Struktura a druhové složení. Ve stromovém patře převládá borovice lesní (Pinus sylvestris), občas doprovázená duby (Quercus petraea agg. nebo Q. robur), ke kterým se ve větších nadmořských výškách nebo klimaticky inverzních polohách přidává smrk ztepilý (Picea abies) a na vodou ovlivněných půdách také jedle bělokorá (Abies alba). Na skalnatých stanovištích bývají porosty rozvolněné, se stromovým patrem tvořeným nízkými křivolakými borovicemi, na plošinách na lépe vyvinutých půdách bývají naopak borovice dobře rostlé. V málo vyvinutém keřovém patře se kromě zmlazující se borovice a dubu vyskytuje zejména bříza bělokorá (Betula pendula), bříza pýřitá (B. pubescens), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a krušina olšová (Frangula alnus). Bylinné patro je většinou druhově chudé, s malou pokryvností a převahou acidofilních trav (Avenella flexuosa a Festuca ovina) nebo keříčků (Calluna vulgaris, Vaccinium myrtillus nebo V. vitis-idaea). Na vlhčích stanovištích se přidávají trávy Calamagrostis villosa nebo Molinia caerulea agg. Pro porosty na hadcích je charakteristický výskyt druhů Asplenium cuneifolium a Silene vulgaris. V porostech se obvykle vyskytuje 5–10 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 400 m2. Mechové patro může být dobře vyvinuté a dominují v něm acidofilní mechy (např. Dicranum polysetum, D. scoparium, Hypnum cupressiforme s. l., Leucobryum glaucum s. l., Pleurozium schreberi a Pohlia nutans), na vlhčích stanovištích se přidávají Bazzania trilobata, Polytrichum commune, Sphagnum girgensohnii a další. Přimíšeny mohou být keříčkovité lišejníky (zejména Cetraria islandica, Cladonia arbuscula, C. rangiferina s. l. a jiné druhy rodu Cladonia) a na skalnatých stanovištích přistupují i lišejníky lupenité (především zástupci rodů Parmelia s. l. a Umbilicaria).
Stanoviště. Brusnicové bory se vyskytují od kolinního do montánního stupně, nejčastěji v nadmořských výškách 250–800 m, vliv různého klimatu v závislosti na nadmořské výšce je však na těchto extrémních stanovištích většinou málo výrazný. Často jde o skalnaté svahy nebo vypreparované skalní hřbety v hlubokých říčních údolích nebo pískovcových skalních městech. Podklad v tom případě obvykle tvoří kyselé, minerálně chudé a těžko zvětrávající horniny (např. křemence, buližníky, křemité pískovce, slepence a různé horniny krystalinika), vzácně i horniny minerálně bohatší. Půdy jsou lehké, písčité a málo vyvinuté, typu litozem nebo ranker litický, někdy podzolový. Rozsáhlé borové porosty se nacházejí i na plošinách a mírných svazích v oblastech tvořených pískovci nebo vátými písky, případně silikátovými horninami překrytými písčitou zvětralinou. Půdy jsou v tom případě nejčastěji typu podzol arenický až kambizem arenická, která může být v depresích oglejená. Ve větších nadmořských výškách se bory vyskytují i na balvanitých kamenných mořích, na kterých je převládajícím půdním typem ranker. Roztroušeně se bory vyskytují i na hadcovém substrátu, kde jsou převládajícím půdním typem mělké až středně hluboké rankery až kambizemě, u kterých na plošinách může docházet k sezonnímu zamokřování.
