letech začínají také zakládat políčka s tradičním způsobem hospodaření, a to např. v CHKO Křivoklátsko, ve skanzenech nebo v botanických zahradách.
V devadesátých letech 20. století, po změnách v soukromém vlastnictví půdy a ve financování zemědělství, došlo k některým změnám ve výskytu polních plevelů v České republice. Nedostatek finančních zdrojů donutil mnoho zemědělců používat menší dávky chemických přípravků a minimalizovat mechanické zpracování půdy. První skutečnost se projevila novými nálezy některých jednoletých druhů, např. Bupleurum rotundifolium . Ranunculus arvensis v Českém středohoří (Kubát 1999b). Druhá skutečnost se projevila v rozšíření vytrvalých druhů, např. Cirsium arvense, Elytrigia repens nebo Lactuca serriola (Mikulka & Chodová 2003, Mikulka & Kneifelová 2006, Strobach et al. 2008), na hůře mechanicky obdělávaných polích.
Změny se projevily také v ruderální vegetaci. Především v ní se častěji než v jiných vegetačních typech vyskytuje mnoho neofytů. Tyto rostliny se na území České republiky šířily s lodní, železniční a silniční dopravou. Ohnisky šíření byly také prostory továren a skladů (Jehlík 1998). V současnosti však většina nově zavlečených neofytních druhů zplaňuje z kultury (P. Pyšek et al. 2003b). Druhy, které byly původně vázány pouze na intravilány měst a obcí, se s postupnou eutrofizací, rozvojem stavební činnosti a průmyslových aktivit začínají vyskytovat na narušených stanovištích i ve volné krajině. Nově se vytvářejí ekologicky vyhraněné typy porostů. Na zasolených půdách podél silnic rostou Puccinellia distans a druhy rodu Setaria. V místech s větší koncentrací zemědělské výroby se na stanovištích bohatých amoniakálním dusíkem vyskytují Atriplex prostrata subsp. latifolia, Chenopodium ficifolium aj., zatímco na živinami chudých písčitých a štěrkovitých půdách se šíří druhy Chenopodium botrys, Corispermum leptopterum a Plantago arenaria (svaz Salsolion ruthenicae). Omezování chovu drobného domácího zvířectva zapříčinilo ústup společenstev vázaných na specifická stanoviště ovlivněná drůbeží a dobytkem (svaz Malvion neglectae). S postupující urbanizací z těchto společenstev mizejí převážně archeofyty (Horáková 2003, P. Pyšek et al. 2004).
Vegetace třídy Stellarietea mediae je rozšířena v boreální, temperátní, submediteránní a mediteránní zóně eurosibiřské oblasti. Okrajově se některé druhy této třídy mohou vyskytovat ve větších nadmořských výškách i v tropech (Tüxen 1950, Kropáč 2006) a jiné druhy naopak v arktických oblastech. Příkladem může být výskyt druhu Descurainia sophia ve finských sídlech severně polárního kruhu (Dierßen 1996). Společenstva třídy Stellarietea mediae byla zaznamenána i ve východní a kontinentální části Asie, např. v Severní Koreji (Kolbek & Sádlo 1996, Sádlo & Kolbek 1997), Mongolsku (Hilbig 2003) a Jakutsku (Čerosov et al. 2005). V České republice je tato vegetace rozšířena po celém území s výjimkou největších nadmořských výšek. Optimum výskytu je v hustě obydlených a zemědělsky využívaných oblastech nížin až podhorských oblastí. Horní hranice výskytu vegetace polních plevelů je dána rozšířením obdělávaných půd.
Ve fytocenologické literatuře není pojetí třídy Stellarietea mediae jednotné. Někteří autoři, hlavně v publikacích z poslední doby (Mucina in Mucina et al. 1993: 110–168, Dierßen 1996, Jarolímek et al. 1997, Borhidi 2003, Kropáč 2006), do ní řadí veškerou vegetaci jednoletých synantropních druhů. V jiných, většinou starších středoevropských přehledech vegetace byly rozlišovány dvě samostatné třídy, a to třída Chenopodietea, která zahrnuje jednoletou vegetaci ruderálních stanovišť a plevelovou vegetaci okopanin, a třída Secalietea, která zahrnuje plevelovou vegetaci obilnin (Oberdorfer in Oberdorfer 1993b: 15–47, Matuszkiewicz 2007, Kropáč in Moravec et al. 1995: 157–161). Schubert (in Schubert et al. 2001: 403–415) a Manthey (in Berg et al. 2004: 273–285) řadí do třídy Stellarietea mediae pouze vegetaci polních plevelů a ruderální vegetaci zahrnují do samostatné třídy Sisymbrietea (Klotz in Schubert et al. 2001: 376–387, Dengler & Wollert in Berg et al. 2004: 261–262). Analogicky chápou třídu Stellarietea mediae Haveman et al. (in Schaminée et al. 1998: 199–246), přičemž jednoletou i víceletou ruderální vegetaci řadí společně do třídy Artemisietea vulgaris (Weeda & Schaminée in Schaminée et al. 1998: 247–304). Protože druhové složení plevelové a ruderální vegetace je v České republice přes určité ekologické odlišnosti velmi podobné, přikláníme se k zařazení obou těchto vegetačních typů do jedné třídy. Hlavní faktor, který ovlivňuje druhové složení společenstev třídy Stellarietea mediae, je rozdíl mezi stanovišti ruderálními a segetálními (Lososová et al. 2006b). U vegetace polních plevelů odráží další členění zejména rozdíly mezi bazickými a teplomilnými společenstvy na jedné straně a acidofilními společenstvy s menšími teplotními nároky na straně druhé (Hüppe & Hofmeister 1990). U jednoleté ruderální vegetace jsou důležitými faktory vlhkost a obsah živin spolu s mechanickými vlastnostmi půdy (Mucina & van Tongeren 1989).
Třída Stellarietea mediae je na základě uvedených stanovištních rozdílů členěna do jedenácti svazů. Svazy Caucalidion, Veronico-Euphorbion, Scleranthion annui. Arnoseridion minimae, Oxalidion fontanae . Spergulo arvensis-Erodion cicutariae zahrnují především vegetaci polních plevelů, zatímco svazy Atriplicion, Sisymbrion.officinalis, Malvion neglectae. Salsolion ruthenicae a Eragrostion cilianensi-minoris sdružují především ruderální vegetaci. Kropáč et al. (1971) a Kropáč (1978) rozlišili v České republice a na Slovensku také svazy Sherardion a Veronico politae-Taraxacion. Svaz Sherardion chápali jako přechodnou vegetaci mezi svazy Caucalidion a Scleranthion annui. Svaz Veronico politae-Taraxacion byl vymezen pro vegetaci polních plevelů víceletých pícnin, nově jej však neuznává ani autor originálního popisu (Kropáč 2006). Pro žádný z těchto dvou svazů se nám nepodařilo nalézt skupinu diagnostických druhů, která by jej jednoznačně vymezovala proti jiným svazům (Lososová 2004, Lososová et al. 2006a), a proto je v předloženém zpracování nerozlišujeme.
Velmi pravděpodobně se u nás v minulosti vyskytovala i vegetace plevelů lněných polí zařazovaná do svazu Lolio remoti-Linion J. Tüxen 1966. Charakteristické druhy této vegetace (tzv. linikolní druhy) se vyvinuly ze svých ancestrálních taxonů v přímé vazbě na pěstování lnu v Evropě a jihozápadní Asii (Smejkal 1981, Kornaś 1988). Tyto specializované, speirochorní druhy se šířily výhradně se lněným osivem. Jejich společnými vlastnostmi byly jednoletý životní cyklus, výška a typ větvení podobné plodině, ztráta odění a především velikost, tvar a váha semen odpovídající semenům lnu. Takovými druhy byly v Evropě Camelina alyssum, Cuscuta epilinum. Lolium remotum a Silene linicola (Tüxen 1950). Se zavedením účinných metod čištění osiva lnu ve dvacátých letech 20. století a s pozdějším intenzivním používáním herbicidů postupně vymizel tento typ vegetace z naší přírody. Fytocenologické snímky zcela chybějí a druhové složení této vegetace je v České republice a v okolních zemích rekonstruováno pouze z floristických údajů. V České republice byla rozšířena v návaznosti na pěstování lnu především v podhorských a horských oblastech (Kropáč & Kopecký 1987). Podobně jako u nás vymizela tato vegetace v Německu (Pott 1995, Oberdorfer in Oberdorfer 1993b: 15–47) a v Maďarsku (Borhidi 2003). Matuszkiewicz (2007) však nevylučuje, že by se mohla vyskytovat v některých horských oblastech jihovýchodního Polska, kde dosud převládá tradiční způsob hospodaření.