Struktura a druhové složení. Tato vegetace se vyznačuje převahou mechového patra nad patrem bylinným, někdy však mohou být pokryvnosti obou pater vyrovnané. Diagnostickými druhy jsou mechorosty Eucladium verticillatum, Palustriella commutata a Pellia endiviifolia. Kromě nich bývá pravidelně přítomen druh Brachythecium rivulare, který vyžaduje proudící prokysličenou vodu. Dominovat může při dostatečném prosvětlení také Bryum pseudotriquetrum. S nižší stálostí jsou přítomny stínomilné mechorosty Conocephalum conicum, Cratoneuron filicinum, Plagiomnium undulatum a Rhizomnium punctatum. Jako dominanty bylinného patra se uplatňují Caltha palustris a Petasites albus. Větší stálost v našich porostech vykazuje pouze Geranium robertianum, což souvisí s malou druhovou bohatostí bylinného patra v některých snímcích. Vzácněji se vyskytují lesní druhy Brachypodium sylvaticum, Cardamine amara subsp. amara, Carex remota, Impatiens noli-tangere, Mycelis muralis, Oxalis acetosella a semenáčky dřevin. Někdy může být vyvinuto i nezapojené keřové patro, tvořené například druhem Sambucus nigra (Rivola 1982). Přítomnost tohoto druhu na lesních pěnovcových prameništích byla doložena i paleobotanicky (Rybníčková et al. in Poulíčková et al. 2005: 29–57). Druhová bohatost této vegetace je spíše malá: zpravidla se vyskytuje 5–15 druhů cévnatých rostlin a 3–5 druhů mechorostů na ploše 1–25 m². Zároveň je však značně nevyrovnaná, poněvadž nejbohatší porosty mohou mít až ke 20 druhům cévnatých rostlin na ploše 25 m². Některé porosty, hlavně v Čechách, mohou být ale výrazně chudší, což souvisí se silnou inkrustací pěnovcem a se slabě vyvinutým bylinným patrem.

Stanoviště. Tato vegetace osídluje prameniště se silným srážením pěnovce (uhličitanu vápenatého), který inkrustuje především mechorosty. Často vznikají mocná pěnovcová ložiska, která mají podobu pěnovcové čočky nebo kaskády a mohou být i značného stáří (Žák et al. 2002). V některých případech vytváří pěnovec hodně ukloněné až svislé plochy, kde téměř chybí bylinné patro. Na taková stanoviště je vázán mech Eucladium verticillatum. Aby docházelo ke srážení pěnovce, musí prameništní voda obsahovat velké množství vápníku, což se odráží v její zásaditosti a vysoké vodivosti (Hrivnák et al. 2005a). Takové podmínky nastávají na karbonátových horninách nebo na horninách chudých vápníkem, které obsahují silně vápnitý tmel (např. flyš). Další podmínkou pro srážení pěnovců je výrazně nižší teplota a vyšší obsah uhličitanu vápenatého (CaCO3, respektive jeho rozpuštěné formy, hydrogenuhličitanových aniontů HCO3-) v podzemní vodě oproti prostředí, do něhož vyvěrá. Přítomnost dobře vyvinutého mechového patra může srážení pěnovce urychlovat tím, že mechorosty odebírají z prostředí CO2, který potřebují pro fotosyntézu (Hájek et al. 2002, Grootjans et al. 2006). Prameniště s vegetací této asociace se vyskytují na alespoň částečně zastíněných stanovištích (Hájek 1998, Novosadová 1999), a to na úpatích svahů nebo přímo na svazích (Rivola 1982). Fragmentárně se tato vegetace může vyvíjet i na březích potůčků nebo na prameništích na kraji lesa. U nás byla zaznamenána v nadmořských výškách od 280 do 550 m.

Dynamika a management. Vzhledem k tomu, že jsou u nás doloženy fosilní pěnovcové sedimenty raně holocenního stáří (Žák et al. 2002), je pravděpodobné, že se tato vegetace vyskytovala ve střední Evropě po celý holocén. Ložek (in Jongepierová 2008: 24–28) předpokládá, že optimální podmínky pro vznik lesních pěnovcových pramenišť byly ve vlhkém a teplém atlantiku. Paleoekologické profily z flyšových Západních Karpat ukazují, že vegetace lesních pěnovcových pramenišť byla v krajině přítomna dlouho před příchodem člověka a po umělém odlesnění byla nahrazena slatinnou vegetací svazu Caricion davallianae (Rybníčková et al. in Poulíčková et al. 2005: 29–57). V případě slabého srážení pěnovce se může na prameništi vyvinout vegetace přechodná ke svazu Caricion remotae.

