Svaz Aegopodion podagrariae zahrnuje mezofilní ruderální a polopřirozenou vegetaci s převahou víceletých druhů. Jde převážně o širokolisté byliny vyžadující větší půdní a vzdušnou vlhkost. Často dominují nebo se s větší pokryvností vyskytují statné hemikryptofytní byliny z čeledi Apiaceae (např. Aegopodium podagraria. Anthriscus nitida. A. sylvestris. Chaerophyllum aromaticum. C. aureum. C. bulbosum a Heracleum sphondylium), doprovázené dalšími širokolistými bylinami (např. Chelidonium majus. Geranium pratense. Geum urbanum. Lamium album. L. maculatum. Rumex obtusifolius . Urtica dioica) a trávami (např. Alopecurus pratensis. Arrhenatherum elatius. Dactylis glomerata. Elytrigia repens. Poa pratensis s. l. a P. trivialis). Jednoleté a dvouleté druhy jsou zastoupeny spíše vzácně a s menší pokryvností (např. Galeopsis tetrahit s. l.); výjimkou je hojné poléhavé Galium aparine.
Většina vytrvalých druhů tvořících vegetaci svazu Aegopodion podagrariae patří mezi tzv. C stratégy, tj. druhy se značnou konkurenční schopností. Jsou to převážně statné rostliny s bohatě vyvinutým kořenovým systémem a schopností vegetativního rozrůstání, často zároveň s dobrou schopností generativního šíření (např. Aegopodium podagraria. Anthriscus nitida. A. sylvestris. Chaerophyllum aromaticum. C. aureum. Elytrigia repens. Heracleum sphondylium . Urtica dioica). Většina těchto druhů představuje tzv. expanzivní apofyty, tj. původní (autochtonní) druhy, které se šíří z přirozených stanovišť na náhradní antropogenní stanoviště (Holub & Jirásek 1967, Kopecký 1984b, P. Pyšek et al. 2003a). V přirozené, člověkem málo ovlivněné krajině se společenstva těchto druhů vyvíjela především v lemech podél vodních toků, v pobřežních houštinách nebo v lemech mezofilních lesů a křovin. Některé z expanzivních apofytů rostou i v zapojených lesích na živinami bohatých půdách, např. Aegopodium podagraria. Anthriscus nitida nebo Urtica dioica. Přirozená stanoviště bývala pravidelně silně narušována v souvislosti s erozně-akumulačními procesy a rostliny musely být na tento disturbanční režim adaptovány. Právě díky schopnosti rychlé regenerace po narušení a intenzivnímu šíření tyto druhy expandovaly i na člověkem ovlivněná stanoviště přímo v lidských sídlech a jejich okolí. Taková stanoviště jsou vystavena častému a intenzivnímu narušovaní porostů a obnažování půdního povrchu, což poskytuje vhodné podmínky pro šíření uvedených druhů. Podobně jako v přirozené krajině se i v sídlech tato vegetace vyskytuje především ve formě lemových porostů, na příhodných místech však porůstá i rozsáhlé plochy. Vyvíjí se například podél cest, v silničních příkopech, opuštěných zahradách, sadech, parcích, na hřbitovech, pustých místech kolem hospodářských budov, podél zdí, na skládkách, ruderalizovaných březích vodních nádrží a potoků. Tato společenstva se někdy označují jako antropogenní deriváty přirozených společenstev (Kopecký & Hejný 1992). Často vznikají z raně sukcesních nitrofilních společenstev svazu Geo urbani-Alliarion petiolatae, na která navazují během sukcesního vývoje. Nepůvodní druhy se ve většině společenstev svazu Aegopodion podagrariae uplatňují jen málo s výjimkou některých hojných archeofytů, jako je Arrhenatherum elatius. Chelidonium majus. Cirsium arvense. Convolvulus arvensis . Lamium album. Do svazu ale řadíme i porosty s dominantními druhy některých neofytů, které jsou na našem území hojně rozšířeny a dokumentovany fytocenologickými snímky (asociace Oenothero biennis-Helianthetum tuberosi. Urtico dioicae-Heracleetum mantegazziani. Asteretum lanceolati a Reynoutrietum japonicae).
Stanoviště mohou být osluněná, ale i silně zastíněná. Půdy jsou svěží, vlhké nebo mírně vysychavé, většinou hlinité až hlinitopísčité. Společenstva osídlují ale i ulehlé a mělké antropogenní substráty, kde jsou některé druhy schopné kořenit jen velmi mělce (např. Anthriscus nitida. A. sylvestris, Galium aparine. Geum urbanum . Glechoma hederacea), nebo naopak tyto půdy silně prokořeňují (např. Chaerophyllum aromaticum; Kopecký & Hejný 1971).
Společenstva svazu Aegopodion podagrariae jsou značně náročná na živiny a osídlují především půdy s velkým obsahem přístupného dusíku. Porosty vytvářejí velké množství biomasy a jsou druhově středně bohaté. Druhově bohatší snímky pocházejí ze zarůstajících luk. Struktura porostů je u většiny společenstev svazu podobná: jde o zapojenou vegetaci s převažujícím zastoupením jednoho konkurenčně silného druhu, který udává ráz porostů. V porostech lze zpravidla rozlišit dvě vrstvy; v horní vrstvě je zastoupen dominantní druh doprovázený dalšími statnými širokolistými bylinami a trávami, zatímco ve spodní vrstvě se pod silným zápojem vyskytují druhy, které sice snášejí zástin, ale většinou nekvetou (např. Chelidonium majus. Geum urbanum. Glechoma hederacea. Ranunculus repens . Taraxacum sect. Ruderalia). Přestože jsou půdy většinou vlhké, mechové patro se pro nedostatek světla nebo vlivem mechanického narušování půdního povrchu vyvíjí jen zřídka. Fenologické optimum má tato vegetace od června do srpna, kdy kvetou a plodí dominantní druhy.
