Svaz Vaccinio uliginosi-Pinion zahrnuje rozvolněné březové, borové nebo smrkové lesy na rašelinných půdách. Dominantami stromového patra jsou bříza pýřitá (Betula pubescens), borovice lesní (Pinus sylvestris), blatka (P. uncinata subsp. uliginosa) nebo smrk ztepilý (Picea abies), přimíšena může být také bříza bělokorá (Betula pendula) nebo olše lepkavá (Alnus glutinosa). Řídké keřové patro tvoří zpravidla menší jedinci druhů stromového patra. V bylinném patře jsou běžně zastoupeny rašeliništní chamaefyty (Rhododendron tomentosum, Vaccinium oxycoccos a V. uliginosum), keříčky typické pro boreokontinentální lesy na mezických půdách (Calluna vulgaris, Vaccinium myrtillus a V. vitis-idaea) a traviny charakteristické pro rašeliniště i lesy na minerálních půdách (Calamagrostis villosa, Eriophorum vaginatum a Molinia caerulea). V bohatě vyvinutém mechovém patře převládají rašeliníky (zejména Sphagnum capillifolium s. l., S. fallax, S. flexuosum a S. magellanicum) a další rašeliništní mechy (převážně Polytrichum commune a P. strictum), ale vyskytují se i lesní mechorosty typické pro minerální půdy, např. Leucobryum glaucum s. l. a Pleurozium schreberi.
Vegetace svazu Vaccinio uliginosi-Pinion se vyskytuje ve vlhkých rašelinných sníženinách, kolem oligotrofních a dystrofních jezer, na okrajích vrchovišť a oligotrofních rašelinišť, vrchovištích v závěrečných sukcesních stadiích a vzácně i na zrašelinělých minerálních půdách. Její existenci umožňuje vysoká hladina silně kyselé a živinami chudé podzemní vody, která zejména u rašelinných březin a smrčin často stagnuje při povrchu, zatímco u rašelinných borů klesá hlouběji než 30 cm pod povrch půdy. Tato vegetace je rozšířena od oceanické části severozápadní Evropy daleko na východ do eurasijské boreální zóny. Ve srážkově bohatých nížinách až podhorských oblastech severozápadní Evropy v této vegetaci zpravidla převládá bříza pýřitá (Betula pubescens), zatímco směrem na východ jsou častější bory a smrčiny (Bohn et al. 2000–2003). V severozápadní Evropě mohou rašelinné březiny na příhodných stanovištích vytvářet trvalá společenstva, ale směrem na východ bříza dominuje hlavně v raných sukcesních stadiích zarůstajících okrajů minerálně chudých rašelinišť nebo na narušených místech. Území České republiky leží v přechodné zóně, ale na nenarušených okrajích rašelinišť se zde uplatňují spíš už kontinentálnější dřeviny borovice lesní (Pinus sylvestris) a smrk ztepilý (Picea abies). Borovice je vázána na teplejší území (u nás na menší nadmořské výšky, v kontinentálním měřítku na jižnější oblasti), zatímco smrk převládá v chladnějších územích (v horách, v údolích s hromaděním chladného vzduchu a v rámci Eurasie v severnějších oblastech). V Českém masivu a některých dalších hercynských pohořích střední Evropy se dále vyskytují i porosty s blatkou (Pinus uncinata subsp. uliginosa).
Vzhledem k neúživnosti substrátů, na kterých se vyskytují, nemají rašelinné březiny, bory a smrčiny větší hospodářský význam. Jako rané sukcesní stadium vývoje rašelinných lesů umožňují rašelinné březiny nástup navazujících společenstev rašelinných borů. Všechny typy rašelinných lesů jsou útočištěm vzácných druhů rostlin i živočichů a také často vytvářejí ochranné pásy kolem vzácných společenstev bezlesých vrchovišť a přechodových rašelinišť. Ohrožení spočívá hlavně v odvodňování a převodu na jehličnaté kultury. Syntaxonomické hodnocení rašelinných lesů je v literatuře nejednotné. Někteří němečtí autoři (Tüxen 1955, Passarge 1968, Passarge & Hofmann 1968) navrhli oddělovat je do samostatné třídy Vaccinietea uliginosi Lohmeyer et Tüxen in Tüxen 1955, případně i do dvou tříd Molinio-Betuletea pubescentis Passarge 1968 a Vaccinio uliginosi-Pinetea sylvestris Passarge 1968, z nichž první zahrnuje oceaničtější rašelinné březiny a druhá kontinentálnější rašelinné bory. V jiných vegetačních přehledech včetně českých (Moravec in Moravec et al. 1995: 124–128, Husová et al. 2002) byly jednotlivé asociace podle dominanty stromového patra řazeny do různých svazů třídy Vaccinio-Piceetea společně s asociacemi typickými pro minerální půdy. Zejména svaz Dicrano-Pinion sylvestris byl v takovém pojetí velmi heterogenní, což např. Seibert (in Oberdorfer 1992: 53–80) řešil jeho rozdělením do dvou podsvazů, jednoho pro vegetaci minerálních půd a druhého pro vegetaci rašelinných půd. V našem pojetí bereme v potaz velkou floristickou, strukturní i ekologickou podobnost všech typů rašelinných lesů a podobně jako Schubert (in Schubert et al. 2001b: 46–100) je sdružujeme do jediného svazu. Tento svaz řadíme do třídy Vaccinio-Piceetea, protože kromě rašeliništních druhů tvoří podstatnou část druhového složení porostů boreokontinentální nebo středoevropské horské druhy typické pro jehličnaté lesy této třídy. Rašelinné lesy jsou i v boreální zóně Eurasie zpravidla v kontaktu s tajgou na minerální půdě a druhové složení těchto lesů je velmi podobné. Rozvolněné bory na hlubších vrchovištních rašeliništích (asociace Sphagno-Pinetum sylvestris a Ledo palustris-Pinetum uncinatae Klika ex Šmarda 1948) a vrchoviště s klečí (asociace Vaccinio uliginosi-Pinetum mugo Lutz 1956) však řadíme do svazu Sphagnion magellanici třídy Oxycocco-Sphagnetea (Hájková et al. in Chytrý 2011: 705–736).