Svaz Calthion palustris sdružuje společenstva vlhkých luk s dominantními širokolistými bylinami, zejména pcháči Cirsium oleraceum, C. palustre, C. rivulare, vzácněji i C. canum a C. heterophyllum, dále Angelica sylvestris, Bistorta major, Caltha palustris aj., travami Festuca pratensis, F. rubra agg., Holcus lanatus, Poa palustris, P. pratensis, P. trivialis aj., nebo skřípinou lesní (Scirpus sylvaticus). Rovněž se uplatňují sítiny Juncus effusus, J. filiformis a J. inflexus a nízké ostřice, např. Carex panicea a C. nigra. Výraznější barevné fenologické aspekty tvoří kromě pcháčů např. Bistorta major, Caltha palustris, Lychnis flos-cuculi, Ranunculus acris, R. auricomus agg. a u některých porostů rovněž Dactylorhiza majalis. Mechové patro bývá v sečených a nízkoproduktivních typech většinou druhově bohaté a má poměrně velkou biomasu. Častějšími druhy jsou Calliergonella cuspidata, Climacium dendroides, Plagiomnium affine s. l. a Rhytidiadelphus squarrosus, ale mohou se vyskytnout i druhy rašelinných a slatinných luk, např. Aulacomnium palustre, Campylium stellatum a Hypnum pratense. Na nesečených plochách je struktura porostů poněkud odlišná. Fyziognomicky svébytná jsou společenstva s Juncus inflexus a Mentha longifolia a zejména pak společenstva s dominujícím tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria), který může vytvářet až 2 m vysoké, husté a druhově chudé porosty.

Společenstva svazu Calthion palustris se vyskytují od nížin do hor, většinou v oblastech s průměrnými ročními teplotami 5,5–8 °C a ročními úhrny srážek mezi 550–950 mm. Stanoviště jsou trvale ovlivněna podzemní vodou: půdy nikdy zcela neprosychají, ale nejsou ani trvale přeplavené. Ve vegetačním období je hladina vody zpravidla až několik desítek centimetrů pod půdním povrchem (Balátová-Tuláčková 1968). Půdy jsou většinou minerální typu glej, někdy se však na povrchu akumuluje organický sediment, který je promísený s minerální složkou půdy. V některých případech jsou společenstva vyvinuta i na prosychající rašelině nebo slatině, která je obohacena přístupnými živinami. Společenstva svazu Calthion palustris se vyskytují na svahových prameništích nebo na jejich okrajích, často v návaznosti na rašeliništní vegetaci. Jsou rovněž typická pro malé potoční nivy v pahorkatině, podhůří a v horách a některá společenstva se účastní závěrečné fáze sukcese v hydrosérii při zazemňování vodních ploch. Pokud se vyskytují v nivách větších toků, tak jde o stanoviště mimo záplavovou zónu, na špatně propustných půdách, a to především v oceaničtěji laděných oblastech (Botta-Dukát et al. 2005).

Svaz Calthion palustris představuje náhradní vegetaci po mokřadních olšinách a jasanovo-olšových luzích. Pouze v několika málo případech, např. u specifických společenstev s druhy Cirsium heterophyllum, Filipendula ulmaria a Polemonium caeruleum ve Vltavském luhu na Šumavě, jej lze považovat za přirozenou vegetaci reliktního původu (Sádlo & Bufková 2002). Většinou však jde o vegetaci historicky mladou, která se šířila nebo dokonce vznikala teprve po zahlinění a eutrofizaci niv v důsledku vrcholně středověké kolonizace pahorkatin a vrchovin. Na utváření vegetace vlhkých luk se podílely druhy snášející stín, které před odlesněním krajiny rostly převážně v olšinách, druhy slatinných a rašelinných mokřadů a druhy šířící se v druhotném bezlesí a sdílené s jinými typy luk. Část dnešních společenstev se pravděpodobně vyvinula z rašelinných a slatinných luk po hnojení chlévskou mrvou nebo po povrchovém odvodnění. Tento vývoj probíhá dosud a nemusí být přímo způsoben lokálním zásahem člověka, spíše se projevují krajinné změny v širším měřítku (splachy z polí, atmosférické spady, intenzivní pastva a úbytek vody v krajině). Společenstva jsou udržována pravidelnou sečí, z ekologického hlediska tedy pravidelnou disturbancí spojenou s exportem živin. Při ponechání ladem klesá druhová bohatost, roste biomasa dominant a často vznikají monodominantní porosty s tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria) nebo skřípinou lesní (Scirpus sylvaticus). Sukcese pak může směřovat k vrbinám a olšinám, při silné eutrofizaci i k ruderálním a nitrofilním porostům (Kotańska 1993). Zejména v nižších, dlouhodobě osídlených polohách, bylo během středověku a novověku typické opakované střídání fází luk, porostů vysokých bylin, rákosin a olšin (Pokorný et al. 2000).

