Svaz Fagion sylvaticae zahrnuje klimaxové květnaté, mezotrofní až eutrofní, obvykle vysokokmenné lesy s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) nebo jedlí bělokorou (Abies alba). Buk může vytvářet čisté porosty nebo porosty smíšené: v nižších polohách s duby (Quercus petraea agg. a Q. robur), habrem obecným (Carpinus betulus) a lípou srdčitou (Tilia cordata), ve vyšších polohách s jedlí bělokorou (Abies alba) a smrkem ztepilým (Picea abies). Jedle by za přirozených podmínek převažovala na půdách ovlivněných vysoko položenou hladinou podzemní vody, avšak pravděpodobně vlivem lidských zásahů vznikly jedlové lesy i na místech přirozeně porostlých bukem (Walentowski 1998). Na stanovištích bohatých živinami a na suťových půdách najdeme v bučinách a jedlinách přimíšený jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípu velkolistou (Tilia platyphyllos), javor klen a mléč (Acer pseudoplatanus a A. platanoides) nebo jilm drsný (Ulmus glabra). Keřové patro nebývá v bučinách pro silné zastínění dominantním bukem výrazně vyvinuto a rostou v něm zejména zmlazené dřeviny stromového patra. V jedlinách je keřové patro bohatší, vyskytuje se v něm zejména bez červený (Sambucus racemosa), líska obecná (Corylus avellana) a zimolez černý (Lonicera nigra). V bylinném patře se obvykle vyskytují lesní mezotrofní až eutrofní druhy (např. Dentaria bulbifera, Dryopteris filix-mas, Galeobdolon luteum agg., Galium odoratum, Mycelis muralis a Senecio nemorensis agg.). Mechové patro mívá v bučinách malou pokryvnost nebo je vyvinuto jen na patách kmenů stromů, ležícím mrtvém dřevě a vystupujících kamenech. V jedlinách bývá bohatší a obsahuje mezotrofní a oligotrofní druhy, např. Eurhynchium angustirete, Plagiomnium affine s. l. a Polytrichum formosum.

Květnaté bučiny ani jedliny nemají zřetelnou vazbu na určité horniny, ale na dobře vyvinuté čerstvě vlhké půdy. Proto se společenstva svazu Fagion sylvaticae nacházejí jak na bohatších bazických, tak na minerálně chudých silikátových horninách, jako jsou žuly nebo ruly. Na nich se vyvíjejí různé subtypy kambizemí, na sprašových hlínách hnědozemě a luvizemě, ve vyšších polohách kryptopodzoly. Humusové formy jsou obvykle moder nebo mulový moder a půdy mají poměrně příznivou humifikaci (Moravec in Kolbek et al. 2003a: 171–185). Porosty se vyskytují v širokém rozmezí nadmořských výšek, zhruba od 200 do 1200 m, ale jejich optimum leží zhruba mezi 350 a 900 m.

Buk lesní se ve střední Evropě šířil přibližně od atlantiku (asi od období před 6000 lety). O něco později, zejména pak v subboreálu, se začala podstatně prosazovat také jedle (Pott 1997, Rybníčková & Rybníček 1996a, Rybníčková & Rybníček in Neuhäuslová et al. 1998: 34–42, Kozáková et al. 2011). Tyto procesy byly pravděpodobně z největší části závislé na změnách klimatu, a postupně se tak na velké části střední Evropy vytvořily souvislé bučiny nebo jedlobučiny, typické zejména pro vrchoviny a hory v období staršího subatlantiku (asi 2000 let před dneškem). Někteří autoři však upozorňují, že šíření buku a vznik bučin, zejména v nižších polohách, mohl svým vlivem podpořit i člověk (Pott 1997, Pokorný & Sádlo in Kolbek et al. 2003a: 327–333, Pokorný 2005).

Přirozené dynamice středoevropských klimaxových bučin byly věnovány četné studie (u nás např. Průša 1985, Vrška et al. 2002). Podle těchto a dalších prací se zdá, že dynamika přirozených bučin je řízena zejména přirozeným odumíráním dřevin nebo menšími disturbancemi způsobenými zejména větrem a těžkým sněhem. Tak se vytvářejí porostní mezery charakteristické pro tzv. malý vývojový cyklus lesa (A. Fischer 1997, Nagel et al. 2006). V něm se střídají stadia dorůstání, zralosti a rozpadu a fáze, při kterých se mění jak struktura, pokryvnost a výška dřevinných pater, tak do určité míry i patro bylinné (A. Fischer 1997, Míchal in Míchal & Petříček 1999: 10–87, Ujházy & Križová 2004, K. Král et al. 2010, Vrška et al. 2012). Po výrazných disturbancích, např. vichřicemi, se vyskytují odbočky od malého k velkému vývojovému cyklu, tedy k fázi bez stromového patra a následně k lesu přípravnému a přechodnému (Korpeľ 1995, Míchal in Míchal & Petříček 1999: 10–87).

Složení stromového patra se však mění také v závislosti na ovlivnění lesů člověkem. Jedle, která byla do 20. století v jedlobučinách střední Evropy hojná, pravděpodobně také díky lesní pastvě domácích zvířat a hrabání steliva, zmizela v minulém století kvůli zániku těchto forem hospodaření a vysokým stavům spárkaté zvěře (Vrška et al. 2009). Květnaté bučiny a jedliny zařazené do hospodářských lesů jsou obhospodařovány jako semenný, vysokokmenný les poskytující kvalitní dřevní hmotu. Při umělé obnově se v posledních desetiletích do bučin často vysazuje smrk, preferovaný lesním hospodářstvím.

