Struktura a druhové složení. Společenstvo zahrnuje porosty s dominantní olší šedou (Alnus incana). Ostatní dřeviny jsou zastoupeny jen omezeně, přičemž se nejčastěji uplatňuje smrk ztepilý (Picea abies) a javor klen (Acer pseudoplatanus). Pro keřové patro je charakteristický výskyt střemchy obecné pravé (Prunus padus subsp. padus) a hojné zastoupení kořenových výmladků Alnus incana. Bylinné patro je druhově bohaté. Uplatňují se v něm druhy tolerantní k narušení při záplavách (např. Arabidopsis halleri, Petasites albus, Stellaria nemorum a Thalictrum aquilegiifolium) a horské druhy (např. Aconitum plicatum, Cicerbita alpina, Doronicum austriacum a Ranunculus platanifolius). Přítomnost těchto rostlin a nitrofytů (např. Stachys sylvatica a Urtica dioica) odlišuje toto společenstvo od asociace Piceo abietis-Alnetum glutinosae s dominantní Alnus incana ve stromovém patře. Porosty jsou druhově bohaté; obvykle obsahují 35–45 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 100–400 m2. Mechové patro má zpravidla malou pokryvnost: časté jsou v něm např. Atrichum undulatum, Brachythecium spp. a Plagiomnium undulatum.
Stanoviště. Společenstvo se vyvíjí na eutrofních stanovištích podél horských a podhorských toků v nadmořských výškách 370–930 m. Osídluje holé písčito-štěrkovité až kamenité půdotvorné substráty, fluvizemě se slabě vyvinutým organominerálním horizontem i prameniště s gleji. Neuhäuslová-Novotná (1975) zaznamenala v půdách absenci karbonátů a kyselou až slabě kyselou půdní reakci organominerálního horizontu (pH 5,3–6,0), nasycený sorpční komplex (> 70 %) a poměr C : N menší než 21. Charakteristické jsou každoroční opakované záplavy při jarním tání sněhu nebo přívalových deštích.
Dynamika a management. Stejně jako ostatní lužní lesy se i asociace Alnetum incanae v nivách více rozšířila až s ústupem extenzivního hospodaření v krajině v 19. a 20. století. Z Itálie je uváděn příklad středověkového hospodaření v porostech olše šedé označovaný jako „alnokultura“. Ve velmi krátkých cyklech (do 10 let) se zde střídala obilná políčka s pasenými pařezinami. V nivách tak vznikla pestrá mozaika společenstev (Moreno et al. 1998). Dynamiku porostů významně ovlivňují časté disturbance způsobené horskými toky. Alnus incana jako světlomilná dřevina vyžaduje ke své generativní obnově bezlesé plošky a nezapojené bylinné patro. Zmlazuje se zejména na štěrkových lavicích v říčních nivách. Při dlouhodobější absenci narušování se v porostech uplatňují mezofilní a stínomilné dřeviny, zvláště Abies alba, Acer pseudoplatanus, Fagus sylvatica a Picea abies.
Variabilita. V závislosti na vodním režimu toku lze rozlišit dvě varianty:
Varianta Carex brizoides (LBA01a) se vyznačuje druhy Alopecurus pratensis, Betula pubescens, Calamagrostis villosa, Cirsium heterophyllum, Phalaris arundinacea a Viola palustris. V bylinném patře porostů dominuje nejčastěji Carex brizoides. Nachází se podél klidnějších, meandrujících horských toků s širokou nivou. Na rozdíl od niv v podhůří jsou půdy písčité, bez bahnitých sedimentů. Tato varianta představuje analogii skandinávských lužních lesů asociace Pruno padi-Alnetum incanae Kielland-Lund ex Aune 1973 (Sádlo & Bufková 2002). Vyskytuje se jen v Hornovltavské kotlině na Šumavě.
Varianta Acer pseudoplatanus (LBA01b) s diagnostickými druhy Acer pseudoplatanus, Arabidopsis halleri, Chrysosplenium alternifolium, Geum rivale, Myosotis nemorosa a Phyteuma spicatum se vyskytuje podél divočících toků. V bylinném patře se jako dominanty často uplatňují devětsily (Petasites spp.), které se jednotlivě vyskytují také v předchozí variantě. Výskyt varianty odpovídá rozšíření asociace.
Hospodářský význam a ohrožení. Porosty asociace Alnetum incanae se jako zdroj dřeva využívají jen omezeně. Zpevňují říční břehy, a tím zabraňují vodní erozi. Jsou ohroženy regulací vodního režimu horských toků.