Společenstva svazu Aegopodion podagrariae mají v současné kulturní krajině tendenci šířit se na člověkem vytvořených stanovištích. Umožňuje jim to jednak dobrá adaptace kořenových systémů na různé mechanické a fyzikální vlastnosti antropogenních substrátů, jednak schopnost rychlé regenerace i po silném mechanickém narušení. K jejich expanzivnímu šíření značně přispívá i současná eutrofizace krajiny. Některé expanzivní druhy (např. Aegopodium podagraria. Anthriscus sylvestris nebo Urtica dioica) hojně pronikají z antropogenních stanovišť do lučních společenstev, zvláště pokud jsou louky přehnojeny nebo nejsou pravidelně sečeny, a snižují tak jejich hospodářskou hodnotu (Hejný et al. 1979). Rozsáhlé porosty této vegetace rostoucí podél silnic ztěžují údržbu krajnic. Současně však mohou na silničních náspech nebo v terénních zářezech omezovat erozi půdy. Pravidelnou sečí lze dominantní druhy omezovat v generativním šíření a alespoň částečně i ve vegetativním rozrůstání.
Svaz Aegopodion podagrariae je rozšířen v celé temperátní Evropě a některé dominantní druhy zasahují až na Ural a jižní Sibiř (např. Aegopodium podagraria a Chaerophyllum aromaticum; Meusel et al. 1978). Vyskytuje se především ve srážkově bohatších územích a směrem na jih je více vázán na horské oblasti. V submontánním až montánním stupni jde o nejrozšířenější typ ruderální vegetace (Mucina in Mucina et al. 1993: 203–251), často se zde však nachází i na přirozených stanovištích.
V České republice rozlišujeme ve svazu Aegopodion podagrariae celkem šest asociací, které jsou definovány především na základě dominance jednotlivých druhů apofytů. Často se vyskytují přechodné porosty na kontaktu s jinou vegetací, zejména společenstvy ostatních svazů třídy Galio-Urticetea nebo loukami třídy Molinio-Arrhenatheretea.
V závislosti na nadmořské výšce lze rozlišit společenstva chladnějších a vlhčích podhorských a horských poloh (asociace Chaerophylletum aurei a Anthrisco nitidae-Aegopodietum podagrariae) a společenstva vyskytující se hojně i v nižších polohách, především v pahorkatinách (Symphyto officinalis-Anthriscetum sylvestris. Chaerophylletum aromatici a Elytrigio repentis-Aegopodietum podagrariae). Zde jsou často vázána na zastíněná a relativně vlhká místa. Asociace Chaerophylletum bulbosi zahrnuje v rámci svazu nejteplomilnější vegetaci, rozšířenou hlavně v nížinách a teplejších pahorkatinách, kde se nachází především v údolích větších řek. Kromě variability podél gradientu nadmořské výšky lze na území České republiky sledovat také fytogeografickou vikarizaci některých společenstev danou rozšířením jednotlivých dominant. Ve východní polovině státu je poměrně hojná kontinentální asociace Chaerophylletum aromatici, zatímco pouze na západě se vyskytuje oceánická asociace Chaerophylletum aurei.
V předchozím přehledu vegetace České republiky (Hejný in Moravec et al. 1995: 144–151) byly do svazu Aegopodion podagrariae řazeny ještě asociace Aegopodio-Menthetum longifoliae Hilbig 1972 a Rumici-Chenopodietum Oberdorfer 1957. Výskyt první z nich uvádí Hejný (in Moravec et al. 1995: 144–151) z jihočeských rybničních pánví, podhůří Orlických hor a Rožnovska na Moravě. Fytocenologickými snímky je z našeho území však doložena jen vzácně, například z Bílých Karpat (Hájek 1998). Pravděpodobně jde o silněji ruderalizované porosty asociace Junco inflexi-Menthetum longifoliae Lohmeyer ex Oberdorfer 1957 ze svazu Calthion palustris, ve kterých se uplatňují druhy svazu Aegopodion.podagrariae. Z okolních zemí je Aegopodio-Menthetum udáváno například z Německa (Hilbig 1972, Hilbig in Schubert et al. 2001: 172–184), Rakouska (Holzner et al. 1978, Mucina in Mucina et al. 1993: 203–251) a ze Slovenska (Jarolímek et al. 1997). Asociaci Rumici-Chenopodietum Oberdorfer 1957 chápeme v rámci variability asociace Urtico urentis-Chenopodietum boni-henrici ze svazu Arction lappae.
Jelikož svaz Aegopodion podagrariae představuje ústřední svaz třídy Galio-Urticetea, přiřadili jsme do něj víceméně arbitrárně také porosty s dominujícími invazními neofyty Aster.novi-belgii s. l., Heracleum mantegazzianum. Helianthus tuberosus. Reynoutria japonica. R. sachalinensis . R. ×bohemica. V podhorských a horských oblastech v pohraničí se u nás vzácně vyskytují porosty s dominantním rdesnem mnohoklasým (Persicaria polystachya), které pochází z Himálaje a u nás zplaňuje jako okrasná rostlina z parků a zahrad (Chrtek sen. in Hejný et al. 1990: 310–368). Fyziognomicky se podobají porostům křídlatek. Byly zjištěny např. v Králíkách, Kynžvartu a v okolí Libavé (Sádlo, nepubl.), pro nedostatek fytocenologických snímků je však nerozlišujeme jako samostatnou asociaci.