Vegetace vlhkých luk svazu Calthion palustris je hojná v západní a střední Evropě. Vyskytuje se například v Německu (Rennwald 2000, Burkart et al. 2004), Polsku (Matuszkiewicz 2001), Rakousku (Ellmauer & Mucina in Mucina et al. 1993a: 297–401), Itálii (Balátová-Tuláčková & Venanzoni 1990), na Slovensku (Balátová-Tuláčková in Rybníček et al. 1984), v Rumunsku (Coldea 1991), Chorvatsku (Šegulja 1977), Srbsku (Randjelović & Zlatković 1994) a Bulharsku (Dimitrov 2001). V kontinentálně laděných oblastech s převahou nížinných poloh (např. Maďarsko) je tato vegetace vzácnější (Borhidi 2003) a vlhké louky svazu Calthion palustris nahrazuje vegetací svazu Deschampsion cespitosae (Botta-Dukát et al. 2005). V jižní a jihovýchodní Evropě je výskyt vegetace vlhkých luk omezen na horské oblasti. Společenstva svazu Calthion palustris se vyskytují téměř na celém území České republiky s výjimkou nejkontinentálnějších suchých oblastí s nízkým úhrnem srážek. Hojná jsou ve všech pohraničních hercynských i karpatských pohořích, na Českomoravské vrchovině, Drahanské vrchovině, v Brdech i jinde.

Ve složení vegetace vlhkých pcháčových luk svazu Calthion palustris lze rozlišit dva základní gradienty (Hájek & Hájková 2004). Nejvýraznější floristické rozdíly jsou mezi druhově bohatými polydominantními loukami a druhově chudými, monodominantními tužebníkovými lady. První skupina porostů bývá tradičně řazena k podsvazu Calthenion a je pro ni typický výskyt všech diagnostických druhů svazu. Druhá skupina, řazená k podsvazu Filipendulenion, se vyznačuje dominancí konkurenčně zdatných druhů, zejména Cirsium oleraceum, Filipendula ulmaria, Geranium palustre a Scirpus sylvaticus. Na těžších, jílovitých a vápnitých až mírně zasolených půdách jsou tužebníková společenstva nahrazena vegetací s druhy Juncus inflexus a Mentha longifolia. Druhý nejvýraznější gradient v druhovém složení odráží chemismus půdy (zejména pH a obsah vápníku) a současně nadmořskou výšku. Tento gradient probíhá od společenstev s pcháči Cirsium oleraceum a C. rivulare na bázemi bohatých půdách přes pcháčové louky s C. palustre a výskytem acidofilních druhů rašelinných luk po horské louky s C. heterophyllum. Výrazný vliv dominant a půdní reakce na druhové složení se odráží ve vysoké beta diverzitě vlhkých luk svazu Calthion palustris, jejímž odrazem ve fytocenologické klasifikaci je tradičně větší počet rozlišovaných asociací, než je obvyklé u jiných typů luk (Havlová et al. 2004).