Variabilita. Variabilita v druhovém složení je podmíněna především intenzitou srážení pěnovce a mírou zástinu. Lze rozlišit dvě varianty:

Varianta Pellia endiviifolia (RAB01a) zahrnuje vegetaci na světlejších stanovištích s intenzivnějším srážením pěnovce, kde se uplatňují druhy Agrostis stolonifera, Bryum pseudotriquetrum, Eucladium verticillatum, Fissidens taxifolius a Pellia endiviifolia. Tato varianta je druhově chudší a má slabě vyvinuté bylinné patro. Vyskytuje se v Českém krasu, na Křivoklátsku a v Bílých Karpatech.

Varianta Carex remota (RAB01b) se vyznačuje diagnostickými druhy Ajuga reptans, Athyrium filix-femina, Carex remota, C. sylvatica, Lysimachia nemorum a Petasites albus. Přítomnost diagnostických druhů svazu Caricion remotae indikuje větší zastínění, slabší vápnitost prameništní vody a slabší srážení pěnovce. Vyskytuje se především v Hostýnských a Vsetínských vrších a tvoří přechod k vegetaci svazu Caricion remotae.

Hospodářský význam a ohrožení. Pěnovcová prameniště nemají hospodářský význam. Jsou ohrožena především narušováním vodního režimu, neboť v okamžiku odvodnění pěnovec odumře, dále nepřirůstá a postupně se rozpadá. Velká ložiska v Českém krasu byla v minulosti zničena těžbou. Časté je narušení pěnovcových lokalit při stavbě turistických cest, chatových osad a malých vodních nádrží. Potoční pěnovce jsou ohroženy také regulacemi vodních toků. Některá karpatská pěnovcová prameniště s méně intenzivním srážením pěnovce jsou ohrožena zalesňováním. Ze vzácných druhů byla na lesním pěnovcovém prameništi v lomu u obce Bzová v Bílých Karpatech zaznamenána například kriticky ohrožená kapradina Phyllitis scolopendrium (Hajduchová 1999).

Syntaxonomická poznámka. Zechmeister & Mucina (1994) považují české porosty asociace Brachythecio-Cratoneuretum, popsané jako Pellio endiviifoliae-Cratoneuretum commutati Rivola 1982, za totožné s asociací Cratoneuretum commutati Aichinger 1933. Toto pojetí považujeme za nevhodné, protože originální popis asociace Cratoneuretum commutati zahrnuje společenstva v Alpách nad horní hranicí lesa, která mají, až na dominanci mechu Palustriella commutata, zcela odlišné druhové složení (Aichinger 1933). Asociace Cratoneuretum commutati patří do svazu Cratoneurion commutati, který chápeme jako vegetaci vysokohorských pramenišť na vápnitém podloží (Koch 1928, Valachovič in Valachovič 2001: 297–344), zatímco svaz Lycopodo-Cratoneurion zahrnuje polozastíněná až zastíněná prameniště pod hranicí lesa s přítomností lesních druhů. Porosty odpovídající asociaci Brachythecio-Cratoneuretum bývají řazeny i do široce pojaté asociace Cratoneuretum filicino-commutati (Kuhn 1937) Oberdorfer 1977. Toto jméno je ale mladším synonymem platně popsané asociace Pinguiculo vulgaris-Cratoneuretum commutati Oberdorfer 1957 (viz Oberdorfer in Philippi & Oberdorfer in Oberdorfer 1977: 199–213). Asociace Pinguiculo vulgaris-Cratoneuretum commutati však je od asociace Brachythecio-Cratoneuretum odlišná, protože zahrnuje vegetaci méně zastíněných pramenišť s výskytem druhů Calamagrostis varia, Pinguicula vulgaris a Sesleria caerulea, které jsou typické pro prameniště na vápencových skalách a nevyskytují se na našich lesních pěnovcových prameništích ani ve vegetaci, kterou popsal Dierßen (1973).