Struktura a druhové složení. Dominantou porostů je keřová borovice kleč (Pinus mugo) vytvářející rozvolněné i hustě zapojené porosty o výšce 0,5–2 m. Na některých lokalitách pokrývají klečové porosty souvisle rozsáhlé plochy, jinde tvoří mozaiku se smilkovými trávníky a na svazích i se subalpínskými brusnicovými vřesovišti a třtinovými trávníky. V klečových porostech v blízkosti horní hranice lesa se vyskytují jedinci smrku ztepilého (Picea abies) o nižším vzrůstu a z dalších dřevin se v keřovém patře místy nachází jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a vzácněji, hlavně v karech, i Betula carpatica a Salix silesiaca, které jsou vyšší než kleč a často ji přerůstají. V druhově chudém bylinném patře rostou acidofilní trávy (zejména Avenella flexuosa, Calamagrostis villosa a Nardus stricta), keříčky (Vaccinium myrtillus a V. vitis-idaea, méně často i Calluna vulgaris) a acidofilní horské byliny (např. Dryopteris dilatata, Homogyne alpina, Solidago virgaurea subsp. minuta a Trientalis europaea). V porostech se obvykle vyskytuje kolem 10 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 50–200 m2. Mechové patro je zpravidla vyvinuto a dosahuje nejčastěji pokryvnosti 10–60 %. Tvoří je mechy Dicranum scoparium, Pleurozium schreberi, Polytrichum commune, druhy rodu Sphagnum a také lišejníky Cetraria islandica a různé druhy rodu Cladonia.

Stanoviště. V Krkonoších se klečové porosty nacházejí jako klimaxová vegetace subalpínského stupně, v nadmořské výšce 1230–1500 m. Vyskytují se však i extrazonálně na menších ploškách ve stupni horských smrčin a smrko-jedlo-bukových lesů, a to zejména v karech na balvanitých sutích, méně frekventovaných lavinových drahách nebo v okrajových částech lavinových drah; tyto výskyty zasahují až do výšek kolem 1050 m n. m. Na Šumavě se jako klimaxová vegetace uplatňují na bavorské straně pod vrcholem Velkého Javoru (Großer Arber) v nadmořské výšce kolem 1400 m. Na české straně Šumavy existují jen extrazonální výskyty na balvanitých sutích v nadmořských výškách 1080–1360 m. Půdy klečových porostů na hřebenech Krkonoš jsou humusové podzoly na silikátových horninách hluboké do 60 cm. Mají výrazně vyvinuté horizonty povrchového humusu a pH 4,2–5,8 v povrchových vrstvách minerální půdy (Pašťalková et al. 2001). Klečové porosty se však vyskytují i na mělkých rankerových půdách.

Dynamika a management. Klečové porosty v našich vysokých pohořích jsou asi velmi starou vegetací, která se zde pravděpodobně vyskytovala od pleistocénu, jejich rozšíření v minulosti však nelze jednoznačně určit, protože pyl borovice kleče se morfologicky neliší od pylu borovice lesní. Lze předpokládat, že v chladných obdobích pleistocénu se kleč vyskytovala v menších nadmořských výškách než dnes a do současného subalpínského stupně se rozšířila s oteplením v holocénu. Na základě makrozbytků kleče nalezených v rašelinném profilu na Pančavském rašeliništi byl výskyt kleče na vrcholových plošinách Krkonoš s jistotou potvrzen pro období před 4500 lety (Jankovská 2001). Začátkem novověku byly v Krkonoších klečové porosty pravděpodobně mnohem rozsáhlejší než dnes, ale s osídlením vyšších horských oblastí alpskými kolonisty od druhé poloviny 16. století a rozšířením pastvy a senoseče i do hřebenových poloh pohoří byly tyto porosty postupně odstraňovány (Lokvenc 2001). Po katastrofických povodních na konci 19. století se přistoupilo k opětovnému vysazování kleče, částečně ze sazenic alpského původu, jehož první vlna proběhla na přelomu 19. a 20. století a druhá vlna od padesátých do začátku devadesátých let 20. století. Ze současných 2055 ha krkonošských klečových porostů nad horní hranicí lesa vzniklo 73 % přirozeně a zbytek byl vysazen (Lokvenc 2001, Wagnerová 2001). Dnes na vrcholových plošinách a svazích horských hřbetů tvoří klečové porosty většinou mozaiku s porosty acidofilních subalpínských trávníků. V Hrubém Jeseníku, na Králickém Sněžníku a na svazích Ještědu jsou porosty kleče pouze vysázené. V těchto pohořích kleč přirozeně chybí, jak dokládá její absence v záznamu fosilních uhlíků z hřebene Hrubého Jeseníku z období posledních 2000 let (J. Novák et al. 2010) i v psaných historických záznamech (Jeník & Hampel 1992). Klečové polykormony se rozrůstají vegetativně hřížením: větve keřů se postupně pokládají na zem a zakořeňují. Jednotlivé keře mohou dosáhnout věku až přes 200 let. Generativní obnova je spíš vzácná a probíhá na místech s obnaženou minerální půdou (Štursa 1966). Trvale se klečové porosty udržují v nadmořských výškách nad 1000 m na balvanitých sutích, kde jim v drsných klimatických podmínkách vysokých hor nekonkurují jiné dřeviny. Klečové porosty nevyžadují žádný management, avšak některé vysázené porosty dnes ochránci přírody odstraňují ve snaze zachovat vzácná subalpínská travinná a keříčková společenstva.

