Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje teplomilné doubravy minerálně bohatých substrátů představující přechod mezi dubovými řídkolesy a stinnými dubohabřinami. Ve stromovém patře obvykle dominuje dub zimní nebo šipák (Quercus petraea agg., Q. pubescens agg.), zřídka dub letní (Q. robur). Na rozdíl od dubových řídkolesů je obvyklá významná příměs mezofilnějších dřevin (zejména Acer campestre, Carpinus betulus, Fraxinus excelsior, Sorbus torminalis a Tilia cordata). Stromy mohou dosahovat zakrslého i dosti statného vzrůstu a také zápoj stromového patra může být velmi různý. Rozvolněnější porosty mají mnohdy bujné a druhově bohaté keřové patro, v němž se uplatňují např. Cornus mas, C. sanguinea, Crataegus monogyna s. l., Ligustrum vulgare, Rhamnus cathartica a Viburnum lantana. V bylinném patře těchto doubrav se mísí druhy rozvolněných teplomilných doubrav a suchých lesních lemů (např. Brachypodium pinnatum, Buglossoides purpurocaerulea, Dictamnus albus, Galium album subsp. pycnotrichum, Geranium sanguineum, Polygonatum odoratum, Tanacetum corymbosum a Vincetoxicum hirundinaria) a mezofilní lesní druhy (např. Convallaria majalis, Hepatica nobilis, Lathyrus niger, L. vernus, Melica nutans, M. uniflora, Poa nemoralis, Stellaria holostea a Viola mirabilis). Typickou součástí podrostu jsou nitrofyty (např. Campanula rapunculoides, Galium aparine, Geranium robertianum, Geum urbanum, Impatiens parviflora a Viola odorata). Druhové bohatství je menší než v případě dubových řídkolesů: na ploše 100–200 m2 se obvykle vyskytuje 25–45 druhů cévnatých rostlin. Mechové patro bývá vyvinuto málo a obvykle dosahuje pokryvnosti jen do 10 %. K nejčastějším druhům patří Brachytheciastrum velutinum, Hypnum cupressiforme s. l., Porella platyphylla a Syntrichia ruralis.

Stanoviště. V nejsušších oblastech osídluje Euphorbio-Quercetum přechodné polohy mezi velmi teplými a suchými stanovišti dubových řídkolesů a mezickými stanovišti dubohabřin; obvykle jde o mírné výslunné svahy a jejich úpatí, okraje plošin s hlubšími půdami nebo méně výslunné svahy. K dubovým řídkolesům má i sukcesní vztah, neboť může vznikat jeho zarůstáním. Naproti tomu v poněkud chladnějších územích představuje nejteplomilnější lesní společenstvo bazických půd a vstupuje i na extrémní, např. skalnatá stanoviště. Jeho substrátem jsou nejčastěji vápnité sedimenty, zejména vápence (Český kras, Moravský kras, Tišnovsko a Pavlovské vrchy), vápnité jílovce až pískovce České tabule (Litoměřicko, Dolní Poohří, Rožďalovicko, ojediněle jinde) a vápnitý karpatský flyš (Ždánický les a jeho předhůří, Milovický les, ojediněle jinde). Vyskytuje se však i na bazických vyvřelinách (např. České středohoří a Závist u Prahy) nebo krystalických vápencích (střední Podyjí). Půdní pH se obvykle pohybuje v rozmezí 5,5–8,0.

Dynamika a management. Některé porosty této asociace představují přirozenou součást vegetační mozaiky suchých a teplých stanovišť na bazických substrátech a jsou dlouhodobě stabilní. Na dalších lokalitách však jde spíš o sukcesní stadia vzniklá z otevřených pastevních lesů a pařezin, u nichž lze očekávat postupnou přeměnu ve vegetaci stinných hájů. Součástí tohoto předpokládaného vývoje je aktuálně pozorovaný ústup na živiny nenáročných světlomilných druhů a šíření stínomilných a nitrofilních druhů. V ochranářsky cenných porostech ohrožených tímto vývojem je vhodné přistoupit k aktivním zásahům ve prospěch světlomilných druhů, jako je prosvětlování stromového patra, odstraňování zmlazujících dřevin nebo obnova tradičního managementu (výmladkové hospodaření a lesní pastva).

Variabilita. V našem pojetí jde o široce vymezený vegetační typ, zahrnující stinné, téměř mezofilní lesy, ale i rozvolněné doubravy se světlomilnými druhy. Rozlišujeme dvě varianty:

Varianta Alliaria petiolata (LCA03a) zahrnuje mezofilnější a nitrofilní doubravy, časté v teplých a suchých oblastech Čech, ale rozšířené i na jižní Moravě. Hojně zastoupeny jsou expanzivní a invazní lesní nitrofyty (např. Alliaria petiolata, Chaerophyllum temulum, Galium aparine, Geum urbanum, Impatiens parviflora a Torilis japonica) a některé hájové druhy (např. Primula veris a Stellaria holostea). V některých porostech je výrazně vyvinut jarní aspekt efemér a efemeroidních geofytů (např. Corydalis spp., Ficariaverna, Fumaria spp., Gagea spp., Galanthusnivalis a Veronica sublobata). Varianta z větší části odpovídá asociaci Torilido-Quercetum Blažková 1997. Představuje přechod do vegetace teplomilných dubohabřin a suťových lesů.

Varianta Dictamnus albus (LCA03b) je suchomilnější typ s výskytem světlomilných druhů (např. Brachypodium pinnatum, Carex michelii, C. montana, Dictamnus albus a Melittis melissophyllum) a méně zasažený ruderalizací. I zde se mohou vyskytovat některé hájové druhy (např. Convallaria majalis, Dactylis polygama, Melica nutans a Viola mirabilis). Představuje přechod do vegetace dubových řídkolesů.

Hospodářský význam a ohrožení. Velká část porostů této asociace byla dříve intenzivně využívána jako výmladkové nebo pastevní lesy, což vedlo k jejich prosvětlení a většímu zastoupení světlomilných a suchomilných druhů. Po ukončení tohoto tradičního využití zde dochází k akumulaci živin (Hofmeister 2002, Hofmeister et al. 2004) a sukcesi k mezofilnější vegetaci provázené expanzí nitrofytů. Tímto vývojem mohou být ohroženy vzácné světlomilné druhy rostlin a živočichů, zejména hmyzu (Konvička et al. 2004), vázané na řídkoles nebo na jemnozrnnou dynamickou mozaiku lesa a bezlesí. K tomuto kritickému vývoji paradoxně přispěla ochrana mnoha porostů ve zvláště chráněných územích s téměř bezzásahovým režimem.

Syntaxonomická poznámka. V moderní rakouské, české a slovenské fytocenologické literatuře (Wallnöfer et al. in Mucina et al. 1993b: 85–236, Chytrý 1997, Chytrý in Moravec et al. 2000: 202–239, Roleček 2005, 2007a) se pro tuto asociaci používá jméno Corno-Quercetum Máthé et Kovács 1962. Originální diagnóza tohoto jména však spadá do variability asociace Quercetum petraeae-cerridis Soó 1957. Patrně nejstarší platné jméno pro asociaci těchto doubrav na našem území je Euphorbio-Quercetum Hübl 1959. V nejnovějším přehledu lesní vegetace Rakouska (Starlinger in Willner & Grabherr 2007: 96–109) jsou Corno-Quercetum a Euphorbio-Quercetum rozlišovány jako dvě samostatné asociace na základě vztahu ke světlu. Na našem území však mají odpovídající vegetační typy řadu společných diagnostických druhů, a proto je rozlišujeme pouze na úrovni variant.