Tato vegetace má ráz hustých, zpravidla obtížně prostupných křovin s dominancí silně větvených keřů. U většiny z nich se střídá tvorba dlouhých prutů, které během vegetačního období dosáhnou až několikametrové délky (např. u většiny růží) a prorůstají stinnou částí porostu na světlo, a pozdější prostorově a energeticky úsporná tvorba zkrácených větviček (brachyblastů), nápadných např. u jeřábu muku (Sorbus aria). Zastíněné větve většiny druhů odumírají a zpravidla zůstávají na keřích, takže vznikají houštiny neprůchodné pro člověka i větší zvířata. Některé druhy jsou navíc trnité nebo ostnité (např. Berberis vulgaris, Crataegus spp., Prunus spinosa a Rosa spp.). Mnohé druhy keřů jsou schopny rychle vytvořit rozsáhlé porosty díky podzemnímu šíření kořenovými výběžky (např. Cornus sanguinea a Prunus spinosa), jiné druhy tvoří kmínky blízko sebe a šíří se pomalu (např. Cornus mas a Corylus avellana). Ve většině porostů jsou dále přítomny i stromy (např. Acer campestre a Carpinus betulus), někdy rostoucí podle věku a podmínek prostředí v keřové formě.

Porosty jsou vysoké (zpravidla 2–6 m) a mají složitou prostorovou strukturu, v níž se střídají světlejší místa s houštinami, a keřové patro se prolíná se solitérními nebo skupinovitě rostoucími stromy. Podle toho se lokálně mění i struktura a druhové složení bylinného patra. Na světlých místech převažují nejen druhy luk a suchých trávníků, ale i nitrofilní světlomilné druhy lemové (např. Chaerophyllum spp. a Urtica dioica), ruderální (např. Artemisia vulgaris a Ballota nigra) nebo pasekové (např. Epilobium angustifolium), zatímco v zástinu se objevují drobnější byliny, jako jsou Alliaria petiolata, Geum urbanum, Myosotis sparsiflora nebo některé druhy rodu Viola. Porosty často rostou liniově podél cest a polních mezí nebo v ekotonech, např. podél lesních okrajů. Křoviny na lesních okrajích se označují jako lesní pláště. Lze rozlišovat vnější lesní plášť, předsunutý před lesní porost a složený hlavně z keřů expandujících mimo les, a vnitřní lesní plášť, který má stromové patro a vzniká naopak průnikem keřů do světlého okraje lesa, případně průnikem stromů do pláště. Vnitřní lesní pláště se však kvůli stromovému zápoji zpravidla považují za součást lesní vegetace. Některá společenstva tohoto svazu rostou převážně na přirozených stanovištích primárního bezlesí, jiná jsou vázána na antropicky podmíněná stanoviště, většina z nich však sdílí oba typy prostředí. Tato vegetace se vyskytuje od nížin po montánní stupeň, nejhojnější však je v teplých pahorkatinách.

V tradičním venkovském hospodářství měly křoviny široké využití, v řadě ohledů odlišné od využití lesa. Byly zdrojem dřeva používaného nejen na otop, ale i pro řemeslné zpracování, které bylo často velmi specializované a s úzkým výběrem druhů. Například brslen poskytoval materiál pro jemné řezbářství, vycházkové hole, párátka, obuvnické floky a kvalitní dřevěné uhlí do střelného prachu, z tušalaje se zase vyráběly houžve, obruče k sudům, oka k chytání ptáků a troubele dýmek. Dřevo se z křovin získávalo výběrem souší, plošným vytínáním částí porostů nebo výběrem určitých dřevin či určitého tvaru a velikosti kmenů a větví. Někdy se však křoviny plošně vypalovaly. Velké uplatnění měly plody keřů: dodnes se z plodů trnek připravují povidla a z malin i ostružin marmelády. Dříve se využívaly rovněž moučnaté plody: povidla se vyráběla i z hlohu (dlouhá tepelná úprava mění škrob na cukr) a plody jeřábu muku a břeku se v nouzi mlely a přidávaly k mouce. Jedlé plody různých druhů se kvasily na výrobu vín a pálenek. Místy se dodnes pojídají smažená květenství černého bezu (tzv. kosmatice) a akátu. V lidovém léčitelství našel uplatnění bez, hloh, brslen a řešetlák. V křovinách se také shromažďují a hojně hnízdí drobné druhy plodožravých a zrnožravých ptáků, kteří zde byli lapáni ke klecovému chovu, ale hlavně ke konzumaci. Křovin se také používalo ke hrazení sadů, zahrad a vinic v podobě živých plotů a praktické důsledky pro zemědělství měl i jejich retenční a protierozní účinek, na nějž se dnes neprávem zapomíná.

Svaz Berberidion vulgaris je rozšířen v temperátní zóně Evropy. Zasahuje do jižní části boreální zóny Skandinávie (Dierßen 1996) a do východoevropské lesostepní zóny (Didukh et al. in Didukh et al. 2011: 143–199). Nachází se i v jižní Evropě, kde však je zastoupen jinými asociacemi než ve střední Evropě (Poldini et al. 2002).

