Struktura a druhové složení. Tato asociace zahrnuje světlé vysokokmenné porosty s dominancí dubu letního (Quercus robur) nebo zřídka dubu zimního (Q. petraea agg.) ve stromovém patře. K nejčastěji přimíšeným druhům patří bříza bělokorá (Betula pendula) a lípa srdčitá (Tilia cordata). Keřové patro je většinou jen slabě vyvinuto, s výjimkou míst s bujně se zmlazující lípou nebo šířící se invazní střemchou pozdní (Prunus serotina). Hojným druhem keřového patra je krušina olšová (Frangula alnus), často se vyskytuje i ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) a hlohy (Crataegus spp.). Bylinné patro je obvykle druhově velmi bohaté a zvlášť na místech s výrazně rozvolněným stromovým patrem dosahuje velké pokryvnosti. Nejčastějšími dominantami jsou Convallaria majalis a světlomilné traviny Brachypodium pinnatum, Carex fritschii, Festuca ovina a Molinia arundinacea. Význačná je účast druhů bezkolencových luk (např. Betonica officinalis, Galium boreale, Laserpitium prutenicum, Potentilla alba, Serratula tinctoria a Succisa pratensis) a bohatý výskyt světlomilných mezofilních a subxerofilních dvouděložných bylin (např. Asperula tinctoria, Geranium sanguineum, Iris variegata, Melampyrum cristatum, M.pratense, Peucedanum oreoselinum, Polygonatum odoratum, Silene vulgaris, Trifolium alpestre, Valeriana stolonifera subsp. angustifolia a Vicia sepium). V některých porostech jsou významně zastoupeny luční trávy (např. Agrostis capillaris, Anthoxanthum odoratum, Arrhenatherum elatius, Calamagrostis epigejos a Festuca rubra), z nichž některé (zejména Arrhenatherum elatius a Calamagrostis epigejos) se po narušení porostů mohou šířit na úkor bylin. Stínomilné lesní druhy jsou zastoupeny málo nebo chybějí. Jde o druhově velmi bohaté lesní společenstvo, ve kterém se na ploše 100–200 m2 obvykle vyskytuje 35–60 druhů cévnatých rostlin. Mechové patro bývá málo vyvinuté a obvykle dosahuje pokryvnosti jen do 10 %. Jeho nejčastějším druhem je Hypnum cupressiforme s. l.

Stanoviště. Tato asociace se u nás nachází na specifických stanovištích, jejichž výskyt je omezen na jižní část lesa Dúbrava mezi Bzencem a Hodonínem na jižní Moravě. Jde o plošinu nad mělkým údolím Moravy překrytou vrstvou křemitých vátých písků pleistocenního stáří. Zatímco v severní části Dúbravy váté písky místy dosahují mocnosti přes 25 m, v jižní části se jejich mocnost výrazně zmenšuje, většinou na 1–3 m. Vegetace písků je tak ovlivněna horninami ležícími v podloží, kterými jsou nepropustné bázemi bohaté neogenní sedimenty Vídeňské pánve (V. Novák & Pelíšek 1943). Na mírně zvlněném reliéfu vátých písků se díky tomu vytvořila jemnozrnná mozaika stanovišť suchých a vlhkých, kyselých a bazických (půdní pH leží nejčastěji v rozmezí 4,5–6,5). Ta podmiňuje velké druhové bohatství a společný výskyt druhů s odlišnými stanovištními nároky (např. Bistorta officinalis a Teucrium chamaedrys). Na sušších stanovištích ostřicové doubravy zřejmě v minulosti přecházely do suchých acidofilních doubrav na písku, tato vegetace se však až na drobné a fytocenologicky nedostatečně prostudované fragmenty nezachovala a byla nahrazena borovými monokulturami. Ve vlhčích sníženinách, místně zvaných mlaky, přecházejí doubravy do olšin, mokřadních vrbin, rákosin a porostů vysokých ostřic s výskytem reliktních světlomilných druhů (např. Carex buxbaumii, C. lasiocarpa a Spiraea salicifolia).

Dynamika a management. Stanoviště této asociace byla v minulosti z velké části využívána pro lesní pastvu hospodářských zvířat a jako lesní louky pro produkci sena. Od poloviny 18. století začala převažovat produkce dřeva, nejprve formou výmladkového hospodaření, od poloviny 19. století pak pěstováním vysokmenných porostů (F. Šmarda 1961, Szabó 2010b). I přes bohatý výskyt vzácných světlomilných druhů, včetně pravděpodobných reliktů vegetace staršího holocénu (Roleček 2007b), je současné druhové složení stromového patra zřejmě na většině míst dáno činností člověka (Jamrichová et al. 2013). Mnohde lze dnes při omezení lidských zásahů pozorovat sukcesi k mezofilnější vegetaci s dominancí druhu Tilia cordata. Současný management porostů spočívá především v holosečném hospodaření, často provázeném destruktivními metodami přípravy půdy (naorávání brázd pro výsadbu dubových sazenic, donedávna i shrnování pařezů a posklizňových zbytků buldozerem; Řepka 2009). Tyto praktiky je nutno omezit a nahradit postupným prosvětlováním porostů výběrnou sečí. Místy je žádoucí hospodaření formou pařezin s výstavky. Pro zachování druhového bohatství bylinného patra je vhodnou příměsí nebo alternativou dubu ve stromovém patře bříza bělokorá.

Variabilita. I přes lokální výskyt u nás tyto doubravy vytvářejí na zvlněném dunovém reliéfu suchomilnější a vlhkomilnější facie, které lze díky jejich velkému druhovému bohatství klasifikovat do dvou variant:

Varianta Convallaria majalis (LCB02a) zahrnuje vegetaci mezických stanovišť s častou dominancí druhů Convallaria majalis nebo Molinia arundinacea a početnějším zastoupením mezofilních až vlhkomilných druhů (např. Festuca amethystina, Galium boreale, Lysimachia vulgaris, Selinum carvifolia, Succisa pratensis a Vicia sepium). Vyskytuje se v mezidunových sníženinách a na vlhčích, níže položených místech. Vytváří přechody do vegetace vlhkých acidofilních doubrav, olšin a lužních lesů.

Varianta Festuca ovina (LCB02b) zahrnuje vegetaci sušších stanovišť s častou dominancí trav Brachypodium pinnatum nebo Festuca ovina a větším zastoupením suchomilných a acidofilních druhů (např. Agrostis vinealis, Anthericum ramosum, Carex humilis, C. supina, Teucrium chamaedrys, Veronica spicata a Viola canina). Váže se na vyvýšené partie mikroreliéfu a tvoří přechody k vegetaci suchých acidofilních doubrav na písku.

Hospodářský význam a ohrožení. Tyto doubravy poskytují poměrně kvalitní dubové dřevo, avšak zároveň mají jedinečný význam pro zachování biodiverzity světlých nížinných lesů. Vynikají druhovým bohatstvím a mimořádnou koncentrací vzácných světlomilných druhů cévnatých rostlin oligotrofních stanovišť. Vedle samotné ostřice doubravní (Carex fritschii), jež se u nás vyskytuje jen na třech dalších lokalitách, jsou to např. Centaurea stenolepis, Daphne cneorum, Dianthus superbus, Festuca amethystina, Gladiolus palustris, Pilosella onegensis a Thalictrum simplex subsp. galioides. Doubravy s Carex fritschii jsou významným biotopem i pro další skupiny organismů, např. denní motýly (Konvicka et al. 2008), je proto nutné je v maximální možné míře ušetřit dosud praktikovaného holosečného hospodaření a destruktivních metod přípravy půdy (Řepka 2009). Ty představují spolu s vysazováním stanovištně nepůvodních dřevin, přirozenou sukcesí a šířením nepůvodních druhů (zejména Prunus serotina, Solidago gigantea a Symphyotrichum lanceolatum) hlavní ohrožení tohoto unikátního lesního společenstva.