Struktura a druhové složení. Porosty asociace tvoří převážně stejnověké kmenoviny smrku ztepilého (Picea abies). V podúrovni stromového patra je přimíšen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a v menších nadmořských výškách místy také buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba). Keřové patro je slabě vyvinuto a vyskytuje se hlavně na porostních světlinách; převládají v něm zmlazující se druhy stromového patra. V bylinném patře se jako dominanty uplatňují zejména třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus). Z dalších druhů jsou hojně zastoupeny zejména Dryopteris carthusiana, D. dilatata, Galium saxatile, Homogyne alpina, Luzula pilosa, L. sylvatica, Maianthemum bifolium, Oxalis acetosella a Trientalis europaea. Roztroušeně se vyskytují Blechnum spicant, Gentiana asclepiadea, Lycopodium annotinum, Polygonatum verticillatum a Streptopus amplexifolius. V porostech se obvykle vyskytuje 5–15 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti kolem 400 m2. Dobře je vyvinuto mechové patro, ve kterém jsou nejhojnější mechy Dicranum scoparium, Plagiothecium laetum, P. undulatum, Pleurozium schreberi, Polytrichum commune, P. formosum a druhy rodu Sphagnum vázané na minerální půdy, zejména S. girgensohnii. Běžně se vyskytují játrovky Barbilophozia lycopodioides, Bazzania trilobata a Lepidozia reptans.

Stanoviště. Horské třtinové smrčiny představují přirozenou vegetaci supramontánního stupně našich nejvyšších pohoří, kde vytvářejí souvislý výškový stupeň mezi stupněm horských bučin a horní hranicí lesa, který se v sudetských pohořích nachází nejčastěji od 1050 m n. m. výše, a vzácně v Krkonoších, na Králickém Sněžníku a v Hrubém Jeseníku vystupují až do 1350 m (Jirásek in Husová et al. 2002: 35–65). Na Šumavě se přirozené porosty této asociace vyskytují zhruba od 1200 m po nejvyšší vrcholky pohoří (Neuhäuslová 2001) a na hoře Großer Arber na německé straně pohoří tvoří horní hranici lesa v nadmořské výšce kolem 1400 m. Ve sníženinách, kde se hromadí chladný vzduch, nebo na vrcholech izolovaných hor se mohou přirozeně vyskytovat už od 950 m a na zamokřených dnech údolí v okolí rašelinišť i níže. Výjimečně se na Dokesku tato vegetace nachází i v nadmořských výškách pod 300 m. Velká část porostů níž než v supramontánním stupni je však sekundárního původu. Porosty této asociace se vyskytují na kyselých silikátových horninách, v Moravskoslezských Beskydech také na kyselých flyšových pískovcích. Půdy jsou živinami chudé a mají kyselou reakci. V supramontánním stupni jde o podzoly, v nižších polohách kryptopodzoly a podzolované kambizemě, místy oglejené. Tato vegetace však roste i na balvanitých sutích s mělkými rankerovými půdami.

Dynamika a management. Calamagrostio-Piceetum je zčásti přirozené klimaxové společenstvo supramontánního stupně, mnohé porosty v nadmořských výškách pod 1200 m (na Šumavě) nebo pod 1050 m (v Sudetech a Karpatech) však vznikly z původních smíšených lesů smrko-jedlo-bukových, ze kterých byl během novověké kolonizace horských oblastí cíleně vybírán buk na pálení dřevěného uhlí a jedle na stavební dříví. Od přelomu 18. a 19. století byl smrk cíleně podporován lesnickými zásahy a vysazován v monokulturách. Rozsáhlé porosty s dominancí smrku však snadněji podléhaly hmyzím kalamitám. Přirozené porosty supramontánního stupně se mohou zčásti obnovovat v rámci malého vývojového cyklu lesa v závislosti na odumírání starých stromů; v porostních mezerách přitom odrůstá smrkové zmlazení a z dalších dřevin se uplatňuje hlavně jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Zejména v exponovaných vrcholových částech pohoří jsou však tyto lesy ovlivňovány i vichřicemi, které mohou v delších časových intervalech výrazně narušit nebo zcela zničit stromové patro na rozsáhlých plochách. Letokruhové analýzy přirozených smrčin z Trojmezenského pralesa na Šumavě ukazují, že smrkové porosty v této oblasti jsou víceméně stejnověké na velkých rozlohách, což naznačuje, že vznikly po rozsáhlém narušení až úplném odumření stromového patra v různých obdobích mezi šedesátými léty 18. století a šedesátými léty 19. století (M. Svoboda et al. 2012). Na základě analogie s vývojem šumavských horských smrčin od poloviny devadesátých let 20. století je pravděpodobné, že v té době byla část porostů poškozena vichřicemi, které mohly být následovány gradací lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Velké rozlohy těchto lesů, zejména v Krušných a Jizerských horách a do značné míry i v Krkonoších a Moravskoslezských Beskydech, se rozpadly zejména v sedmdesátých až osmdesátých letech 20. století v důsledku atmosférických imisí oxidu siřičitého a napadení oslabených porostů obalečem modřínovým (Zeiraphera griseana), ploskohřbetkou smrkovou (Cephalcia abietis) a lýkožroutem smrkovým (Kubíková 1991, Višňák 2012). Na velkých rozlohách imisních holin byl vysazován smrk pichlavý (Picea pungens), po ukončení imisního zatížení na začátku devadesátých let také smrk ztepilý a některé listnaté dřeviny. Management smrčin této asociace záleží na určení daného lesa. Porosty v hospodářských lesích jsou obhospodařovány jako smrkové kmenoviny s dlouhou dobou obmýtí, zatímco porosty v rezervacích by měly být ponechány spontánnímu vývoji.

