Struktura a druhové složení. Vzhled společenstva určuje dominantní výběžkatá ostřice měchýřkatá (Carex vesicaria), jejíž výška se v závislosti na stanovišti pohybuje nejčastěji v rozmezí 60–100 cm. Sytě zelenými, lesklými listy se odlišuje od nelesklých nasivělých ostřic C. acuta a C. rostrata, které se často vyskytují i v porostech této asociace. Porosty mohou být plně zapojené, častěji je však celková pokryvnost 80–90 %, přičemž pokryvnost dominanty se pohybuje v rozmezí 60–75 %. Tato vegetace je, podobně jako společenstva jiných vysokých ostřic, druhově chudá, avšak porosty s velmi malým počtem druhů jsou vzácnější než u asociace Caricetum gracilis. Nejčastěji bylo zjištěno 5–10 druhů cévnatých rostlin na ploše 16–25 m², výjimkou však nejsou ani porosty s více než 20 druhy. K nejčastějším průvodním druhům patří byliny běžné i v rákosinách a porostech jiných vysokých ostřic (např. Galium palustre agg., Iris pseudacorus, Lycopus europaeus a Lythrum salicaria) a také druhy mokřadních luk (např. Caltha palustris, Cirsium palustre, Filipendula ulmaria a Juncus effusus). V déle zaplavených porostech se vyskytují některé vodní makrofyty, nejčastěji pleustofyty Lemna minor nebo Spirodela polyrhiza, někdy i vodní játrovky Riccia fluitans a Ricciocarpos natans. Mechové patro bývá vyvinuto jen vzácně a jeho pokryvnost obvykle nepřekračuje 10 %. Tvoří je běžné mokřadní mechy, např. Calliergonella cuspidata a Leptodictyum riparium.

Stanoviště. Caricetum vesicariae je u nás vázáno převážně na litorál rybníků, mrtvá ramena a aluviální tůně. Dále bylo zaznamenáno v podmáčených potočních nivách, příkopech, zamokřených sníženinách uprostřed luk i v jiných mělkých mezotrofních až eutrofních mokřadech. Stanoviště jsou často mírně zastíněná, ale i plně osluněná. Nejčastěji jsou i ve vegetačním období zamokřená nebo zaplavená vodou o hloubce do 20 cm, někdy i více. Na jaře společenstvo toleruje přeplavení vodou hlubokou až 70 cm (Hanáková & Duchoslav 2003b), v létě pokles vody více než 50 cm pod povrch půdy (Balátová-Tuláčková 1968). Tyto extrémy však snáší jen krátkodobě a při jejich delším trvání porosty ztrácejí vitalitu (Balátová-Tuláčková 1968, Oťaheľová et al. in Valachovič 2001: 51–183). V porovnání s ostatními společenstvy svazu Magno-Caricion gracilis je tato vegetace nejnáročnější na vlhkost, a proto je například v říčních nivách teplých oblastí poměrně vzácná a osídluje zde místa zaplavená déle, než je typické pro asociace Caricetum acutiformis, Caricetum gracilis a Caricetum ripariae (Balátová-Tuláčková 1965, 1968, Balátová-Tuláčková & Hübl 1974, Hanáková & Duchoslav 2003b). Půdy jsou zpravidla jílovité a půdním typem je glej. V litorálu rybníků se Caricetum vesicariae může vyskytovat i na hlubokých organogenních sedimentech, někdy mírně zrašelinělých, kde může přecházet v porosty asociace Equiseto fluviatilis-Caricetum rostratae. Půdy jsou bohaté dusíkem, fosforem a draslíkem, zatímco obsah hořčíku a vápníku je v porovnání s ostatními společenstvy svazu Magno-Caricion gracilis menší (Balátová-Tuláčková 1965, Balátová-Tuláčková et al. in Grabherr & Mucina 1993: 80–130). Na několika lokalitách na Českomoravské vrchovině a v Dyjsko-svrateckém úvalu naměřil Juříček (2007) pH substrátu v rozmezí 4,6–7,6 a z Opavska uvádí Balátová-Tuláčková (1965) pH 5,4–6,5. Tato vegetace je vázána na chladnější a vlhčí oblasti než jiná společenstva svazu Magno-Caricion gracilis: nejčastější je v chladnějších pahorkatinách, hojná je i v podhorském stupni a okrajově zasahuje až do hor, naopak v nížinách se vyskytuje zřídka. Nejvýše položené lokality u nás byly zaznamenány v Doupovských horách, na Šumavě a v Novohradských horách v nadmořských výškách 805–890 m (S. Kučera 1966, Balátová-Tuláčková 1978, Vydrová & Pavlíčko 1999, Rydlo 2006d).

Dynamika a management. Jde o přirozenou vegetaci mělkých sladkovodních mokřadů, která v sukcesi navazuje na rákosiny svazu Phragmition australis, zejména na asociaci Equisetetum fluviatilis, a někdy přímo na vodní vegetaci tříd Lemnetea a Potametea (Hejný 1960). Porosty této asociace se rychle šíří při snížení vodní hladiny na stanovišti (Hejný 1960, Hejný & Husák in Dykyjová & Květ 1978: 23–64, Odland & del Moral 2002). Ačkoli jde o klonální druh, obnova porostů většinou probíhá ze semen klíčících na mokrém substrátu, a proto se u nás tato vegetace vyskytuje častěji zejména v plůdkových rybnících. Zřejmě i díky dobré klíčivosti semen tato vegetace dobře regeneruje po vyhrnutí rybničních okrajků, neboť tento zásah se zpravidla provádí při snížení vodní hladiny v rybníce (Hejný 1960, Hejný & Husák in Dykyjová & Květ 1978: 23–64). Kromě přirozeného vývoje zazemňovacími procesy se Caricetum vesicariae může vyvinout i po smýcení mokřadních olšin nebo vlhčích typů nížinných luhů. Zpravidla nevyžaduje žádný management. Porosty na rybnících lze podpořit částečným letněním po celé vegetační období. Porosty uvnitř lučních komplexů je možné, pokud to vlhkostní poměry dovolují, občas posíct a biomasu odklidit. Při dostatečné vlhkosti však zpravidla u této vegetace nedochází tak často k ruderalizaci jako u jiných společenstev svazu Magno-Caricion gracilis. Při pokračujícím zazemňování nebo odvodnění stanoviště bývá Caricetum vesicariae nahrazeno nejčastěji společenstvy Caricetum gracilis nebo Phalaridetum arundinaceae.

Variabilita. Podle dynamiky vodního režimu a typu stanoviště rozlišujeme dvě varianty:

Varianta Glyceria fluitans (MCH04a) zahrnuje druhově chudší porosty z litorálu rybníků, v nichž se uplatňují hlavně mokřadní druhy. Vedle diagnostického druhu Glyceria fluitans se častěji vyskytují např. Carex acuta a Lemna minor.

Varianta Lysimachia vulgaris (MCH04b) je vymezena pro porosty v potočních nivách a lučních sníženinách. Diagnostické druhy Caltha palustris, Equisetum palustre, Filipendula ulmaria, Juncus effusus, Lysimachia vulgaris a Scirpus sylvaticus indikují přechodný charakter této vegetace k vlhkým loukám svazu Calthion palustris.

Hospodářský význam a ohrožení. Tato vegetace u nás nemá přímé hospodářské využití. V minulosti mohly být porosty Carex vesicaria sečeny a využívány především na stelivo, případně i extenzivně přepásány. Vzhledem k jejich malé rozloze však bylo toto využití zřejmě málo významné. Dnes je tato vegetace důležitá především pro ochranu biodiverzity mokřadů, neboť se v ní vyskytují některé ohrožené druhy rostlin, např. Lysimachia thyrsiflora, Menyanthes trifoliata, Potentilla palustris a Sium latifolium. Mělce zaplavené porosty v plůdkových rybnících poskytují rybímu plůdku úkryt před predátory.