Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje rozvolněné lesy s dominantní břízou pýřitou (Betula pubescens) a přimíšenou borovicí lesní (Pinus sylvestris), břízou bělokorou (B. pendula), místy také s olší lepkavou (Alnus glutinosa), topolem osikou (Populus tremula) nebo jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia). Pokryvnost stromového patra se pohybuje okolo 50 % a výška porostů nepřesahuje zpravidla 8 m. Keřové patro tvoří krušina olšová (Frangula alnus), vrby (Salix aurita a S. cinerea) a druhy stromového patra nižšího vzrůstu. V jihozápadních Čechách se místy vyskytuje tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia). V bylinném patře zpravidla převládá bezkolenec modrý (Molinia caerulea) a při poklesu hladiny podzemní vody se často šíří třtina šedavá (Calamagrostis canescens). Dále se vyskytují druhy typické pro rašelinné bory a vrchoviště, např. Vaccinium oxycoccos a V. uliginosum. V porostech se obvykle vyskytuje 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 100–400 m2. V bohatě vyvinutém mechovém patře převládají rašeliníky (nejčastěji Sphagnum recurvum s. l.) a vrchovištní i lesní mechorosty, např. Leucobryum glaucum s. l., Pleurozium schreberi a Polytrichum commune.
Stanoviště. Rašelinné březiny se nacházejí na vlhkých až mokrých glejích a kyselých rašelinných půdách ve zvodnělých terénních sníženinách a na okrajích rašelinišť. Zaujímají půdy s obdobným vodním režimem jako mokřadní olšiny, avšak s malým obsahem bazických iontů, což omezuje konkurenční schopnost olše (Ellenberg & Leuschner 2010). Na rozdíl od rašelinných borů představují rašelinné březiny atlantičtější typ vegetace, vázaný zpravidla na mělké rašeliny o mocnosti 10–20 cm. Rašelina se díky přístupu vzduchu mineralizuje. V časném jaru voda stagnuje na povrchu, později však opadá (Kučerová et al. in Chytrý et al. 2010b: 349–359). Na období nedostatku kyslíku při zaplavení rhizosféry je Betula pubescens přizpůsobena přemísťováním organických zásobních látek do kořenů v období poklesu vodní hladiny. Ty se pak stávají zdrojem výživy v období anoxie. Její kořeny jsou rovněž schopny udržovat pomocí aerenchymu aerobní prostředí, a oxidovat tak toxické ionty Fe2+ na metabolicky upotřebitelné ionty Fe3+ (Janiesch 1991).
Dynamika a management. Rašelinné březiny zahrnují raná sukcesní stadia zarůstajících okrajů minerálně chudých rašelinišť. Často se nacházejí v mozaice s vegetací rašelinných borů, ve které v následné sukcesi přecházejí. Rovnováha mezi výskytem rašelinných borů a březin je v některých případech velmi labilní: kolísání hladiny vody a s ním spojená eutrofizace způsobují sukcesi k březinám, zatímco stabilnější hladina vody, udržující se několik centimetrů pod povrchem, podporuje rozvoj rašelinných borů (Neuhäusl 1992). V České republice jsou rašelinné březiny vesměs mladá vývojová stadia po odlesnění spíš než trvalá společenstva. Vhodnou ochranářskou péčí je zachování existujícího vodního režimu a odstraňování náletových dřevin, jako je osika nebo smrk.
Variabilita. Druhové složení společenstva se mění v závislosti na hloubce podzemní vody, úživnosti půdy a stupni sukcese. Vytvářejí se tak plynulé přechody k rašelinným borům, olšinám i podmáčeným smrčinám.
Hospodářský význam a ohrožení. Společenstvo má význam především jako ochranný les okolo vlhčích typů rašelinných lesů i jiné rašeliništní vegetace. Jako rané sukcesní stadium vývoje rašelinných lesů umožňuje nástup navazujících společenstev rašelinných borů (Neuhäusl 1992). Ohrožení spočívá hlavně v dalším odvodňování a převodu na jehličnaté kultury.