Struktura a druhové složení. Cymbalarietum muralis je druhově velmi chudé společenstvo s dominantním zvěšincem zedním (Cymbalaria muralis). Zvěšinec tvoří nápadné poléhavé až převislé porosty, v nichž ostatní druhy dosahují většinou jen malé pokryvnosti. Často jsou zastoupeny Chelidonium majus, Poa compressa a Taraxacum sect. Ruderalia. Roztroušeně se vyskytují také kapradiny (např. Asplenium ruta-muraria a A. trichomanes), ruderální dvouděložné byliny (např. Artemisia vulgaris, Campanula rapunculoides a Sonchus oleraceus) a trávy (např. Elytrigia repens a Poa nemoralis). V porostech se obvykle vyskytuje do 10 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 2–10 m². Mechové patro je většinou vyvinuto, dosahuje však jen malé pokryvnosti, a to nejčastěji kolem 5 %. Zastoupeny jsou hlavně akrokarpní pionýrské mechy (např. Barbula unguiculata, Bryum caespiticium s. l. a Tortula muralis), méně často také plazivé pleurokarpní druhy (např. Amblystegium serpens a Rhynchostegium murale).
Stanoviště. Společenstvo se vyskytuje na zdech zámeckých zahrad, na městských hradbách, hradech a hradních zříceninách nebo na kamenných navigacích vodních toků. Často osídluje také opěrné zdi terasových zahrad, domovní podezdívky a zdi v blízkosti vesnických a městských zahrádek. Vzácně bylo zaznamenáno i ve štěrbinách vápencových skal. Ve městech je jeho výskyt vázán především na vilové čtvrti. Kolonizované zdi jsou většinou neomítnuté, kamenné nebo cihlové, kolmé nebo mírně ukloněné, slunné i mírně zastíněné, s různou orientací. Zvěšinec je světlomilný, ale velmi dobře snáší i polostín. Naopak na velmi suchých výslunných, zejména izolovaně stojících zdech v zimě vymrzá a v létě usychá. Vyhovují mu chráněné polohy a vlhčí substráty, např. na opěrných zdech. Dává přednost bazickým substrátům, koření často ve spárách starších zdí se zvětralým vápnitým pojivem, jako je malta nebo méně často beton.
Dynamika a management. Cymbalaria muralis je v naší flóře nepůvodní druh, doba jeho zavlečení je však sporná. Většinou je řazen mezi neofyty, podle archeobotanických nálezů (Opravil 1996) je však možné, že jde o archeofyt (P. Pyšek et al. 2002). Často se zdůrazňuje význam tzv. geokarpie pro šíření zvěšince. Jeho plodní stopky se totiž odklánějí od světla a zatlačují tobolky do spár (Hartl in Hartl & Wagenitz 1975: 63–68, Slavík in Slavík et al. 2000: 343–346). Tímto autochorním mechanismem je druh přizpůsoben růstu na kolmých stěnách, kde by vznikaly velké ztráty semen. Významné je však i náhodné a nespecifické šíření jeho drobných semen větrem. Mimo to se zvěšinec šíří také větvenými rychle rostoucími oddenky a kořenujícími stonky. Transport zakořeňujících stonků je významný např. při šíření podél toků povodněmi. Tenké oddenky vrůstají hluboko do substrátu, přetrvávají několik let a prorůstají nejužšími štěrbinami, takže zvěšinec snese i vypletí a omítnutí zdi. Fenologické optimum má společenstvo v létě, na extrémně suchých a slunných zdech však porosty brzy zasychají. Naopak na vlhčích stanovištích zvěšinec kvete až do září a mírnou zimu někdy přetrvává v zeleném stavu. Silně jej však poškozuje opakované přemrzání.
Hospodářský význam a ohrožení. Společenstvo nemá hospodářský význam ani není ohroženo, má však estetickou hodnotu. Často se mylně soudí, že přispívá k degradaci zdí, a proto bývá při opravách odstraňováno.