Variabilita. Asociace je druhově chudá a variabilita jejího druhového složení není velká. V oceanicky ovlivněných pohořích od Slavkovského lesa přes Krušné hory po Krkonoše se v porostech častěji vyskytuje Galium saxatile, které je častější v porostech menších nadmořských výšek. Hlavní variabilita v druhovém složení odráží rozdíly v nadmořské výšce, v závislosti na níž rozlišujeme dvě varianty. Třetí varianta zahrnuje specifický typ smrčin na balvanitých sutích:

Varianta Homogyne alpina (LFC01a) zahrnuje přirozené smrčiny supramontánního stupně, ve kterých chybí buk lesní (Fagus sylvatica). V bylinném patře se zde běžně vyskytují Homogyne alpina a Luzula sylvatica. Tato varianta odpovídá subasociaci C. v.-P. a. typicum Hartmann in Hartmann et Jahn 1967.

Varianta Fagus sylvatica (LFC01b) zahrnuje přirozené smrčiny nižších poloh, ve kterých je v podúrovni stromového patra přimíšen buk, případně sekundární porosty v nižších polohách, které vznikly z acidofilních horských bučin. Varianta odpovídá subasociaci C. v.-P. a. fagetosum sylvaticae (Mikyška 1972) Jirásek 1996.

Varianta Anastrepta orcadensis (LFC01c) zahrnuje smrčiny na balvanitých sutích v supramontánním stupni hor, v jejichž bylinném patře zpravidla převládá brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) a bohatě je vyvinuto mechové patro, v němž se kromě mechů běžně zastoupených ve smrčinách hojně vyskytuje větší množství játrovek, zejména Anastrepta orcadensis, Barbilophozia spp., Cephalozia bicuspidata a Mylia taylorii. Varianta odpovídá asociaci Anastrepto-Piceetum Stöcker 1967 (Stöcker 1968).

Hospodářský význam a ohrožení. Horské třtinové smrčiny jsou zčásti chráněny jako součást přírodních rezervací nebo prvních zón národních parků, velká část porostů je však využívána jako hospodářský les. Obhospodařují se jako kmenoviny s dobou obmýtí delší než 100 let. Zejména rozsáhlé smrkové porosty na stanovištích původních smíšených smrko-buko-jedlových porostů jsou ohroženy hmyzími kalamitami. Kromě produkční funkce chrání půdu před erozí na strmých svazích v oblastech s vydatnými srážkami a mají také rekreační funkci. Porosty v rezervacích mohou být ohroženy zejména lesnickými zásahy do přirozené obnovy po odumření stromového patra v důsledku hmyzí kalamity nebo vichřice, případně preventivní těžbou s cílem omezit šíření kůrovcové kalamity. Odvozem smrkových kmenů se ničí biotop mnoha druhů hub, bezobratlých i obratlovců, přirozená obnova stromového patra je velmi ztížená a je nahrazena výsadbou sazenic školkařského původu.

Syntaxonomická poznámka. V našem pojetí do této asociace zahrnujeme úzce vymezené asociace mezofilních horských smrčin, které se rozlišovaly v předchozím přehledu českých smrčin (Jirásek 1996a, Jirásek in Husová et al. 2002: 35–65), a to Dryopterido dilatatae-Piceetum Sýkora ex Sofron 1981 a Anastrepto-Piceetum Stöcker 1967. Obě tyto asociace jsou vázány na suťové svahy a balvanité sutě v oblasti výskytu asociace Calamagrostio-Piceetum a jsou proti ní diferencovány hlavně negativně absencí části druhů bylinného patra. Anastrepto-Piceetum je navíc diferencováno bohatým mechovým patrem s výskytem boreálních játrovek. Tuto asociaci zde rozlišujeme na úrovni varianty v rámci asociace Calamagrostio-Piceetum.