nové hledání »

Asociace MCH06

Caricetum ripariae Máthé et Kovács 1959

Vegetace nížinných říčních niv s ostřicí pobřežní

Struktura a druhové složení. Jde o hustě zapojené porosty s mohutnou ostřicí pobřežní (Carex riparia). Druh se vyznačuje značně širokými, většinou šedozelenými listy. Porosty dosahují výšky až kolem 150 cm, ve sterilním stavu jsou však obvykle poléhavé a vysoké jen 30–50 cm. Jde o druhově chudé společenstvo, v němž bylo nejčastěji zjištěno 4–10 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 4–25 m², běžné jsou však také porosty druhově chudší i monocenózy. Průvodní druhy většinou dosahují jen velmi malé pokryvnosti. Během zaplavení jsou běžné drobné pleustofyty, hlavně Lemna minor a Spirodela polyrhiza. Po obnažení substrátu se často objevují roztroušené exempláře jednoletých druhů Bidens frondosa a Persicaria hydropiper. Z vytrvalých druhů jsou časté některé druhy třídy Phragmito-Magno-Caricetea a vlhkých luk, např. Galium palustre agg., Lythrum salicaria, Scutellaria galericulata a Symphytum officinale; většinou jde o sterilní jedince s velmi malou pokryvností. Mechové patro zpravidla chybí.

Stanoviště. Společenstvo osídluje přirozená i antropogenní stanoviště, např. břehy řek a umělých kanálů, příkopy, polozazemněné pískovny, okraje mrtvých ramen, aluviální tůně a prolákliny na nivních loukách. Jenom vzácně a fragmentárně se vyskytuje na březích rybníků. To je dáno zřejmě tím, že rybníky se u nás nacházejí hlavně mimo nížinná říční aluvia, kde má tato vegetace své optimum. Oproti nivním stanovištím nejsou břehy rybníků zpravidla vystaveny pravidelným povodním, což je výhodné pro rozvoj některých rákosinových společenstev (např. Phragmitetum australis). Ekologická nika rákosu se částečně překrývá s nikou Carex riparia, která je však při absenci mechanického narušování konkurenčně slabší. Rovněž zřejmě vyžaduje větší rozpětí v kolísání vlhkosti během roku: na jaře bývají porosty Carex riparia krátce, ale hluboce zaplaveny. Voda postupně opadá, avšak na stanovištích této vegetace se udržuje do června až července; poté půda hluboce prosychá (Balátová-Tuláčková 1968). Porosty dalších druhů vysokých ostřic typických pro říční nivy, např. C. acuta a C. vulpina, rostou na místech zaplavených kratší dobu. Caricetum ripariae se vyskytuje na plně osluněných i zastíněných stanovištích. Půdy jsou těžké jílovité gleje, na povrchu někdy s tenkou vrstvou sapropelového bahna, bohaté vápníkem, hořčíkem a dusíkem, mírně kyselé až mírně bazické (Balátová-Tuláčková 1968). Rozbor půd na několika lokalitách asociace v Hornomoravském úvalu (Hanáková & Duchoslav 2003b) prokázal v porovnání s ostatními společenstvy svazu Magno-Caricion gracilis největší průměrný obsah dusíku, velký obsah draslíku, naopak obsah fosforu byl ze všech sledovaných společenstev nejmenší. Obsah vápníku a hořčíku byl vesměs menší než u půd z porostů asociací Caricetum acutiformis a Caricetum vulpinae a naopak větší než u asociací Caricetum gracilis a Phalaridetum arundinaceae. Společenstvo je vázáno především na teplé a suché oblasti. V územích s výskytem vápnitých hornin však může vystupovat i do chladnějších a vlhčích pahorkatin, např. v moravských Karpatech (Hájková 2000). Ve Skandinávii je Caricetum ripariae vázáno především na biotopy mírně ovlivněné slanou vodou v blízkosti mořského pobřeží (Dierßen 1996).

Dynamika a management. V hydrosérii mokřadů je toto společenstvo charakteristické pro pokročilejší stadia zazemňování. Sukcesně navazuje na rákosiny, zejména asociaci Glycerietum maximae, a tvoří předstupeň měkkého luhu nebo vlhčích typů tvrdého luhu. Porosty Carex riparia se velkoplošně udržují i v podrostu světlých lužních lesů a tento druh se rychle rozrůstá i na opuštěných polích: takto vzniklé porosty byly pozorovány v dolním Pomoraví (Šumberová, nepubl.). V malých polních mokřadech Caricetum ripariae dobře regeneruje i po náhlých přívalových srážkách a překrytí nánosem splavené ornice. Na těchto stanovištích, která zpravidla nejsou nijak obhospodařována, může být toto společenstvo dlouhodobě stabilní vegetací, zejména pokud není v dosahu zdroj diaspor konkurenčně silnějších druhů. Častěji však po narušení drnu Caricetum ripariae podléhá sukcesi dřevin, zejména topolů a vrb. Díky dostatečně hojnému výskytu a snadné obnově nevyžaduje ochranářský management. Naopak musí být omezováno tam, kde chceme uchovat vegetaci vlhkých úhorů v počátečním stadiu sukcese.

Variabilita. Na březích řek, v mrtvých ramenech a tůních a na stanovištích silně ovlivňovaných člověkem převažují extrémně druhově chudé porosty, tvořené buď samotnou Carex riparia, nebo s několika dalšími druhy s širokou ekologickou amplitudou. Druhově bohatší bývají porosty na nivních loukách svazu Deschampsion cespitosae, v nichž se vyskytuje širší spektrum vytrvalých mokřadních i lučních druhů. Tyto porosty asociace Caricetum ripariae jsou často stadiem nahrazujícím zaplavované louky při absenci seče. Vzhledem k tomu, že druhově chudé porosty asociace nemají žádné vlastní diagnostické druhy, nerozlišujeme varianty.

Hospodářský význam a ohrožení. Společenstvo dnes nemá žádné hospodářské využití. Je otázkou, zda byly porosty Carex riparia nějak využívány v minulosti: tato ostřice totiž může svými velmi tvrdými a ostrými listy způsobit řezná poranění, a proto se nehodí ke zkrmování ani jako stelivo. V krajině má tato vegetace význam pro ochranu břehů před erozí a přispívá k čištění vody. Jde stále o dosti hojné společenstvo, které není bezprostředně ohroženo a může se šířit i na antropogenní stanoviště. V méně zapojených porostech se mohou vyskytovat některé silně a kriticky ohrožené druhy rostlin, např. Gratiola officinalis, Pulegium vulgare a Leucojum aestivum (Holub & Procházka 2000).


Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací