Struktura a druhové složení. Společenstvo zahrnuje zpravidla otevřené porosty jednoletých mokřadních bylin a plevelů o výšce 5–30 cm. Jako dominanty se v porostech uplatňují např. kyprej yzopolistý (Lythrum hyssopifolia), myší ocásek nejmenší (Myosurus minimus).a jitrocel chudokvětý (Plantago uliginosa). Častěji však tato vegetace výraznou dominantu postrádá a vyskytuje se v ní několik druhů s větší pokryvností, mezi nimiž jsou vedle již zmíněných mokřadních druhů zastoupeny i jednoleté plevele a ruderální druhy, např. Echinochloa crus-galli a Tripleurospermum inodorum. V závislosti na typu stanoviště do porostů pronikají i další druhy z kontaktní vegetace, např. na okrajích polí jsou to vytrvalé ruderální druhy (např. Cirsium arvense) a v říčních nivách druhy vlhkých ruderálních trávníků Rorippa sylvestris a Rumex crispus. Na rozdíl od asociace Veronico anagalloidis-Lythretum hyssopifoliae v této vegetaci chybějí vodní makrofyty a mokřadní druhy s velkými nároky na vlhkost substrátu, např. Limosella aquatica a Ranunculus sceleratus. Jde o druhově středně bohaté společenstvo, v němž bylo zaznamenáno nejčastěji 10–20 druhů cévnatých rostlin na ploše 1–4 m2. Mechové patro bývá vyvinuto zřídka, ale pokud se objeví, tvoří je mechy s ruderální tendencí, např. Bryum argenteum.
Stanoviště. Výskyty tohoto společenstva pocházejí především ze zaplavovaných mělkých proláklin na orné půdě nebo na nedávno opuštěných polích, vzácně i z okrajů nezpevněných cest nebo periodicky zamokřených okrajů pískoven. Ze zahraničí je doloženo i z narušovaných okrajů aluviálních luk a pastvin a z obnažených den mrtvých ramen i antropogenních vodních nádrží (Oberdorfer 1957, Šumberová & Hrivnák 2013). V porovnání s asociací Veronico anagalloidis-Lythretum hyssopifoliae je tato asociace méně náročná na půdní vlhkost, což se odráží i v její stanovištní charakteristice. Převládají stanoviště, u nichž dochází k obnažení a následně i proschnutí substrátu každoročně, nikoliv s odstupem několika let, jako je tomu u rybníků. Půdy jsou zpravidla těžké, hlinito-jílovité až jílovité, mírně zasolené a s vysokým obsahem dusičnanů (Oberdorfer 1957, Vicherek 1968). Přesné údaje o půdním pH nejsou k dispozici. Ačkoli ze srovnání Ellenbergových indikačních hodnot (Šumberová & Hrivnák 2013) vyplývá vazba asociace Cerastio-Ranunculetum na substráty s vyšším pH, Vicherek (1968) uvádí půdní reakci v mírně kyselé oblasti. Tato vegetace se u nás i jinde ve střední Evropě vyskytuje převážně v oblastech s teplým a suchým klimatem a její nálezy mimo tyto oblasti mají často původ v recentním zavlečení některých diagnostických druhů. To platí i pro porosty, které u nás byly zjištěny na písčitých okrajích dvou rybníků v jižních a jihozápadních Čechách, nebyly však doloženy fytocenologickým snímkem (Šumberová, nepubl.) nebo představovaly přechody k jiným typům bylinné vegetace (Husák, nepubl.). Stanovištní podmínky na lokalitách těchto porostů jsou značně odlišné od podmínek v oblastech hlavního výskytu asociace, společný je však zřejmě velký obsah dusíku v substrátu.
Dynamika a management. Jde o vegetaci konkurenčně slabých druhů, jejíž výskyt je podmíněn pravidelným narušováním stanoviště. Z přirozených biotopů není v současnosti téměř vůbec známa a k jejímu rozšíření v minulosti pravděpodobně došlo až se vznikem orné půdy. Při absenci mechanického narušování povrchu půdy porosty postupně zarůstají konkurenčně silnými vytrvalými druhy vyššího vzrůstu a mění se zpravidla ve vlhké ruderální trávníky (Valachovič et al. in Valachovič 2001: 347–373), na stanovištích v kontaktu s polopřirozenou nebo přirozenou vegetací pak v aluviální louky nebo některé typy rákosin či porostů vysokých ostřic. Další podmínkou vzniku společenstva je zamokření nebo mělké zaplavení substrátu na jaře, případně již na podzim předcházejícího roku, a jeho postupné vysychání během vegetačního období. Cerastium dubium, Myosurus minimus a také některé terestrické polní plevele klíčí již na podzim nebo brzy na jaře. Během dubna až května jarní efeméry postupně dozrávají a usychají a v porostech se objevují pozdě klíčící teplomilné druhy Lythrum hyssopifolia a Ranunculus sardous, z běžných plevelů např. Echinochloa crus-galli. Mnohde se Cerastio-Ranunculetum vyvíjí pouze ve srážkově bohatých letech; jinak je zastoupeno jen jednotlivými druhy s menšími nároky na vlhkost (např. Myosurus minimus) nebo přetrvává pouze v půdní semenné bance. V letech s průměrnými srážkami mohou být plochy s touto vegetací zemědělsky využity. Polní hospodaření v několika po sobě jdoucích sušších letech a následné ponechání mělce zaplavených ploch ladem v mimořádně vlhkém roce představuje nejvhodnější opatření, jak tuto vegetaci v krajině udržet.
Variabilita. Druhové složení porostů asociace Cerastio-Ranunculetum je značně proměnlivé v závislosti na typu stanoviště a délce zaplavení a obnažení substrátu. V déle zaplavených porostech v hlubších polních loužích roste podíl mokřadních druhů na úkor plevelů; tyto porosty představují přechod k asociaci Veronico anagalloidis-Lythretum hyssopifoliae. Naopak na místech zamokřených jen po krátkou část vegetačního období převažují plevele a ruderální druhy; tyto porosty jsou svým druhovým složením blízké některým společenstvům třídy Stellarietea mediae. Vlhkostně rozdílné typy tohoto společenstva se přitom mohou střídat i na jedné lokalitě v letech s různým úhrnem srážek.
Hospodářský význam a ohrožení. Tato vegetace nemá a patrně ani nikdy neměla přímé hospodářské využití, neboť vytváří malé množství biomasy, která se nehodí ke zkrmování a i její hnojivý efekt je zanedbatelný. V polních kulturách je Cerastio-Ranunculetum plevelovým společenstvem, které se však vyvíjí převážně v podmínkách pro plodiny kvůli vysoké vlhkosti nevyhovujících, a proto neškodí. Je důležité pro ochranu biodiverzity mokřadů, neboť se v něm vyskytují vzácné a ohrožené druhy rostlin a živočichů (Mochnacký 1995, R. Němec et al. 2012). Je ohroženo především trvalým opouštěním periodicky zamokřených polí a následnou sukcesí, odvodňováním pozemků, intenzivním používáním herbicidů a zavážením polních sníženin.