Struktura a druhové složení. Charakter bylinného patra určuje dominantní suchopýrek trsnatý (Trichophorum cespitosum), vytvářející drobné trsy. V nižším bylinném patře se uplatňuje poléhavá klikva (Oxycoccus palustris s. l.). Dále se pravidelně vyskytují Andromeda polifolia, Calluna vulgaris, Eriophorum vaginatum a Vaccinium uliginosum. V oceánických částech Evropy se více prosazují druhy Erica tetralix a Narthecium ossifragum. U nás roste Erica tetralix v této vegetaci pouze na jedné lokalitě, a to na Malé Jizerské louce v Jizerských horách. Druhové složení našich porostů je oproti porostům ze severozápadní Evropy ochuzeno i o některé oceánické druhy játrovek, např. Odontoschisma sphagni. V mechovém patře dominuje nejčastěji Sphagnum papillosum, někdy také S. recurvum s. l. Diagnosticky významný je pro tuto asociaci výskyt rašeliníku S. tenellum. Z dalších mechorostů mohou být přimíšeny např. Gymnocolea inflata, Sphagnum capillifolium s. l. a S. majus. V oceánických částech Evropy je častý druh S. affine, který se však u nás vyskytuje na okraji areálu, je velmi vzácný a v tomto společenstvu nebyl zaznamenán. Druhová bohatost bylinného patra je ve srovnání s ostatní vrchovištní vegetací průměrná: porosty obsahují kolem 8 druhů cévnatých rostlin a 3–7 druhů mechorostů na ploše 4 až 25 m².
Stanoviště. Společenstvo je na vrchovištích vázáno na trvale vlhká místa, která navazují na šlenky. U nás je patrně hladina vody během roku více rozkolísaná než v oceánické Evropě, kde jsou tato společenstva uváděna ze stanovišť se stále vysokou a stagnující hladinou vody (Økland 1989, Rodwell 1991). U nás byl zaznamenán maximální pokles hladiny vody v sušších obdobích roku o 25 cm (Houšková 1981). Existence této vegetace je podmíněna nadbytkem srážek a vyrovnanými mírnými teplotami během celého roku. Jizerské hory, kde se tato vegetace u nás vyskytuje, patří k nejvlhčím částem České republiky. Protože stojí jako překážka v cestě západním a severozápadním frontálním systémům, patří mezi oblasti s nejvyššími srážkami u nás (nad 1200 mm ročně; Tolasz 2007); v polohách s rašelinnými pánvemi dosahují srážkové úhrny až 1400 mm za rok (Houšková 1981). Ochranu před mrazem u nás poskytuje dlouhotrvající sněhová pokrývka, hluboká přibližně 2 m. Půdy jsou rašelinné, tvořené z větší části nerozloženými rašeliníky, silně kyselé a s velmi malým obsahem minerálů (Houšková 1981). Porosty s Trichophorum cespitosum na vysokohorských prameništích k této asociaci nepatří.
Dynamika a management. Vzhledem ke vzácnosti této vegetace u nás se o její dynamice mnoho neví. V Jizerských horách se vyskytuje v mozaice s vegetací šlenků a dalších společenstev třídy Oxycocco-Sphagnetea a představuje sukcesně dlouhodobě stabilní společenstvo. Při větší rozkolísanosti vodního režimu však může zarůstat klečí.
Variabilita. U nás je asociace vzhledem k výskytu na okraji areálu a omezení na dvě menší oblasti málo variabilní. V některých porostech se více uplatňují mechorosty Gymnocolea inflata a Sphagnum majus, což indikuje zamokřenější stanoviště v blízkosti šlenků, případně mělké, v létě vysychající šlenky.
Hospodářský význam a ohrožení. Přímý hospodářský význam společenstvo nemá, i když podobně jako ostatní vrchovištní vegetace zadržuje srážkovou vodu a zpomaluje její odtok. Významné je také hromadění organických látek ve formě rašeliny. Ohrožení představují imise a případné odvodnění, které však v horských polohách není aktuální.
Syntaxonomická poznámka. Západoevropští autoři zahrnují podobná společenstva do asociace Erico-Sphagnetum magellanici Moore 1968. Náplň této asociace je však velmi široká (Moore in Tüxen 1968: 306–320) a zahrnuje různé typy vrchovištní vegetace od extrémně oceánických až po subkontinentální, odpovídající například asociaci Andromedo polifoliae-Sphagnetum magellanici. K posouzení vzájemného syntaxonomického vztahu asociací Erico-Sphagnetum magellanici Moore 1968 a Trichophoro-Sphagnetum papillosi Osvald 1923 bude nutná podrobnější syntéza. V Německu a Rakousku se společenstva s dominatními Trichophorum cespitosum a Sphagnum papillosum někdy řadí do široce pojaté asociace Eriophoro vaginati-Trichophoretum cespitosi (Osvald 1923) Steiner 1992, subasociace E. v.-T. c. sphagnetosum tenelli (Osvald 1925) Dierßen ex Steiner 1992 (Dierssen 1982, Steiner 1992). V novějších německých přehledech je asociace Eriophoro vaginati-Trichophoretum cespitosi zúžena na boreální typy a pro subatlantská společenstva s Trichophorum cespitosum je použito jméno Erico-Sphagnetum magellanici (Pott 1995, Rennwald 2000).
Nomenklatorická poznámka. Trichophoro cespitosi-Sphagnetum papillosi Osvald 1923 je jméno popsané metodami tzv. uppsalské školy, a proto je podle Kódu neplatné. Vzhledem k jeho dlouhodobému používání však navrhujeme jeho konzervaci ve smyslu článku 52 Kódu.