První validní popis svazu Prunion spinosae uveřejnil Soó (1931). Originální diagnóza obsahovala jedinou asociaci, Crataego monogynae-Prunetum spinosae Soó 1931, tedy teplomilnou vegetaci vysokých křovin na suchých stanovištích. Wirth (in Mucina et al. 1993b: 60–84) však tento první popis přehlédl a použil pro svaz mladší nadbytečné jméno Prunion spinosae de Soó 1951. Jelikož de Soó (1951) do svazu Prunion spinosae zařadil kromě asociace Crataego monogynae-Prunetum spinosae („Pruneto-Crataegetum“) také dvě asociace nízkých křovin (Crataego-Prunetum fruticosae a Prunetum tenellae), interpretoval Wirth toto mladší homonymum jako vegetaci nízkých křovin odpovídající svazu Prunion fruticosae v našem pojetí. Wirthovu chybnou interpretaci jména svazu Prunion spinosae převzali další autoři (např. Moravec in Moravec et al. 1995: 106–108, Borhidi et al. 2012) a Weber (1999) v jejím duchu lektotypifikoval jméno svazu Prunion spinosae de Soó 1931 jménem asociace Crataego-Prunetum fruticosae de Soó 1951. Z důvodu rozšířené chybné interpretace jména Prunion spinosae, která se hojně vyskytuje v současné literatuře, se zdá být vhodným řešením navržení jména svazu Prunion spinosae Soó 1931 k zamítnutí jako nomen ambiguum.

Někteří autoři (Weber 1974, 1999, Haveman et al. in Stortelder et al. 1999: 121–164, Exner & Willner in Willner & Grabherr 2007: 62–83) oddělují od svazu Berberidion vulgaris samostatný svaz Carpino betuli-Prunion spinosae Weber 1974, který zahrnuje ochuzené porosty mezofilních křovin v severní části střední Evropy, jižní Skandinávii a také v chladnějších oblastech submontánního až montánního stupně jižní části střední Evropy. V těchto křovinách se vyskytují zejména široce rozšířené druhy Crataegus spp., Prunus spinosa a Rosa canina, zatímco teplomilné druhy (např. Ligustrum vulgare a Viburnum lantana) chybějí. Jelikož svaz Carpino betuli-Prunion spinosae nemá žádné diagnostické druhy, které by nebyly současně diagnostickými svazu Berberidion vulgaris, a navíc se do něj řadí pouze jediná asociace Carpino betuli-Prunetum spinosae, v tomto přehledu jej nerozlišujeme a porosty křovin ochuzených o teplomilné druhy řadíme do svazu Berberidion vulgaris.

Přijatá klasifikace vegetace křovin svazu Berberidion vulgaris je až na některé změny názvů asociací vynucené nomenklatorickými pravidly podobná klasifikaci z předchozího přehledu české vegetace (Moravec in Moravec et al. 1995: 106–108). Nerozlišujeme však asociace Roso gallicae-Prunetum Mikyška 1968 a Prunetum mahaleb Nevole ex Müller 1986, které považujeme za syntaxonomická synonyma jiných asociací, a nově uvádíme pro naše území asociaci lužních křovin Rhamno catharticae-Cornetum sanguineae Passarge et Hofmann 1968. Dále řadíme do tohoto svazu asociaci Junipero communis-Cotoneasteretum integerrimi Hofmann 1958, kterou Moravec (in Moravec et al. 1995: 106–108) řadil do svazu kontinentálních nízkých křovin (v našem pojetí svaz Prunion fruticosae Tüxen 1952). Tato asociace však má fytogeografické vazby spíš perialpidské až submediteránní než kontinentální, a proto ji stejně jako němečtí a rakouští autoři (Oberdorfer & Müller in Oberdorfer 1992: 82–106, Weber 1999, Rennwald 2000, Klotz in Schubert et al. 2001b: 115–135, Exner & Willner in Willner & Grabherr 2007: 62–83) řadíme do svazu Berberidion vulgaris.

Vegetace mezofilních a xerofilních křovin je velmi dynamická a její druhové složení je značně rozmanité na různých stanovištích i v různých sukcesních stadiích. Proto používáme koncepci širších asociací, avšak při uplatnění opačného přístupu by bylo možné i u nás rozlišit některé úzce pojaté asociace popsané ze sousedních zemí. Například v teplých oblastech České republiky se vyskytují porosty s dominantním jilmem habrolistým (Ulmus minor), označované někdy jako asociace Roso-Ulmetum campestris Schubert et Mahn 1962 (Weber 1999, Schubert et al. 2001a, Exner & Willner in Willner & Grabherr 2007: 62–83). Dokud jsou mladé, příliš se neliší od asociace Pruno spinosae-Ligustretum vulgaris, ve stáří se však blíží nitrofilním vývojovým stadiím lesa s dominancí jasanu a babyky. Proto je v tomto přehledu nerozlišujeme, stejně jako nerozlišujeme ostatní společenstva s dominancí zmlazených lesních stromů.