Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje teplomilné a suchomilné porosty s převahou vysokých dvouletých až vytrvalých bylin, ve kterých vystupuje jako výrazná dominanta ostnitá dvouletá rostlina ostropes trubil (Onopordum acanthium), která může dosahovat výšky až 2 m. S větší pokryvností se vyskytují dvouletý bodlák obecný (Carduus acanthoides) a vytrvalé druhy pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris) a pýr plazivý (Elytrigia repens). Mnoho ostatních druhů je zastoupeno sice pravidelně, ale většinou jen v několika roztroušeně rostoucích jedincích. Jsou to především byliny dobře snášející sucho a schopné růst na antropogenních substrátech výhřevných stanovišť, např. Arctium lappa, A. tomentosum, Ballota nigra, Berteroa incana, Convolvulus arvensis, Echium vulgare, Medicago lupulina, Melilotus officinalis, Reseda lutea a R. luteola. Porosty bývají značně mezernaté. Na obnažených místech se pravidelně vyskytují jednoleté ruderální druhy (např. Atriplex oblongifolia, Chenopodium album agg., Conyza canadensis, Descurainia sophia, Lactuca serriola, Sisymbrium loeselii a Tripleurospermum inodorum) a ozimé trávy (např. Bromus sterilis a B. tectorum). V porostech se obvykle vyskytuje 10–25 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 10–25 m². Mechové patro není vyvinuto.

Stanoviště. Společenstvo je vázáno na různá antropogenní stanoviště ve vesnicích nebo jejich okolí v teplých oblastech. Vzácně bylo zaznamenáno i přímo ve městě na sídlišti (Grüll 1981). Lze se s ním setkat na různých ruderalizovaných plochách, suchých skládkách a výslunných mezích. Společenstvo se může vyvíjet také na narušovaných stepních svazích, kde do něj hojně pronikají druhy suchých trávníků třídy Festuco-Brometea, např. Arenaria serpyllifolia, Nonea pulla, Salvia nemorosa a Teucrium chamaedrys. Liniové porosty s dominujícím Onopordum acanthium se v teplých oblastech často vytvářejí dočasně i na okrajích polí, tam však zpravidla vytrvávají jen krátkou dobu a mají odlišné druhové složení, s velkým podílem polních plevelů. Stanoviště jsou vždy osluněná a mají silně vysychající, hlinité až kamenité půdy, středně bohaté na dusík (Ellenberg et al. 1992). Častý je výskyt na sprašových a jiných půdách bohatých vápníkem (Kopecký & Hejný 1992). Stanoviště jsou často ovlivněna různým mechanickým narušováním povrchu půdy, jako je hrabání drůbeže nebo přisypávaní materiálu na vesnických skládkách.

Dynamika a management. Carduo-Onopordetum je starobylé společenstvo s velkým podílem archeofytů. Na méně narušovaných stanovištích se rozrůstají vytrvalé ruderální druhy (např. Arctium lappa, Artemisia vulgaris, Ballota nigra a Elytrigia repens), které mohou postupně tvořit zapojené porosty (Kopecký & Hejný 1992), a vytlačovat tak konkurenčně slabší dvouleté druhy. Na otevřených ploškách se v porostech uplatňují jednoleté druhy. Na jaře jsou to zejména ozimé trávy (např. Bromus sterilis a B.tectorum) a některé ruderální dvouděložné byliny (např. Descurainia sophia a Sisymbrium loeselii). Fenologické optimum má společenstvo v červnu a červenci, kdy kvete Onopordum acanthium. Na konci léta většina druhů zasychá a na stanovišti přetrvávají některé pozdně letní jednoleté ruderální druhy (např. Atriplex oblongifolia, Chenopodium album agg. a Lactuca serriola) a vegetativní růžice dvouletých druhů, které přetrvávají zimu.

Hospodářský význam a ohrožení. Carduo-Onopordetum je v současné době poměrně vzácné společenstvo, které ustupuje pod vlivem modernizace vesnic a urbanizace krajiny. Byly v něm zaznamenány některé vzácné nebo ohrožené teplomilné druhy, např. Hyoscyamus niger a Sisymbrium orientale subsp. orientale.

Syntaxonomická poznámka. Syntaxonomické srovnání vegetace s dominujícím Onopordum acanthium v Evropě provedl Mucina (1989). V temperátní části Evropy rozlišil dvě asociace. První z nich, Onopordetum acanthii Br.-Bl. 1936, je vázána na kontinentální hluboká údolí Alp a Pyrenejí a druhotně se může vyskytovat i v jiných částech západní Evropy, kde je vázána na suchá údolí ve srážkovém stínu hor (Mucina 1989). Druhá asociace, Carduo acanthoidis-Onopordetum acanthii Soó 1945 (nomen nudum, správná autorská citace je Soó ex Jarolímek et al. 1997), má široký areál a v Evropě se diferencuje na dvě geografické rasy: mezofilnější západní rasu s výskytem v severní a západní části střední Evropy a suchomilnější východoevropskou rasu. Někteří autoři používají i pro tyto porosty nesprávně jméno Onopordetum acanthii Br.-Bl. 1936. V současnosti se spolu s ústupem tradičních vesnických stanovišť mění druhová skladba těchto porostů. Jarolímek et al. (1997) chápou Carduo acanthoidis-Onopordetum acanthii jako „moderní typ” porostů, které odlišují od porostů řazených do asociace Lappulo heterocanthae-Onopordetum acanthii Br.-Bl. 1961, zaznamenaných na Slovensku v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století a obsahujících druhy Cynoglossum officinale, Hyoscyamus niger, Marrubium peregrinum, Reseda luteola a Verbena officinalis. Tyto porosty se v minulosti vyskytovaly s největší pravděpodobností i u nás, dnes jsou už ale velmi vzácné a nejsou doloženy fytocenologickými snímky. V evropské literatuře jsou porosty s dominantním Onopordum acanthium často uváděny pod jménem Lappulo-Onopordetum bez ohledu na to, zda jde o druhově bohaté, anebo ochuzené typy porostů. Na rozdíl od Jarolímka et al. (1997), který řadí Carduo-Onopordetum do svazu Dauco-Melilotion, se přikláníme k řazení této asociace do svazu Onopordion acanthii vzhledem k dominanci druhu Onopordum acanthium a vazbě společenstva výhradně na teplé a suché oblasti.