Variabilita. Hlavní rozdíly v druhovém složení asociace odrážejí variabilitu ve vlhkosti stanoviště (W. Matuszkiewicz & A. Matuszkiewicz 1960, Jirásek 1996b). Lze rozlišit tyto varianty:

Varianta Vaccinium vitis-idaea (KCA01a) zahrnuje druhově velmi chudé porosty na skalních výchozech a balvanitých sutích, v jejichž bylinném patře převažují keříčky Calluna vulgaris, Vaccinium myrtillus a V. vitis-idaea a vyskytuje se jen velmi málo druhů bylin. Tato varianta odpovídá subasociaci Vaccinio myrtilli-Pinetum mugo Hadač 1965 typicum (W. Matuszkiewicz et A. Matuszkiewicz 1960) Jirásek 1996. Některé nízké porosty kleče na vyfoukávaných stanovištích s mělkými půdami, námi řazené do této varianty, se podobají asociaci Cetrario islandicae-Pinetum mugo Hadač 1956, která je rozšířena v Karpatech, a proto Šibík et al. (2010) uvádějí její výskyt i z Krkonoš. Tyto porosty jsou však jen velmi nevýrazně diferencovány od jiných krkonošských porostů asociace Dryopterido-Pinetum mugo, a tudíž tuto asociaci v České republice nerozlišujeme.

Varianta Homogyne alpina (KCA01b) sdružuje druhově bohatší porosty na vyvinutých podzolových půdách, v nichž se hojněji vyskytují druhy horských smrčin Calamagrostis villosa, Dryopteris dilatata, Homogyne alpina a Trientalis europaea. Tato varianta odpovídá subasociaci Vaccinio myrtilli-Pinetum mugo Hadač 1965 homogynetosum (W. Matuszkiewicz et A. Matuszkiewicz 1960) Jirásek 1996.

Varianta Athyrium distentifolium (KCA01c) zahrnuje druhově bohatší porosty na vlhčích půdách a balvanitých sutích s protékající vodou. Na těchto stanovištích do klečových porostů vstupuje papratka horská (Athyrium distentifolium). Tato varianta odpovídá subasociaci D. d.-P. m. typicum Šibík et al. 2010 a subasociaci Vaccinio myrtilli-Pinetum mugo Hadač 1965 athyrietosum (W. Matuszkiewicz et A. Matuszkiewicz 1960) Jirásek 1996. Jde o přechodné porosty k asociaci Adenostylo alliariae-Pinetum mugo.

Hospodářský význam a ohrožení. Klečové porosty mají význam zejména pro ochranu půdy před erozí, zadržování vody v krajině a ochranu horských lesů před lavinami. V minulosti byly na některých místech odstraněny kvůli rozšíření plochy pastvin a luk nebo sloužily jako zdroj palivového dříví, ale dnes jsou člověkem narušovány jen omezeně, zejména při lyžování. Od konce 19. století byly z vodohospodářských důvodů klečové porosty vysazovány. Porosty mohou být poškozovány imisemi a gradací bejlomorky borové (Thecodiplosis brachyntera; Souček et al. 2001). Vysázené porosty ve Východních Sudetech se místy šíří do subalpínských a alpínských travinných a keříčkových společenstev a snižují jejich diverzitu (Zeidler et al. 2012), proto je vhodné jejich omezování.