Struktura a druhové složení. Porosty této asociace mají většinou ráz nepravidelně zapojeného, mezernatého lesa s borovicí lesní (Pinus sylvestris). Některé porosty jsou tvořeny izolovanou skupinou různě vysokých stromů a borového mlází obklopených skalním bezlesím, jiné mají strukturu skalního řídkolesa s pokryvností stromového patra menší než 20 %. Vzácnější jsou pravidelně zakmeněné a zapojené porosty o pokryvnosti přesahující 50 %. K borovici bývají přimíšeny jednotlivé duby (Quercus petraea agg. a Q. robur) a vzácně i buk lesní (Fagus sylvatica), který však často jen přesahuje částí korun a koření mimo takto vymezené porosty. Účast smrku ztepilého (Picea abies) a břízy bělokoré (Betula pendula) je proměnlivá na různých lokalitách i v různých částech jediného porostu. Ve většině porostů je vyvinuto řídké keřové patro. Tvoří je zmlazená borovice, smrk nebo bříza a jednotlivě rostoucí suchomilné keře (např. Cotoneaster integerrimus, Juniperus communis, Rosa canina a R. sherardii), někdy také keře živinami chudších půd (např. Frangula alnus a Sorbus aucuparia). V podrostu se mozaikovitě střídají místa krytá jen jehličnatým opadem, plochy s keříčkovým a mechovým podrostem podobným kyselým borům, plochy s převahou bazifilních bylin a mechorostů a případně i holé skalní výchozy. Druhy s odlišnými nároky však často rostou společně, např. robustní acidofilní lesní mechy Dicranum scoparium a Pleurozium schreberi se mísí s bazifilními skalními mechy Encalypta streptocarpa a Tortula ruralis. V bylinném patře jsou běžné teplomilné druhy širšího rozšíření, které dobře snášejí pastvu, např. Brachypodium pinnatum, Carex humilis, Potentilla incana, Salvia pratensis a Vincetoxicum hirundinaria. Z druhové skupiny kontinentálních až boreokontinentálních lesů, která je pro tuto vegetaci charakteristická, se vyskytuje např. Arctostaphylos uva-ursi, Asperula tinctoria, Carex ericetorum, Festuca ovina, F. psammophila, Gypsophila fastigiata, Orthilia secunda, Peucedanum oreoselinum, Pulsatilla patens, Pyrola chlorantha, Scorzonera purpurea, Thymus serpyllum, Trientalis europaea, Vaccinium myrtillus, V. vitis-idaea a Viola rupestris. Zastoupena je i skupina perialpidských druhů, zahrnující např. Alyssum montanum, Calamagrostis varia, Epipactis atrorubens, Hieracium bifidum, Polygala amarella, Sesleria caerulea a Thymus praecox. Některé druhy těchto dvou skupin (např. sibiřský druh Carex macroura a perialpidské druhy Biscutella laevigata a Minuartia caespitosa) se pokládají za relikty z glaciálu a staršího holocénu. V porostech se obvykle vyskytuje 25–35 druhů cévnatých rostlin na plochách o velikosti 100–400 m2. Mechové patro je vyvinuto v různé míře a nejčastějšími druhy jsou Hypnum cupressiforme s. l. a Pleurozium schreberi.

Stanoviště. Tyto bory rostou na slínovcích a vápnitých pískovcích, vzácně i na krystalických vápencích a rulách, výjimečně na kontaktu pískovců a znělce. Většinou se vyskytují na konvexních tvarech terénu, kde je erozí obnažen vápnitý podklad. Například v pískovcovém pseudokrasovém reliéfu jsou situovány do horních částí svahů, na hrany plošin nad skalami a na temena skalních věží. Společný výskyt bazifilních a acidofilních druhů je způsoben ochuzením povrchových horizontů půdy a jejich okyselením organickými kyselinami uvolněnými z jehličnatého opadu. Navíc se v členitém reliéfu mozaikovitě střídají kontrastní typy půd, např. mělké pararendziny a litozemě s hlubšími arenickými podzoly (Sádlo et al. 2011).

