Struktura a druhové složení. Společenstvo zahrnuje většinou zapojené porosty s dominantní netýkavkou žláznatou (Impatiens glandulifera), která může dosahovat výšky až 3 m. Porosty jsou obvykle dvouvrstevné až třívrstevné. V nižší vrstvě zpravidla převládá kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Pravidelně se vyskytují i další širokolisté ruderální druhy (např. Aegopodium podagraria a Artemisia vulgaris), dále vlhkomilné druhy typické pro lužní lesy a pobřežní křoviny (např. Carduus crispus, Myosoton aquaticum, Rubus caesius a Symphytum tuberosum) a trávy (např. Elytrigia repens a Phalaris arundinacea). V porostech se proplétá Galium aparine a Calystegia sepium. Většinou se v nich vyskytuje 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 4–25 m². Mechové patro se obvykle nevyvíjí.

Stanoviště. Společenstvo osídluje břehy a nivy vodních toků, zvláště řek, méně často břehy potoků a slepých ramen. Vzácněji se s ním lze setkat i na různých antropogenních stanovištích přímo v sídlech a jejich okolí, např. ve vlhkých příkopech podél cest a železnic, ve strouhách, melioračních kanálech, na okrajích lesních silnic a na vlhkých skládkách. Stanoviště jsou většinou částečně zastíněná, s vlhkými až mírně vysychavými hlinitými až hlinitopísčitými půdami bohatými na živiny.

Dynamika a management. Netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) byla do Evropy introdukována jako okrasná a nektarodárná rostlina na začátku 19. století (Slavík in Slavík et al. 1997: 230–240). Je to statná jednoletá bylina tvořící velké množství semen (Prach in P. Pyšek & Tichý 2001: 29–30), trvalou zásobu diaspor v půdě však pravděpodobně nevytváří (Weber 2003). Semena se šíří především hydrochorně: jsou unášena po dně účinkem vodního proudu (Lhotská & Kopecký 1966, Slavík in Slavík et al. 1997: 230–240). Při záplavách se mohou uvnitř inundační zóny šířit i na větší vzdálenost, a netýkavka tak často proniká od toku dále do světlých lužních lesů a vrbových křovin. Rychle kolonizuje čerstvě obnažené plochy nebo invaduje do nezapojené vegetace. Během jednoho vegetačního období vznikají mohutné porosty, které se na dané lokalitě většinou každoročně obnovují. Studie porostů netýkavky žláznaté na českých řekách (Hejda & P. Pyšek 2006) neprokázala, že by šíření netýkavky výrazně ovlivňovalo druhové složení invadované vegetace. Dochází však ke snížení pokryvnosti jednotlivých druhů ve prospěch netýkavky. Porosty netýkavky se ničí hlavně ručním vytrháváním nebo sečením v létě před květem (Prach in P. Pyšek & Tichý 2001: 29–30, Weber 2003). Vytrhávání ovšem bývá málo účinné, zatímco sečení porostů zničí lemovou vegetaci, která měla být před invazí netýkavky chráněna. Rostliny poškozené počátkem vegetačního období jsou schopny regenerovat a vytvořit zralá semena. Fenologické optimum má toto společenstvo v létě a začátkem podzimu, kdy netýkavka žláznatá kvete.

Variabilita. V závislosti na typu stanoviště a stupni narušení lze rozlišit tyto varianty:

Varianta Phalaris arundinacea (XDA03a) zahrnuje porosty vyvíjející se na říčních náplavech nebo v lemech pobřežních olšin a vrbin s diagnostickými druhy Phalaris arundinacea a Symphytum officinale.

Varianta Elytrigia repens (XDA03b) se vyvíjí jak na březích vodních toků, tak na stanovištích silně ovlivněných činností člověka. Půdy jsou často čerstvě narušené. V porostech se vyskytují vytrvalé ruderální druhy (např. Artemisia vulgaris, Chelidonium majus, Heracleum sphondylium a Lamium album) a vlhkomilné druhy lužních lesů (např. Aegopodium podagraria, Carduus crispus, Eupatorium cannabinum, Rubus caesius a Solanum dulcamara). Hojně zastoupeny jsou také trávy (např. Dactylis glomerata, Elytrigia repens a Poa trivialis) a jednoleté až dvouleté ruderální druhy (např. Alliaria petiolata, Galium aparine, Impatiens parviflora a Poa annua).

Hospodářský význam a ohrožení. Vzdor rozšířenému tvrzení o nebezpečnosti Impatiens glandulifera pro autochtonní vegetaci patrně není pravda, že tento druh výrazně ovlivňuje druhové složení a bohatost porostů na březích řek (P. Pyšek & Sádlo 2004, Hejda & P. Pyšek 2006). V porostech s dominantní netýkavkou žláznatou však dochází ke snížení pokryvnosti ostatních druhů. V oblastech silně zasažených invazí tak porosty netýkavky značně pozměnily celkový ráz poříčních biotopů. Jde o invazní druh schopný osídlit většinu stanovišť světlých a vlhkých lesních porostů, v nichž se dále šíří (Prach in P. Pyšek & Tichý 2001: 29–30) a může omezovat zmlazování juvenilních dřevin (Maule et al. 2000). Někdy mohou po záplavách dočasně vznikat rozsáhlé porosty netýkavky i na okrajích polí. Mladé porosty vyrostlé na holé půdě nedokážou zabránit půdní erozi, neboť na podzim a v zimě po odumření nadzemní biomasy netýkavky dochází k obnažení půdního povrchu (Kowarik 2003).