Dynamika a management. Bory na skalách, které jsou příliš extrémní pro růst ostatních druhů dřevin (hlavně buku a dubu), jsou reliktního charakteru a na těchto stanovištích se zřejmě vyskytovaly už od pozdního glaciálu. Naopak bory na méně extrémních stanovištích vznikly spíš degradací původních lesů s dominantním dubem, bukem nebo jedlí, která mohla nastat vlivem lidské činnosti (lesní pastvy, hrabání steliva a výběrové těžby dřeva) nebo i samovolně jako reakce na celkovou acidifikaci krajiny v mladším holocénu (Ložek 1997, Pokorný & Kuneš 2005). Vliv acidifikace byl nejvýraznější v oblastech s písčitými sedimenty, kde byly původní doubravy a bučiny s druhově bohatým bylinným patrem nahrazeny druhově chudými kyselými bory. Z našich dřevin nejlépe snáší toxické účinky hadců borovice, proto na nich převažuje. Bory na skalnatých svazích mají většinou funkci ochranného lesa bez jakéhokoliv managementu, na méně extrémních stanovištích však mohou být hospodářsky využívány. Dělení borů na přirozené a kulturní není úplně jednoznačné, protože na škále mezi přirozenými porosty extrémních stanovišť a porosty jasně vysazenými na stanovištích jiných dřevin existuje řada kulturních porostů, ve kterých by i bez hospodářských zásahů borovice převažovala a druhové složení podrostu by bylo velmi podobné současnému.
Variabilita. Asociace se nachází na rozmanitých substrátech, její druhové složení je však vzhledem k malému počtu druhů na extrémních stanovištích poměrně homogenní. Lze rozlišit varianty porostů na opačných koncích gradientu vlhkosti a dále porosty vázané na hadcový substrát:
Varianta Cladonia rangiferina (LFB02a) zahrnuje sušší porosty charakteristické výskytem a často i větší pokryvností keříčkovitých lišejníků Cetraria islandica, Cladonia arbuscula a C. rangiferina s. l. Prosvětlené borové porosty s faciemi lišejníků se vyskytují na různých substrátech. Druhovým složením se tato varianta podobá asociaci Cladino-Pinetum sylvestris, která se však vyskytuje především na písčitých sedimentech a písčitých zvětralinách žul a chybějí v ní skalní druhy bylinného patra.
Varianta Molinia caerulea (LFB02b) se vyznačuje výskytem a často i velkou pokryvností mechů Dicranum polysetum, Leucobryum glaucum s. l. a Pleurozium schreberi, k nimž se na vlhčích stanovištích přidávají Bazzania trilobata, Sphagnum capillifolium s. l. a S. girgensohnii a v bylinném patře trávy Calamagrostis villosa nebo Molinia caerulea agg. Často jsou přítomny keříčky Calluna vulgaris, Vaccinium myrtillus a V. vitis-idaea; v pískovcových oblastech severních Čech se v těchto porostech vyskytuje Rhododendron tomentosum. Ve stromovém patře mohou být přimíšeny Quercus petraea agg. nebo Fagus sylvatica, v chladnějších a vlhčích polohách Picea abies. Patří sem bory pískovcových oblastí a z vyšších poloh. Část těchto porostů odpovídá společenstvu Pinus-Molinia popsanému z vlhkých smrkových borů v Polsku (W. Matuszkiewicz & J. M. Matuszkiewicz 1973). Do této varianty také patří většina submontánních borů na balvanitých kamenných mořích, řazených některými autory do samostatné asociace Betulo carpaticae-Pinetum sylvestris Mikyška 1970.
Varianta Rumex acetosella (LFB02c) je charakteristická výskytem druhů skalních stanovišť vázaných na mělké půdy. V bylinném patře jsou to např. Arabidopsis arenosa, Asplenium septentrionale a Rumex acetosella, případně i teplomilnější Festuca pallens, v mechovém patře pak zejména Polytrichum piliferum a lupenité lišejníky rodů Parmelia s. l. a Umbilicaria. Tato varianta je vázána na skalnatý reliéf s výchozy obnaženého skalního substrátu a tvoří přechod k suchým skalním borům asociace Hieracio pallidi-Pinetumsylvestris.
