Struktura a druhové složení. Jde zpravidla o vysokokmenné lesy s dominancí smrku ztepilého (Picea abies) o pokryvnosti stromového patra nejčastěji v rozmezí 40–70 %. Keřové patro většinou chybí nebo má jen malou pokryvnost; zpravidla se v něm vyskytuje Sorbus aucuparia. Bylinné patro je vysoké a husté, často s pokryvností blízkou 100 %. Převládá v něm obvykle papratka horská (Athyrium distentifolium) a další statné byliny typické pro subalpínskou vysokobylinnou vegetaci, např. Adenostyles alliariae, Cicerbita alpina, Rumex arifolius, Senecio hercynicus, Streptopus amplexifolius a Veratrum album subsp. lobelianum. V nižší vrstvě bylinného patra se nacházejí další druhy vlhkých a živinami bohatých půd (např. Stellaria nemorum a Viola biflora), které jsou doprovázeny běžnými acidofyty horských smrčin (např. Avenella flexuosa, Calamagrostis villosa, Dryopteris dilatata, Homogyne alpina, Luzula sylvatica, Oxalis acetosella a Vaccinium myrtillus). V porostech se obvykle vyskytuje 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 200–400 m2. Mechové patro je téměř vždy vyvinuto, jeho pokryvnost je však velmi proměnlivá. Vyskytují se v něm například mechy Dicranum scoparium, Plagiothecium undulatum, Polytrichum commune a P. formosum spolu s játrovkami Barbilophozia lycopodioides, Cephalozia bicuspidata a Pellia neesiana.
Stanoviště. Athyrio-Piceetum se vyskytuje v supramontánním stupni našich nejvyšších pohoří, převážně v nadmořských výškách 1100–1250 m. Porosty se vytvářejí na strmých svazích (zpravidla 25–35°) různých orientací, většinou na konkávním reliéfu v karech nebo závěrech horských údolí, kde se v zimě hromadí mocná sněhová pokrývka, která roztává až o dva měsíce později než v okolí (Jirásek 1996a). Sněhová pokrývka sice chrání bylinné patro před mrazem a při tání poskytuje dostatek vody, výrazně však zkracuje vegetační období. Nezřídka se tyto lesy vyskytují na svahových prameništích a v jejich okolí. Půdy jsou hluboké, skeletovité, stabilně vlhké díky vodě stékající po svazích, ale současně dobře provzdušněné. Ačkoli se nacházejí na kyselých silikátových horninách, jsou bohatší živinami než půdy jiných asociací smrčin díky obohacování o minerální i organické částice splachované vodní erozí z vyšších částí svahů. Jde o humusové podzoly, glejové podzoly, kambizemě a lokálně i o rankery. Díky stabilní vlhkosti a ochrannému účinku sněhové pokrývky zde probíhá rychlý rozklad opadu, a humus je proto typu moder, nikoliv mor jako v jiných typech smrčin (Jirásek 1996a).
Dynamika a management. Tyto smrčiny jsou přirozenou vegetací vyskytující se zpravidla maloplošně na vhodných stanovištích, která jsou nejčastěji obklopena smrčinami asociace Calamagrostio villosae-Piceetum abietis. V některých oblastech navazují na horské klenové bučiny asociace Athyrio distentifolii-Fagetum sylvaticae, z nichž mohly některé porosty vzniknout po odtěžení buku. Většinou však jde o dvě přirozená společenstva vázaná na menší (Athyrio-Fagetum) a větší (Athyrio-Piceetum) nadmořské výšky. Dynamika těchto smrčin je podobná dynamice sousedních porostů asociace Calamagrostio villosae-Piceetum abietis: obnovují se zpravidla regenerací smrku v porostních mezerách v rámci malého cyklu dynamiky lesa, v časovém měřítku staletí však nejsou výjimkou odbočky k obnově v rámci velkého cyklu, které následují po velkoplošných narušeních stromového patra vichřicemi nebo hmyzími kalamitami.
Variabilita. Tato asociace je v České republice poměrně málo variabilní. Nápadnější odchylky od běžného druhového složení reprezentují zejména porosty s havezí česnáčkovou (Adenostyles alliariae) v okolí horských potoků a pramenišť v Hrubém Jeseníku, vzácněji i v Krkonoších, a porosty s papratkou samičí (Athyrium filix-femina) v menších nadmořských výškách. Hartmann & Jahn (1967) tyto porosty formálně rozlišili jako samostatné subasociace.
Hospodářský význam a ohrožení. Porosty asociace Athyrio-Piceetum se vyvíjejí většinou maloplošně na strmých svazích, a nemají proto velký hospodářský význam. Jsou však významné pro ochranu půdy proti erozi. Většinou jde o ochranné lesy, z nichž velká část se dnes nachází v chráněných územích.
Nomenklatorická poznámka. Hartmann (1953) publikoval pro tuto asociaci jméno Adenostylo-Piceetum Hartmann 1953 odkazem na originální diagnózu facie Luzula sylvatica asociace Luzulo nemorosae-Piceetum v práci Bartsch & Bartsch (1940). Snímky této originální diagnózy jsou však pro pojednávanou asociaci poměrně netypické (dominuje Thelypteris limbosperma, zatímco Athyrium distentifolium je zastoupeno jen v jednom snímku s pokryvností 1). Sám autor toto jméno ve svých dalších pracích (Hartmann 1959, Hartmann & Jahn 1967) opustil ve prospěch jména Athyrio alpestris-Piceetum, které se ve středoevropské literatuře rozšířilo. Protože starší platné jméno Adenostylo-Piceetum nebylo v literatuře prakticky nikdy používáno, navrhujeme konzervaci jména Athyrio alpestris-Piceetum Hartmann in Hartmann et Jahn 1967.