Struktura a druhové složení. Toto teplomilné a suchomilné společenstvo tvoří většinou dvouvrstevné porosty, které bývají řídké, ale mohou být i zapojené, s dominující bíle kvetoucí dvouletou až krátce vytrvalou šedivkou šedou (Berteroa incana). Ve stejné vrstvě se vedle šedivky roztroušeně vyskytují další dvouleté a víceleté druhy (např. Carduus acanthoides, Centaurea stoebe, Cichorium intybus, Daucus carota, Echium vulgare, Linaria vulgaris, Melilotus albus a Reseda lutea) a některé jednoleté ruderální druhy (např. Conyza canadensis, Erigeron annuus agg. a Tripleurospermum inodorum). V přízemní vrstvě porostů se vyskytují některé nízké dvouděložné byliny (např. Convolvulus arvensis, Medicago lupulina a Taraxacum sect. Ruderalia) a trávy (např. Digitaria sanguinalis, Lolium perenne a Poa compressa). Porosty obsahují obvykle 15–25 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 10–25 m². Mechové patro se vyvíjí jen velmi zřídka.
Stanoviště. Porosty asociace Berteroetum incanae se vyskytují na slunných a často značně vyprahlých stanovištích s dobře propustnými půdami, které obsahují hodně písku, štěrku nebo kamení, případně i škváry a popele. Nacházejí se v areálech železničních stanic, méně využívaných kolejištích, podél zdí a plotů, na mechanicky narušovaných mezích podél cest, při okrajích silnic, v těžebních prostorech a na dalších ruderálních stanovištích. Jsou mírně nitrofilní (Ellenberg et al. 1992) a rostou na půdách se spíše neutrální až alkalickou reakcí (Mucina 1981b).
Dynamika a management. Tato vegetace je optimálně vyvinuta od června. Především na nádražních pozemcích bývá často sečena, přičemž se následně mohou vytvářet nízké husté porosty s dominancí šedivky, která z neposečených přízemních stonků dlouho do podzimu bohatě kvete. Během sukcese na tyto porosty často navazuje teplomilná vegetace suchých trávníků třídy Festuco-Brometea nebo na hlubších půdách vegetace svazu Convolvulo arvensis-Elytrigion repentis (Mucina 1981b).
Variabilita. Vzhledem k malému počtu fytocenologických snímků nelze u této asociace v České republice rozlišit varianty. Fytocenologické porovnání porostů s dominující Berteroa incana v Evropě provedli Mucina & Brandes (1985), kteří rozlišili dvě geografické rasy asociace Berteroetum incanae (viz též Mucina 1991), a to rasu s Galium mollugo, typickou pro severozápadní část areálu asociace, a rasu s Centaurea stoebe, obsahující druhy se subkontinentálním rozšířením a vyskytující se ve východní části Evropy. Podobně jako rakouské a slovenské porosty (Mucina in Mucina et al. 1993: 169–202, Jarolímek et al. 1997), lze i porosty z našeho území přiřadit k východní rase, která má blízký vztah k vegetaci tříd Festuco-Brometea a Koelerio-Corynephoretea, na rozdíl od západní rasy, která je více na kontaktu s luční vegetací třídy Molinio-Arrhenatheretea (Mucina & Brandes 1985). Různé subasociace a další rasy této asociace rozlišované některými evropskými autory mají spíše regionální platnost (v přehledu viz Mucina & Brandes 1985).
Hospodářský význam a ohrožení. Společenstvo nemá hospodářský význam a je bez ohrožení. Na svazích částečně plní funkci ochrany proti půdní erozi. Na nádražních pozemcích je sečeno nebo stříkáno herbicidy.
Syntaxonomická poznámka. Někdy je v literatuře rozlišována ještě asociace Centaureo diffusae-Berteroetum incanae Oberdorfer 1957, která je udávána například ze západního i východního Německa, Polska (Mucina & Brandes 1985) a jižního Bulharska (Mucina & Kolbek 1989). Přestože na základě analýz souborů fytocenologických snímků bylo potvrzeno, že se druhové složení těchto porostů velmi podobá východní rase asociace Berteroetum incanae (Mucina & Brandes 1985), vzhledem k výraznému zastoupení druhů ze svazů Eragrostion cilianensi-minoris a Salsolion ruthenicae a chrpy Centaurea diffusa jsou chápány jako samostatná asociace (např. Mucina in Mucina et al. 1993: 169–202, Klotz in Schubert et al. 2001: 387–403).