Struktura a druhové složení. Jde o rozvolněné porosty smrku ztepilého (Picea abies), který na silně zamokřené půdě zpravidla dosahuje nižšího vzrůstu. Kromě smrku je ve stromovém patře vzácně přimíšena bříza pýřitá (Betula pubescens). Pokryvnost stromového patra se zpravidla pohybuje v rozmezí 30–60 %. Keřové patro není výrazně odděleno od patra stromového a tvoří je různě vysocí jedinci smrku. Bylinné patro má proměnlivou pokryvnost. Často v něm převládají brusnice (Vaccinium myrtillus, V. uliginosum a V. vitis-idaea) a pravidelně se vyskytují běžné trávy smrčin (Avenella flexuosa a Calamagrostis villosa). Tyto druhy zpravidla rostou u pat smrků. Naopak světliny mezi jednotlivými smrky obsazují druhy přechodových a vrchovištních rašelinišť, z nichž suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) často dosahuje velké pokryvnosti; pravidelně jsou dále zastoupeny Andromeda polifolia, Carex nigra, C. pauciflora, C. rostrata, Drosera rotundifolia a Vaccinium oxycoccos. Na sušších vyvýšeninách se mohou vyskytovat keříčky Calluna vulgaris a Empetrum nigrum agg. a místy roste tráva Molinia caerulea. V porostech se obvykle vyskytuje 5–15 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 100–400 m2. Silně je vyvinuto mechové patro, které dosahuje pokryvnosti 80–100 %. Převládají v něm vrchovištní rašeliníky Sphagnum fallax, S. flexuosum a na sušších místech, např. při patách smrků, také S. magellanicum. Často se vyskytuje i S. russowii a dále jsou hojně zastoupeny rašeliništní ploníky (Polytrichum commune a P. strictum). Naopak rašeliník Sphagnum girgensohnii, který je velmi typický pro jiné asociace smrčin, je v této asociaci vzácný.
Stanoviště. Vaccinio uliginosi-Piceetum jsou rašelinné smrčiny montánního a supramontánního stupně vyšších pohoří, které se nejčastěji vyskytují v nadmořských výškách 800–1200 m. Vyskytují se na rovinatých terénech v okrajových částech vrchovištních rašelinišť. Substrátem je hluboká rašelina, na jejímž povrchu se mohou vytvářet bulty a šlenky. Hladina podzemní vody nezřídka zasahuje až k povrchu rašeliny, případně se nachází několik centimetrů pod povrchem, a prokořenění je proto velmi mělké. Smrk na tomto stanovišti strádá nedostatkem dusíku a roste pomalu. Jednotlivé stromy jsou nízké, přitom však často poměrně staré (Sofron 1981).
Dynamika a management. Vaccinio uliginosi-Piceetum vzniklo na našich horských rašeliništích pravděpodobně již v atlantiku, kdy se v horách rozšířil smrk. Dnes je to relativně stabilní společenstvo okrajových částí rašelinišť. Management by měl být bezzásahový. Na odvodněných nebo odumřelých vrchovištích v této vegetaci ustupují vrchovištní druhy a na jejich místo se šíří bezkolenec modrý (Molinia caerulea) a druhy smrčin na minerálních půdách.
Hospodářský význam a ohrožení. Tato vegetace nemá z hlediska lesního hospodářství velký význam. Je však důležitá pro zadržování vody v krajině a jako biotop vzácných rašeliništních druhů. Je ohrožena odvodňováním, v minulosti byla ohrožena také těžbou rašeliny. V současné době se většina porostů nachází v chráněných územích.
Syntaxonomická a nomenklatorická poznámka. Tato asociace se ve středoevropské literatuře dosud zpravidla označovala jako Sphagno-Piceetum. Hartmann (1953) však použil jako originální diagnózu pro jméno Sphagno-Piceetum subasociaci Piceetum excelsae sphagnetosum Tüxen 1937, do které Tüxen (1937: 123) zařadil svahové lesy a explicitně z ní vyčlenil lesy na okrajích rašelinišť. Proto nelze toto jméno použít pro vegetaci rašelinných smrčin na okrajích vrchovišť. Také mnozí další autoři označovali jménem „Sphagno-Piceetum“ (s různými, případně blíže neurčenými druhy rodu Sphagnum) různé porosty na minerálních půdách (např. Kuoch 1954, Šomšák 1979). Zukrigl (1973) toto jméno použil pro vegetaci vrchovišť, v tom případě však jde o mladší homonymum. Vzhledem k mnohonásobnému chybnému použití jména Sphagno-Piceetum, které je v rozporu s původním popisem, navrhujeme jméno Sphagno-Piceetum (Tüxen 1937) Hartmann 1953 k zavržení jako nomen ambiguum.