Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje zapojené nebo mezernaté nízké porosty s dominujícím kakostem smrdutým (Geranium robertianum), který zpravidla tvoří hlavní úroveň porostu o výšce do 0,5 m. V této vrstvě jej doprovázejí zejména druhy trávníků (např. Ranunculus repens a Veronica chamaedrys) a lesního podrostu (např. Viola reichenbachiana a Moehringia trinervia). Vyšší vrstva porostu (do 1 m) bývá obvykle řídká. Uplatňují se v ní zejména druhy nitrofilních lemových společenstev, a to jednoleté druhy klíčící na jaře (např. Galeopsis tetrahit s. l. a Impatiens parviflora) a druhy ozimé (např. Lapsana communis a Mycelis muralis), ale zastoupeny jsou i druhy vytrvalé (např. Chelidonium majus, Epilobium montanum, Geum urbanum a Urtica dioica). Pravidelně se s malou pokryvností vyskytují i trávy, především Dactylis glomerata a Poa nemoralis. Oproti ostatním asociacím svazu má Epilobio-Geranietum menší zastoupení lesních druhů a větší podíl druhů ruderálních a jednoletých nebo ozimých v poměru k druhům vytrvalým. V porostech roste zpravidla 10–20 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 4–16 m². Mechové patro je vyvinuto především u porostů na skalách a zdech a jeho nejhojnějšími zástupci jsou pleurokarpní mechy Ceratodon purpureus, Hypnum cupressiforme, Plagiomnium affine s. l. a P. undulatum.

Stanoviště. Epilobio-Geranietum se vyskytuje na stanovištích s čerstvě vlhkými až vysychavými, živinami bohatými, humózními půdami, které jsou nejčastěji silně kamenité, ale mohou být i hlinité. Porosty se vyvíjejí především na zastíněných nebo polozastíněných, mechanicky narušovaných místech, a to jak v lesní, tak i nelesní krajině. Vyskytují se například na krajnicích lesních cest a silnic, v lemech křovin a lesů (především akátin a suťových lesů), při patách skal a zdí, na odvalech a osypech stěn kamenolomů, v neudržovaných parcích, na březích vodních toků, na vlhkých rumištích nebo na navážkách štěrku. Časté jsou i porosty na zdech, zbořeništích nebo náspech železničních tratí. Třebaže jsou tato stanoviště často osluněná, má zde společenstvo většinou dostatek vláhy. Ta se u skal a zdí udržuje ve spárách a puklinách, u opěrných zdí prosakuje z půdních vrstev na vnitřní straně zdi a na železničních náspech se udržuje pod vrstvou hrubého štěrku nebo kamení. Tyto ekologické podmínky jsou podobné podmínkám na humózních suťových osypech, které společenstvo může kolonizovat například při patách skal nebo na okrajích suťových lesů.

Dynamika a management. Většina druhů společenstva má fenologické optimum v létě. Jde o iniciální stadium sukcese na substrátech obnažených disturbancí. Na silně kamenitých podkladech, např. stabilizovaných sutích, se často vyskytuje po desítky let. Na často narušovaných suťových osypech se toto společenstvo někdy střídá a prostorově prolíná se společenstvy třídy Thlaspietea rotundifolii. Na mezičtějších biotopech se po narušení většina porostů mění během několika let ve vysokobylinnou, případně dřevinnou vegetaci. Populace kakostu smrdutého však většinou přetrvává v lesním podrostu, takže se porost asociace Epilobio-Geranietum při další disturbanci snadno obnoví. Semena kakostu smrdutého si uchovávají dlouhodobou klíčivost, ale mohou vyklíčit ihned po vysemenění a na lokalitě lze už na podzim nalézt porosty mladých rostlin (Lhotská et al. 1987). Do porostů někdy proniká invazní Impatiens parviflora, která může i převládnout (Dostálek et al. in Kolbek et al. 2001: 164–278). Na slaběji narušovaných plochách se uplatňují vytrvalé, konkurenčně silnější druhy (např. Aegopodium podagraria, Anthriscus sylvestris a Urtica dioica) a vznikají přechodné vegetační typy mezi svazy Impatienti-Stachyion a Aegopodion podagrariae.

Variabilita. Na přirozených stanovištích obsahují porosty větší počet hájových druhů a druhů lesních lemů, např. Impatiens noli-tangere a Mercurialis perennis. V okolí sídel jsou v nich časté nitrofilní vytrvalé druhy, např. Chaerophyllum temulum, Chelidonium majus a Epilobium roseum. Na skalách, sutích a zdech porosty často obsahují druhy skalních štěrbin (např. Asplenium trichomanes, Cystopteris fragilis, Hylotelephium maximum a Polypodium vulgare) a silněji zde bývá vyvinuto mechové patro. Některé z těchto porostů jsou přechodné k třídě Asplenietea trichomanis. Například Duchoslav (2002) popisuje v rámci asociace Asplenietum rutae-murario-trichomanis zaznamenané na zdech subasociaci geranietosum robertiani s hojnějším zastoupením Geranium robertianum a druhů svazu Geo urbani-Alliarion petiolatae. Na skeletovitých substrátech na nádražích jsou porosty obohaceny různými ruderálními druhy z okolí, např. Bromus tectorum, Linaria vulgaris a Oenothera biennis s. l. Hojně je zde zastoupen nitrofilní pionýrský mech Bryum argenteum. Vzhledem k nedostatečné floristické diferenciaci jednotlivých typů porostů nerozlišujeme varianty.

Hospodářský význam a ohrožení. Epilobio-Geranietum je bez hospodářského významu a není ohroženo. V jeho porostech nachází někdy vhodné podmínky invazní netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), která se odtud může dál šířit. Porosty na zdech a kolem železnic bývají někdy mechanicky nebo chemicky ničeny.

Syntaxonomická poznámka. Asociace bývá často řazena do svazu Geo urbani-Alliarion petiolatae (Pott 1995, Müller in Oberdorfer 1993b: 135–277, Hejný in Moravec et al. 1995: 144–151, Matuszkiewicz 2007, Hilbig in Schubert et al. 2001: 172–184, Dengler & Wollert in Berg et al. 2004: 380–410), který sdružuje suchomilnější a teplomilnější nitrofilní rostlinná společenstva. Vzhledem ke koncentraci lokalit tohoto společenstva v chladnějších oblastech, větším nárokům na vzdušnou vlhkost a výskytu nitrofilních lesních druhů se přikláníme k jeho zařazení do svazu Impatienti-Stachyion podobně jako například Mucina (in Mucina et al. 1993: 203–251), Jarolímek et al. (1997) nebo Borhidi (2003).