Vlhké pcháčové louky byly v minulosti využívány jako zdroj sena různé kvality. Některé porosty byly sečeny spolu s ostatními loukami a seno bylo zkrmováno. V oblastech s intenzivním hospodařením, zejména v blízkosti usedlostí, byly vlhké louky přihnojovány chlévskou mrvou. Hnojení vedlo ke zvětšení produkce a podílu trav a krmivářsky hodnotných dvouděložných bylin na úkor některých vzácných, konkurenčně méně zdatných druhů. Přísun živin však byl vyvážen jejich častějším exportem při seči. Porosty skřípiny lesní (Scirpus sylvaticus) a porosty s větším zastoupením vysokých ostřic se sklízely především na stelivo. V některých oblastech hospodáři sbírali mokřadní pcháče jako pochoutku pro hospodářské zvířectvo, zejména prasata. Sítiny a tvrdé listy vysokých ostřic se používaly k technickým účelům, např. sítina sivá (Juncus inflexus) k vázání snopů. Tato vegetace byla ceněna pro výskyt mnoha druhů využívaných jako léčivé, aromatické, dekorativní a magické rostliny. Toto využití patrně chránilo mnohé jinak nevýznamné mokřadní porosty před odvodněním. Vlhké pcháčové louky nezřídka sloužily k pěstování puškvorce (Acorus calamus), který v těchto společenstvech dodnes hojně roste, například v Moravskoslezských Beskydech. Odklonem od tradičního hospodaření v průběhu několika posledních desetiletí zaniká jak ekonomický význam vlhkých luk, tak i jejich společenstva. V současné době se ručně kosí jen zlomky vlhkých luk, zejména v posledních refugiích tradičního zemědělství a v přírodních rezervacích. Prosychající typy pcháčových luk jsou někdy sečeny a sklízeny strojně nebo paseny, jejich druhové složení je však oproti typickým pcháčovým loukám pozměněno. Většina pcháčových luk není obhospodařována vůbec. Ponechání ladem vede k vývoji monodominantních, druhově chudých společenstev, a v další fázi k přeměně v ruderální bylinnou vegetaci, vrbinu nebo olšinu. Zvýšený přísun živin ze splachů a atmosférické depozice není vyrovnáván jejich odběrem při seči a neobhospodařování vede i k hromadění mrtvé biomasy (stařiny). S rostoucí biomasou klesá druhová bohatost porostů. Mnoho dříve běžných druhů vlhkých luk je v dnešní krajině již velmi vzácných. Na mnoha místech naopak vznikají společenstva vlhkých luk po obohacení rašelinišť a slatinišť živinami. Vegetace vlhkých luk se zde díky příznivým vlhkostním podmínkám a rašelinné vrstvě může dlouhodobě udržovat i při nesečení. V delším časovém horizontu je však nutno předpokládat degradaci a zánik i těchto společenstev. Zdánlivá běžnost vlhkých luk tedy neodráží vysoký stupeň jejich ohrožení.

Na rozdíl od předchozích syntaxonomických zpracování (Balátová-Tuláčková in Rybníček et al. 1984, Blažková & Balátová in Moravec et al. 1995: 68–81) nerozlišujeme ve svazu Calthion palustris podsvazy Calthenion palustris a Filipendulenion ulmariae (Lohmeyer in Oberdorfer et al. 1967) Balátová-Tuláčková 1978. Důvodem je skutečnost, že podsvaz Filipendulenion ulmariae nemá vlastní diagnostické druhy a je charakterizován jen menší druhovou bohatostí ve srovnání s podsvazem Calthenion palustris a dominancí některých druhů (zejména Filipendula ulmaria), které se s menší pokryvností běžně vyskytují i ve společenstvech podsvazu Calthenion palustris.

Kromě čtrnácti zde rozlišovaných, vyhraněných asociací s diagnostickými druhy jsou ve svazu Calthion palustris hojněji zastoupeny také porosty s nevyhraněným druhovým složením a dominancí druhů Bistorta major, Carex acuta, Deschampsia cespitosa, Filipendula ulmaria, Iris sibirica, Juncus filiformis, Trollius altissimus a dalších. Některé z těchto porostů jsou v části fytocenologické literatury hodnoceny jako samostatné asociace, např. Filipendulo-Menthetum longifoliae Zlinská 1989, Filipendulo-Epilobietum hirsuti Sougnez 1957, Trollio altissimi-Filipenduletum Balátová-Tuláčková in Rybníček et al. 1984, Veronico longifoliae-Filipenduletum Tüxen et Hülbusch in Dierschke 1968, Cirsio heterophylli-Filipenduletum Neuhäusl & Neuhäuslová-Novotná in Balátová-Tuláčková 1979, Iridetum sibiricae Philippi 1960, Scirpo-Juncetum filiformis Oberdorfer 1957 a Polygono-Trollietum altissimi (Hundt 1964) Balátová-Tuláčková 1981. Vzhledem k absenci diagnostických druhů tyto asociace nerozlišujeme.