Varianta Silene vulgaris (LFB02d) sdružuje porosty na hadcích, které jsou diferencovány výskytem druhu Silene vulgaris a ve Slavkovském lese také Erica carnea. Vzácněji, hlavně na výchozech hadcových skalek, se v nich nachází také Asplenium cuneifolium. Časté jsou pastevní druhy (např. Achillea millefolium agg., Agrostis capillaris, Knautia arvensis, Lotus corniculatus a Pimpinella saxifraga) a teplomilné druhy (Anthericum ramosum, Brachypodium pinnatum, Centaurea scabiosa aj.). Patří sem bory na hadcích mimo teplé oblasti, které tvoří přechod k asociaci hadcových borů Asplenio cuneifolii-Pinetum sylvestris.
Hospodářský význam a ohrožení. Bory na skalnatých svazích nemají z hospodářského hlediska žádný význam a plní funkci ochranného lesa. Jejich přímé ohrožení spočívá v teplejších oblastech především v rozrůstání dříve hojně vysazovaného akátu (Robinia pseudoacacia), který výrazně mění charakter podrostu ve prospěch nitrofilních druhů. Místy je vysazována i nepůvodní borovice černá (Pinus nigra). Na kvádrových pískovcích jsou přirozené porosty ohroženy invazí vejmutovky (P. strobus), která zde byla sázena od padesátých let 20. století a od devadesátých let bylo zaznamenáno její masivní spontánní zmlazování (Hadincová et al. 1997). Vyšší vejmutovka přerůstá borovici lesní, lépe se zmlazuje a hojným jehličnatým opadem potlačuje růst podrostu a zmlazování ostatních dřevin (Hadincová et al. in Härtel et al. 2007: 219–224). Porosty na rovinatých plochách s písčitými sedimenty mají většinou statut hospodářského lesa s bonitou odpovídající vyvinutosti půdy.
Syntaxonomická poznámka. Bory z horských a podhorských oblastí Českého masivu byly dříve řazeny do asociace Betulo carpaticae-Pinetum sylvestris Mikyška 1970, která je udávána z žulových kamenných moří nebo pískovcových bloků Šumavy (údolí Křemelné, Ostružné a Vydry), Broumovska, Orlických hor a polského Kladska (Mikyška 1964b, 1970). Diagnostický pro tuto asociaci je podle Husové (Husová in Husová et al. 2002: 26–28) výskyt druhu Betula carpatica a častá příměs smrku a jedle ve stromovém a keřovém patře. Bříza udávaná z těchto porostů však ve skutečnosti není Betula carpatica, která se mimo oreofytikum nevyskytuje (Sýkora 1983, Kříž in Hejný et al. 1990: 44). Podle Sýkory (Sýkora 1983) jde o skalní typ z okruhu Betula pubescens, provizorně nazvaný Betula „petraea“, který se kromě severních Čech a Šumavy v borech roztroušeně vyskytuje i jinde.
Březina (1975) ve své studii borů na Třeboňsku popsal asociaci borových smrčin Pino-Piceetum z písčitých rašelinných glejů. Jde o vegetaci, která stojí na přechodu k rašelinným brusnicovým borům asociace Vaccinio uliginosi-Pinetum sylvestris a podmáčeným smrčinám asociace Soldanello montanae-Piceetum abietis; od první se odlišuje především absencí druhů charakteristických pro vrchoviště, od druhé pak převahou borovice lesní spíš než smrku a výskytem v menších nadmořských výškách a na písčitých půdách. Její sušší subasociace P.-P. calamagrostietosum villosae odpovídá porostům označovaným některými polskými autory jako společenstvo Pinus-Molinia (W. Matuszkiewicz & J. M. Matuszkiewicz 1973), které v našem pojetí spadá do asociace Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris, varianty Molinia caerulea. Vlhčí subasociace P.-P. dryopteridetosum austriacae je blízká asociaci vlhkých smrkových borů Calamagrostio villosae-Pinetum Staszkiewicz 1958, popsané taktéž z Polska (Staszkiewicz 1958), která se obvykle řad