Bučiny svazu Fagion sylvaticae hostí mnoho ohrožených druhů rostlin a pralesovité porosty s dostatkem tlejícího dřeva se vyznačují také velkou diverzitou hub, mechorostů i hmyzu. Mají význam rovněž jako hnízdiště ptáků typických pro středoevropský opadavý les. V některých oblastech jsou ohroženy převodem na monokultury smrku nebo blokovaným odrůstáním buku a jedle vlivem okusu přemnoženou spárkatou zvěří. S výjimkou květnatých jedlin a horských klenových bučin se nejedná o celostátně ohroženou vegetaci.

Společenstva svazu Fagion sylvaticae mají široké středoevropské rozšíření. Vyskytují se od severní části Pyrenejského poloostrova (Rivas-Martínez et al. 2001), jihovýchodní části Velké Británie (Rodwell 1991) a jižní Skandinávie (Dierßen 1996) přes Francii (Bardat et al. 2004), Belgii (Willner 2002), Švýcarsko (Keller et al. 1998), Německo (Müller in Oberdorfer 1992: 193–249, Rennwald 2000), Rakousko (Wallnöfer et al. in Mucina et al. 1993b: 85–236, Willner 2002, Willner in Willner & Grabherr 2007), Slovinsko (Willner 2002), Českou republiku (Moravec & Husová in Moravec et al. 2000: 143–169), Polsko (J. M. Matuszkiewicz 2001), Slovensko (Jarolímek et al. 2008) a Maďarsko (Willner 2002, Borhidi et al. 2012) po ukrajinské a rumunské Karpaty (Coldea 1991, Onyshchenko 2009) a možná i Bulharsko (Tzonev et al. 2006, ale srovnej Marinšek et al. 2013). Květnaté bučiny jihovýchodních Alp a dinárských pohoří obsahují velkou skupinu druhů vázaných na jihovýchodní Evropu a západní část Balkánského poloostrova a bývají řazeny do samostatného svazu Aremonio-Fagion Török et al. ex Marinček et al. 1993 (Török et al. 1989, Wallnöfer et al. in Mucina et al. 1993b: 85–236, Marinšek et al. 2013). Bučiny rumunských Karpat se někdy oddělují do svazu Symphyto cordatae-Fagion Vida 1959 (Coldea 1991). I v ostatních částech Evropy mnozí autoři člení květnaté bučiny do regionálních, fytogeograficky diferencovaných svazů či podsvazů (Dierschke 1997, 2004, Dierschke & Bohn 2004, Marinšek et al. 2013). Hodnota některých z nich na takové syntaxonomické úrovni je ovšem sporná.

Svaz Fagion sylvaticae se ve střední Evropě obvykle člení podle stanovištních podmínek a dominantních dřevin na několik podsvazů (Müller in Oberdorfer 1992: 193–249, Moravec & Husová in Moravec et al. 2000: 141–184). Podsvaz Eu-Fagenion Oberdorfer 1957 (syn. Asperulo-Fagenion Müller 1966) podle zde přijaté klasifikace zahrnuje mezotrofní a eutrofní bučiny asociací Galio odorati-Fagetum sylvaticae a Mercuriali perennis-Fagetum sylvaticae. Podsvaz Acerenion Oberdorfer 1957 (syn. Aceri-Fagenion Ellenberg 1963) byl ustaven pro horské klenové bučiny s výskytem druhů vysokobylinných subalpínských niv; u nás do něj náleží asociace Athyrio distentifolii-Fagetum sylvaticae. Květnaté jedliny asociace Galio rotundifolii-Abietetumalbae jsou řazeny do podsvazu Galio-Abietenion Oberdorfer 1962. Někteří autoři (např. Willner 2002) považují část výše zmíněných podsvazů za samostatné svazy. Na úrovni samostatného svazu Sorbo-Fagion sylvaticae Hofmann in Passarge 1968 jsou v tomto přehledu hodnoceny vápnomilné bučiny (někdy uváděné jako podsvaz Cephalanthero-Fagenion Tüxen in Tüxen et Oberdorfer 1958 v rámci svazu Fagion sylvaticae; Moravec & Husová in Moravec et al. 2000: 141–184, Willner in Willner & Grabherr 2007: 144–166).

Zde přijaté členění svazu Fagion sylvaticae do asociací je odlišné od klasifikace dosud používané v České republice (Moravec in Moravec et al. 1982: 187–239, Moravec in Moravec et al. 1995: 116–119, Moravec & Husová in Moravec et al. 2000: 141–184). Důvodem je skutečnost, že dosavadní systém byl založen na často nevýrazných regionálních odlišnostech v druhovém složení bylinného patra (Tilio cordatae-Fagetum, Tilio platyphylli-Fagetum a Dentario glandulosae-Fagetum), na dominanci jediného druhu v bylinném patře (Melico-Fagetum a Festuco altissimae-Fagetum) nebo na negativní diferenciaci (Violo reichenbachianae-Fagetum). Zde jsme však přijali koncepci odrážející v první řadě ekologické odlišnosti stanovišť, které se zřetelně projevují v druhovém složení porostů (Willner 2002).