Dynamika a management. Porosty jsou jak přirozeného, tak antropogenního původu. Přirozený původ má patrně většina porostů na pískovcových skalnatých svazích. Bazifilní kontinentální bory, které zde tvoří mozaiku s porosty asociace Vaccinio myrtilli-Pinetum sylvestris a se skalami, jsou udržovány ve stavu trvale blokovaného sukcesního stadia. Stromy hynou nebo jsou poškozovány suchem, větrem, těžkým sněhem, erozí obnažující kořeny, údery blesků a lokálními požáry. Dominantní borovice je v takových podmínkách často zakrnělá, s křivolakým kmenem, silně točitou strukturou dřeva a asymetrickou korunou. V těsném sousedství takových stromů se však často nacházejí i statné borovice pravidelného růstu, což zřejmě závisí na lokálních rozdílech v hloubce a vlhkosti půdy, ale i na individuální historii stromu. Podle výsledků měření na Dokesku (P. Petřík, nepubl.) může věk borovic dosahovat až 250 let, stáří porostů tedy spadá do doby před počátkem moderního lesnictví a vysazování borových monokultur. Analýza uhlíků (J. Novák et al. 2012), která však s jistotou neodliší kyselé bory od bazifilních, naznačuje zdejší pravděpodobné přetrvání tohoto společenstva po celý holocén. Porosty na mírnějších svazích mají složitější historii. Na některých lokalitách si les zřejmě zachoval kontinuitu, byl ovšem lesnicky přeměněn v kulturní porost. Jinde byl v minulosti vykácen nebo proředěn, možná i opakovaně, druhy bylinného patra pak rostly v suchých pastevních trávnících a později se les obnovil spontánním náletem, výsadbou nebo výsevem. Je možné, že na těchto lokalitách se bazifilní bory druhotně rozšířily z původně malých porostů v důsledku přednostní těžby listnatých stromů, lesní pastvy a plošné eroze, která strhla neúživné svrchní horizonty lesních půd a obnažila jejich vápnitou spodinu.

Variabilita. Rozlišujeme dvě varianty podle míry historického pastevního ovlivnění a výskytu vzácných reliktních druhů:

Varianta Carex ericetorum (LFA01a) s diagnostickými druhy Anthericum ramosum, Calamagrostis varia, Campanula rotundifolia agg., Carex ericetorum, Festuca ovina, Melampyrum pratense, Pilosella officinarum, Polygonatum odoratum, Pteridium aquilinum, Thymus serpyllum, Vaccinium vitis-idaea, Vincetoxicum hirundinaria a Viola rupestris se nachází jen v Hradčanských stěnách, u Bezdězu a Bělé pod Bezdězem. Zahrnuje převážně primární, člověkem historicky málo ovlivněné porosty s hojným výskytem reliktních druhů.

Varianta Cirsium acaulon (LFA01b) s diagnostickými druhy Brachypodium pinnatum, Carex humilis, Centaurea scabiosa, Cirsium acaulon, Cornus sanguinea, Epipactis atrorubens, Hieracium murorum, Ligustrum vulgare, Pimpinella saxifraga, Polygala comosa, Potentilla heptaphylla, Salvia pratensis, Sanguisorba minor, Scabiosa ochroleuca, Teucrium chamaedrys a Thymus praecox se vyskytuje na všech lokalitách asociace a zahrnuje porosty vzniklé v blízkosti primárních porostů, ale historicky ovlivněné lidskými zásahy, zejména pastvou. Tato varianta představuje svou druhovou skladbou přechod mezi původními porosty reliktních stanovišť a druhotnými bory vzniklými na bývalých pastvinách na stanovištích doubrav, které z asociace Festuco-Pinetum vylučujeme. Toto její okrajové postavení ve variabilitě asociace se projevuje také menším zastoupením lesních acidofytů typických pro společenstva třídy Vaccinio-Piceetea.

Hospodářský význam a ohrožení. Bazifilní kontinentální bory jsou vzácný typ vegetace. Mají význam krajinotvorný, estetický a zejména jsou důležitým útočištěm mnoha ohrožených druhů. Jsou výrazně ohroženy přezvěřením lesů, intenzivními formami lesního hospodářství a turistikou. Zejména porosty na skalách jsou citlivé vůči lesnickým zásahům: kromě těžby jim vadí i holoseče sousedních porostů, jejichž důsledkem půda vysychá a podléhá větrné nebo vodní erozi, která může vést až k zániku celého porostu a obnažení skalního podkladu (Sádlo et al. 2012).